Zasněžený park se zjevením obličeje hodin
Nějaký sladký zapadák civilizace
Cesty
Po nichž jsem kdysi odcházel
Přehlušen nezbytnostmi právě jako dnes

V poloprázdné hospodě chytlas mě za ptáka,
z rámu obrazu vykvetla květina,
na stolku lampička a její svit pro hloupé.
Byli jsme v nízké čtvrti s vysokým nebem,
v tom nejluxusnějším pro vykořeněné a chudé.

Ošklivé ženy naproti tomu nesou na ramenou každá jinak ošuntělou opici, vypelichanou, trochu jinak olysalou, trochu jinak umolousanou.

Neuniknu zrození, má existence je tak silná, že se do materie hmoty stejně projeví.

K čemu poezie, má nějaký
smysl psát ji, když ji nikdo
nečte. Ani nejbližší doma
se tě nezeptají, co vlastně děláš,
proč přemýšlíš nad dvěma řádky
celý den, zdá se jim to
pošetilé. Modli se a pracuj?