Takhle, mojí vlastí není Rusko, ale ruská kultura. To je rozdíl. Já to rozděluji.

Současní ruští umělci se nemůžou chovat tak svobodně jako jejich západní kolegové, jejich jazyk je více spoutaný. A já jsem toto vždy vnímal i v případě své vlastní tvorby. Ale stále se domnívám, že jsem se rozhodl správně, nelituji toho.

To je přece štěstí: pracovat na volné noze jako rónin, bez pána. Takže všechny neviditelné ruce knižního trhu jsou mi lhostejné.

Mezi spisovateli na Ukrajině (a mezi některými jinými uměleckými skupinami také) existuje pravidlo, které zakazuje tvorbu uměleckých děl inspirovaných událostmi dnešní doby. Jde o filmy a knížky, v nichž se vypráví částečně nebo celkově vymyšlený příběh. Toto pravidlo ale nikdo nevymyslel. Vzniklo samo od sebe, jakoby z kolektivního literárního nevědomí.

Představte si tedy přístroj, který bude s to pro vás teď a tady v reálném čase daném rychlostí vašeho čtení vytvářel právě takové literární dílo, jaké vám nejlépe vyhovuje.

Básnířka a spisovatelka Karla Erbová oslaví letos na konci dubna 90. narozeniny. Troufám si to prozradit proto, že – kromě příležitosti jubilantce touto cestou co nejsrdečněji blahopřát – se zároveň skláním před autorčinou obdivuhodnou tvůrčí energií a vytrvalostí. Během svého tvůrčího života se musela vyrovnat se zákazem publikování na dobu více než dvaceti let, neboť po roce 1968 začala patřit k zakázaným autorům. Od 90. let pak vydala více než třicet básnických sbírek. Její básně se často obracejí do minulosti, jsou příběhem konkrétního okamžiku, klenou se přes epochy až do starověkého Řecka. Koho jiného než právě Karly Erbové se ptát na paměť básně?
Laskavým prostředníkem našeho rozhovoru psanou formou se stal Vojtěch Kemenny, nakladatel, který vydal v roce 2022 básnířčin obsáhlý výbor z díla nazvaný Pití Sokratovo, ze kterého v tomto Ravtu uvádíme také ukázku. Foto: Vojtěch Kemenny.

Spisovatelka, editorka, divadelní performerka a nově také předsedkyně Asociace spisovatelů, Anna Luňáková, stála v roce 2021 s podporou týmu redakce Revue Prostor u zrodu antologie s poměrně neobvyklým tématem: současné autorky a autoři se v ní potkali básněmi vzniklými v důsledku pandemie covid-19, která změnila veřejný i soukromý život na celé planetě. Sama editorka antologii, která vyšla v Knihovně Revue Prostor, označila za „časovou kapsli“, která cosi podstatného z tohoto období pro budoucnost uchová. Zda to vyšlo podle představ a co se zatím ukázalo řešíme na přelomu února a března 2023, tedy necelé tři roky od vyhlášení prvního nouzového stavu v ČR. Foto: archiv Tvaru.

V roce 2021 zařadila editorka Anna Luňáková vaši báseň (případně váš text jiného žánru) do antologie Pandezie, ve které se sešlo téměř 80 textů reflektujících svět v pandemii covid-19. Byla pro vás účast v antologii nějak osobně důležitá, například úlevná – nebo vás snad k účasti vedla zvědavost na výsledný celek? Jak svou báseň v antologii čtete dnes?

V lednu 2023 byla v Praze uvedena antologie Toto je môj coming out. Jedná se o projekt, který je jednou z výrazných solidárních reakcí na vraždu dvou queer lidí před bratislavským klubem Tepláreň 12. října 2022. V širším smyslu je to ale také symbolické vyjádření soudržnosti česko-slovenské literární scény s queer komunitou i jednotlivci. O tom, zda je antologie manifestem, mementem, historickým předělem….nebo čím vůbec chce a může být, si píšeme s básníkem a editorem Atrinem Matuštíkem a básníkem a nakladatelem Alešem Kauerem, jehož nakladatelství Adolescent antologii vydalo.

To je to vzácné na poezii, že báseň může vzniknout z konkrétní inspirace, ale ke čtenáři pak mluví mnohem šířeji – někdo v tom může vidět Dněpr, někdo uvidí řeku protékající jeho duší, řeku jako symbol rozdělení…

Myslím, že je v těch básních zřetelné, že vnímám ticho obapolně. Ticho je důležité v tom, co říká v tom citátu Heidegger, že když chceš něco slyšet, tak musíš být zticha.