Čas od času se objeví nějaká básnická sbírka, která vyvolá vlnu zájmu, než se po ní bezpečně slehne hladina. Ty opravdu dobré (namátkou Kolmačkovo Viděl jsi, že jsi, Maděrův Krevel, Noskův Negativ, Rudčenkové Ludwig a mnoho dalších) jsou už roky vyprodané a k nesehnání. Jak vnímáš tuhle zběsilou průtočnost (říční koryto je úzké a vody je nadmíru)? Co zbylo z poezie po roce 1989, když v současnosti poezie vychází v nákladu kolem 500 Ks, anebo jinak – co se Ti vybaví z posledních třiceti let, jaké klíčové tituly? Jsou nějaké lehce pozapomenuté básnické sbírky, které pro sebe považuješ za podstatné a o kterých by se mělo mluvit? A jak se Ty stavíš k možnosti, že upadneš do zapomnění?  

Jan M. Heller:

Otázka je formulovaná tak, aby oslovovala spíš básníky, kterým nejsem, a proto snad mohu nabídnout jen pár postřehů z pohledu kritika a nakladatelského pracovníka. Především krouží kolem otázky média. Vyprodané a k nesehnání nejsou jen sbírky, u kterých to platí roky, ale dokonce i pouhé měsíce; na Kosmasu si dnes nekoupím ani zcela nedávné sbírky namátkou Olgy Stehlíkové, Kamila Boušky nebo Jitky N. Srbové. V knihkupectví si knihu básní skoro nekoupím vůbec. U nás zatím stále ještě je cesta k vlastní sbírce sice těžká, ale díky kooperujícímu nakladatelsko-redaktorskému ekosystému a grantům nikoli zcela neschůdná. Už při pohledu k sousedům je však zřejmé, že se do oblasti poezie pomalu, ale jistě přelévá disruptivní tendence, známá v nakladatelském světě zhruba od konce nultých let jako „efekt Ingram-Amazon“. Stále více nabírá na významu nezávislá scéna, která vegetuje v digitálním prostředí a od tradičního proudu vydávání knih se odklání tím víc, čím sama mohutní. Což snad poezii nevadí, neboť ta se se svou bytostnou performativností cítí dobře tam, kde jsou možnosti rychlejšího pohybu a změny. Raději více „spotlightů“, byť by trvaly kratší dobu (třeba jen několik měsíců do vyprodání celého malonákladu v případě tištěné knihy – a jsme zase na začátku), raději okamžitá radost a satisfakce než střádání prodaných výtisků po jednom; vše, co přichází nad to, je příjemný bonus. – S tím souvisí otázka, co vstoupí do kánonu. V takto rozbrázděné literární krajině nás stále častěji čeká rameny krčící testimonium internum Spiritus Sancti, které praví, že do kánonu se dostalo to, co se tam dostalo, a tím se samo sebou zdůvodňuje, že to tam být má. Ano, je to argumentace kruhem, ale vposledku bude platnější než všechny moudré objevy marketérů i kritiků. – S vědomím vlastní směšnosti odpovím v podobném duchu i na poslední otázku: kritik i vydavatel, stejně jako celá tato podpůrná stavba obklopující místa, kde něco pořádného vzniká, samozřejmě do zapomnění upadnou; do zapomnění neupadne ten, kdo umí networking a sebeprezentaci. Přesně to koneckonců říká jinými slovy výše zmíněná argumentace kruhem.

Tereza Šustková:

Zběsilou průtočnost vnímám, ale osobně se jí příliš netrápím. A nízké náklady básnických sbírek nepovažuji za zásadní ukazatel stavu současné české poezie.  Má to rub i líc. Vidím kolem sebe spoustu bytostně zapálených čtenářů, básníků, organizátorů autorských čtení a dalších. A je to vzácné právě v situaci, kdy ze své činnosti nemají téměř žádný zisk. Mnoho lidí do poezie naopak samo investuje.  A je potěšující pozorovat mezi nimi přátelského ducha (tam, kde panuje).  Těší mě, když se i v té záplavě jmen a vydaných sbírek snaží autoři zajímat o sebe navzájem. Děje se toho zkrátka mnoho dobrého, jen často méně viditelného.

