Každopádně když napíšu příběh o určitém místě, lidé tam začnou vidět nezvyklé jevy. Prolínání objektivní a subjektivní reality je zkrátka záhadný jev.
Rubriky
Rozhovory
Rubriky
Rozhovory
Rozhovory
Rozhovor
Rozhovory
Anketa
-
-
Polsko rozdělené mezi tři záborové mocnosti přestalo existovat a v literatuře bylo zobrazováno jako matka, mrtvá matka, kterou jsme ztratili. Tento obraz se zrodil v romantické literatuře a malířství, později byl opakován a stále funguje v kolektivní představivosti. Navíc s tím souvisel i mariánský kult v polském katolicismu, Panna Marie je i naší matkou, bude Polsko chránit.
-
Říká se, že se Kefer s Kabelákem vypravili za prezidentem Benešem, aby mu nabídli magickou intervenci proti Hitlerovi.
-
V mých básních je humor většinou nějaká slupka, pod kterou je něco dost smutného, až tragického. A tahle slupka je dost tlustá, takže pod ni nejde moc vidět.
-
Z toho vyplývá, že se tu mnohem více než ve staré Čítárně budeme snažit – a už se to děje – dělat kvalitnější koncerty kapel i hudebníků různých žánrů.
-
Jitka Hanušová je básnířka, překladatelka, redaktorka a fotografka. Soustavně se věnuje překladům finské beletrie a poezie. Její práci můžete ocenit například u projektu RUNOO1. Vyzvihněme, že v roce 2021 vyšla v jejím překladu a v půvabné knižní podobě výborná básnická sbírka Zimní palác Paava Haavikka. I s Jitkou si v tomto Ravtu píšeme o létě, řemesle a světě.
foto: Ondřej Lipár -
Natálie Nera, vlastním jménem Natálie Dunn, píše česky a anglicky. Je autorkou básní, prozaických textů i literárních překladů. Její tvorba se objevila v mnoha zahraničních publikacích a překladech. V roce 2020 byla její anglicky psaná báseň Windowpane oceněna na mezinárodní soutěži v Honkongu The International Proverse Poetry Prize. Po letech časopiseckých publikací vyšel na podzim loňského roku její básnický debut Návrat ztracené dcery (Dauphin, Praha 2021). Natálie je editorkou prózy v britsko-českém nakladatelství Fragmented Voices. Více na www.natalienera.com a www.fragmentedvoices.com.
foto: archiv autorky -
Básník Josef Straka patří již po léta mezi klíčové hybatele literárního života v České republice. Lze bez nadsázky říci, že bez něho by tu bylo podstatně méně literárních cyklů, autorských čtení i precizně moderovaných festivalů. O tom, jak jde v létě skloubit práce organizační s prací literární a co nového Pepa chystá pro nadcházející měsíce, pojednává tento stručný rozhovor.
fotografie: archiv autora -
S básníkem a aktivistou Jiřím Šimčíkem, kterého právě potkáte nejspíše v Brně, nahlížíme na léto jako na období spíše netvůrčí a prachbídně obstarávací. Radostně naopak vyhlížíme podzim a autorův básnický debut Vězeňská strava, která vyjde v nakladatelství Dobrý důvod.
-
Nechci zapadnout do módu, v němž jedou některý ilustrátoři, který maj tři časopisy, do nichž kreslej ilustrace, a dělaj jenom na tom. Dobře, třeba se tim uživíš, třeba si to dobře nastavíš, ale rozhodně nemáš čas na nic jinýho.
-
V té knížce jsem přál Rusku dobrotivého cára Puťkina, ve skutečnosti však v Kremlu u dlouhatánského stolu sedí krvelačná obluda se Sovětským svazem v hlavě.
-
Svět mi není lhostejný, současnost mi není lhostejná. A protože mi není lhostejná, tak se k ní chci nějakým způsobem vyjádřit. V tomhle ohledu jsem určitě angažovaný autor.
-
Jsem velmi ovlivněna hudbou slov. Když narazím na něco, co se mi opravdu hodně líbí – i v próze a samozřejmě v poezii –, čtu si to nahlas, abych slyšela tu hudbu.
-
Myslím, že žádný fandomový čtenář už neexistuje. Ghetto české fantastiky je mrtvé. Kdysi vzniklo z potřeby informovat se a dostat se k fantastice, která, hlavně ta česká, byla ignorována mainstreamem, ale i velkými knižními distributory.
-
Možná je to o bourání statu quo. Tak jako tehdejší díla narušovala stereotypy totalitního režimu, tak současná fantastika poukazuje na neduhy naší doby. A možná že ta starší generace skutečně uvěřila na fukuyamovský konec dějin a bere některé prvky jako útok na vlastní hodnoty i sebe samu.
-
Za těch dlouhých osamělých týdnů v horách jsem začal pociťovat zvláštní, slovy těžko vyjádřitelnou jednotu s „přírodou“, která mne obklopovala, s rostlinami, brouky, ptáky, stromy; stával jsem se jedním z nich, nepatrnou a zranitelnou entitou, vrženou kýmsi z neznámého důvodu do nezbadatelného vesmíru.
-
Americká civilizace je postavena na velkých vzdálenostech, kdežto haličskou, rakousko-uherskou a středoevropskou tvoří malé vzdálenosti a je tu důležité, že vlak staví všude a po několika minutách. V Americe a na Sibiři je důležité, že vlak jede 24 hodin, 72 hodin i týden a zázračně přenáší z jednoho místa na jiné a vše spojuje. Takže typ uzlu je jiný.
-
Dřív byl autoritou bůh a zdroj naší síly nebo našeho neštěstí se dával něčemu vyššímu, a teď je tu spíš snaha vnímat to vyšší sám v sobě. Což může v člověku generovat větší zodpovědnost za vlastní činy, ale zároveň to taky může zasmrádnout narcismem.
-
Potřebovala jsem ten příběh, v němž je mnoho bílých míst, odvyprávět. Vyslovit zkušenost, o níž se mnoho let mlčelo. To není materiál na reportáž.
-
Radek Štěpánek (*1986) vydal v roce 2020 v nakladatelství Dobrý důvod básnickou knihu Velké obcování, která vznikala už od roku 2012, patrně tedy paralelně nebo v souběhu se sbírkami Kraj/ky Pagu (2013), Rám pro pavoučí síť (2016) a Hic sunt homines (2018). Na myšlenku na rozhovor připadla jsem ihned, když jsem začala pátrat po odkrojcích v Radkově tvorbě, a kdy mi svůj tvůrčí proces letmo načrtl. O tom si tedy píšeme z Brna do Hořovic po e-mailu, s představou rozhovoru, ovšem nutně metodou vrstvení a zpětných reakcí. Však tento podivný mezižánr už také dobře znáte. Foto: Antonín Bína.
Tato sekce nemá žádné příspěvky
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Edituje
-
Vojtěch Němec
Redakce