A stejně jako v mých očích hodnotu básnické sbírky neurčuje její prodejnost, počet recenzí, literárních ocenění nebo překladů, nespatřuji hodnotu básníka v tom, nakolik je vidět a slyšet. Proto ani nemám strach z toho, že mohu „upadnout v zapomnění“. Přirozeně mě sice těší, zvlášť kvůli nakladateli, každý prodaný výtisk mojí sbírky. Těší mě, kdykoli někde zazní mé jméno. (Pro začínající autory to je i otázka potvrzení, přijetí.) Ale důležitější pro mě je jednotlivý člověk, který mi řekne, že mu mé texty na chvíli pomohly něco silného zakusit, že pocítil porozumění, útěchu, něco se v něm probudilo. Tohle je pro mě mysterium a velké dobrodružství, tento vlastní život knihy, ve kterém už nemám prsty. Cítím vděčnost za tyto zázraky, i kdyby se týkaly jen hrstečky čtenářů. Tohle vnímám jako podstatné.

Vojtěch Kučera:

Položené otázky otevírají poměrně rozsáhlý soubor témat, takže odpověď na ně nebude úplně krátká. V následném výčtu básnických sbírek opomenu opožděná vydání knih, které nemohly vyjít před rokem 1990, a díla autorů, které z různých důvodů prostě nečtu (např. Karel Šiktanc, Jiří Kuběna, Ivan Wernisch, Ivan Martin Jirous, Lubor Kasal, J. H. Krchovský, Božena Správcová a další) a zaměřím se na ty, které pro mě byly v době jejich četby zásadní. Asi ne kupodivu k nim patřily všechny čtyři básnické sbírky uvedené před anketními otázkami, snad jen Negativ Štěpána Noska bych za sebe zařadil mezi knihy z mého pohledu pozapomenuté.

Trychtýř je úzký, proud široký, pro odpovědi jsem si tedy stanovil ostrý řez ohraničený číslem 10…

Sbírky klíčové: Vít Slíva Černé písmo (1990), Ewald Murrer Vyznamenání za prohranou válku (1992), Jaromír Typlt Ztracené peklo (1994), Zbyněk Hejda Valse melancolique (1995), Miloslav Topinka Trhlina (2002), Bohumila Grögerová Rukopis (2008), Fantasía (2009), Radek Fridrich Nebožky (2011), Michal Maršálek Práce s mraky (2012), Bohdan Chlíbec Zimní dvůr (2013).

Sbírky pozapomenuté: Petr Motýl Černá pěna Ostravice (1992), Jiří Mědílek Bílé písmo (1996), Petr Hrbáč Podzemní hvězda (1998), Lukáš Marvan Je to napsáno v čarách světa (2000), Petr Borkovec A.B.A.F. (2002), Jan Slovák Stará svěcení (2004), Petr Halmay Koncová světla (2005), Jakub Bělan Stín / Rozplyneš se (2008), Miroslav Olšovský Průvodce krajinou (2011), Anna Háblová Rýhy (2015).

Přes desítku voda neteče, ale kde je Pavel Rajchman? Kde je Petr Veselý? Kde je Michal Jareš? Pod čarou s dovolením ještě připisuji dvě knihy, na nichž jsem se podílel redakčně, takže se nepočítají: Vít Slíva Bubnování na sudy (2002), Petr Španger Vodní mlýnky (2003).

A pokud jde o vlastní zapomnění, které je samozřejmě velmi reálné, odpovím úryvkem básně ze Samomluv, vzniklé někdy v druhé půli devadesátých let: Přikládáš oči k nástěnkám / anebo jako kořeny / bez hlíny potom vyvstaneš / ve vyoraných sadech?

Dana Dvořáčková–Malá:

Pokud vychází poezie v nákladu 500 ks, je to z mého pohledu skvělé číslo. Například řada prací v oboru historie vychází v daleko nižších nákladech, často i jen 300 ks. Stejně tak průtočnost poezie, když použiji nabízený obrat, mi nepřijde jako nijak nepřirozený jev. Pohled na knihkupecké pulty v v naší zemi ukazuje zrovna tak velké množství již zmiňované historiografické produkce a stejně tak i ona má různou úroveň. Tzn., nikoliv nutně méně kvalitní, nicméně také mezi ní s přesahem a vlivem přežívají pouze některé. Hodnocení poezie je a bude vždy více než subjektivní (idividuálně i skupinově) a kdo chce být v centru dění citován, čten, sdílen, patrně se na chvíli do popředí protlačí. Na druhou stranu onen korektiv ve smyslu vis maior – zda jeho dílo přežije, či zapadne, budí zdání toho, co nás nakonec přeci jen potěší – že ať už jakkoliv, tak přežívá zpravidla to kvalitní. A k poslední otázce: pokud zůstává smyslem našeho psaní tvorba, pak jsme pochopili to podstatné.

Jan Škrob:

Jsme v těžké situaci. Říká se, že se poezie neprodává, takže se vydává v těch malých nákladech a v knihkupectvích není. Když už se stane, že má něco úspěch a vyprodá se to, všem se asi trochu uleví, že je to pryč. I když by třeba dotisky nebo druhá vydání byly na místě. Podle mě je na prvním místě potřeba prolomit mýtus o poezii jako o neprodejném zboží, on je to pak začarovaný kruh. A samozřejmě mám strach, že upadnu do zapomnění. Člověka to pak trochu tlačí do neurózy, že musí pořád něco dělat a být vidět. Zdravé to určitě není, ale co s tím?

Eva Dragulová:

Pozapomenuté, ale pro mě naprosto stěžejní sbírky, o nichž se tolik nemluví, jsou pro mě určitě Koncová světla od Petra Halmaye a Kniha omezení od Elsy Aids. Petr Halmay a jeho subtilní básně pro mě v roce 2007 znamenaly naprosté zjevení, k němuž se pořád po letech vracím. Je to výrazný hlas české poezie a přála bych si jediné, aby vydával o něco více. Elsa Aids a jeho svérázná poetika mě zasáhla přímo na solar. Jeho svět je sebevědomý, vědomě odosobněný, přesto však formován jednotlivými pokusy, jak se přiblížit tomu světu druhému, jak mu porozumět a najít společnou řeč. Vůči jeho poezii nelze být inertní, posouvá hranice ošklivosti, tabu, dokáže vystavět obrazy, jenž promlouvají a zarývají se do dřeně.

A jak se stavím k možnosti, že sama upadnu do zapomnění? Myslím si, že je velmi pravděpodobné, že se tak určitě stane, pokud už se nestalo. Od mé první sbírky utekla spousta let, myslela jsem si, že ani další nevznikne… S touto nejistotou však žijeme všichni, kdo tvoříme, záměrně nepoužívám slovo píšeme. Ten vědomý moment, že tato díla fungují teď, ale zítra nemusí. Je těžké si to připustit, je těžké nepodlehnout trendům, je náročné být vystaven neviditelnému tlaku a udržet si své vidění světa. Zároveň je to však jediné, co mi vlastně dává smysl.

Tomáš Kůs:

Česká poezie sama sebe vystavuje dlouhé roky podivuhodné izolaci od okolního světa. Nikdo snad už ani nechce, aby ji četli také lidi „mimo náš rybníček.“  Tím definuji autory samotné, jejich přátele a lidi „od fochu“ (kritiky, redaktory, organizátory…).  Všichni dobře víme, kdo dnes chodí/nechodí na veřejná čtení. Intimní disciplína se skryla v intimním prostředí i počtu čtenářů – posluchačů. To znamená, že dnešní náklady sbírek plně odpovídají poptávce. Jak je vidět, cool obálky knížek tomu úplně nepomůžou. Z vlastní zkušenosti můžu jmenovat fungující příklad z opačné strany – žánr slam poetry, který považuji za jakýsi pop v poezii, k tomu výsostně performativní a často v součtu zábavný. Ti nejlepší ze scény slam poetry vydávají a prodávají sbírky textů v řádech tisíců kusů, v největším objemu často přímo na akcích. Ale to je případ, kdy autor-performer má 5 až 6 vystoupení týdně po celé ČR, obětuje tomu celý osobní život a je s publikem neustále v kontaktu. Současná klasická poezie se nějakému širšímu publiku plíživě vzdálila. Otázka je, jestli to tak není dobře. Jestli to tak nemá být. Sám to jako autor jinak nedělám, niternost, intimita a pravda jsou pro mě cennější než ohlas. České básně prostě neumí být úplně sexy, i když se o to někteří možná snaží. (Nejvyšší metou, jaké lze v tomto dosáhnout, je, a to myslím bez pejorativního zabarvení, asi Honza Těsnohlídek. Sebrané spisy ve třiceti? Kdo to má? A kdo jiný by to dokázal prodat?)

Dominik Melichar:

Vyjádřím se k tomu „anebo jinak“. Pro mě je klíčová sbírka Jana „Buráce“ Buryánka Slovo o Schoulenci z roku 2008. Je to, jak píše v doslovu Zdeněk Štipl, subjektivní výbor z Burácovy poezie sledující vývoj jeho tvorby od ve vlastním nákladu vydaného debutového souboru Divadlo Nebe přes písňové texty, jež prezentoval se svou kapelou Spiknutí, až po rozsáhlou skladbu Slovo o Schoulenci. Už Buryánkovy první texty nahlížejí do nitra svého autora, do osamělého schoulence, který „každým slovem ale hlavně všeodpovědí mlčením kolem sebe drátuje kruh“. Samota člověka ve světě plném lidí, v Nevesmíru, a především uvědomění si, že je to právě jeho hlava, která všechno, co se jej týká, blízce i vzdáleně řídí, se stane do konce tvůrčího, bohužel ale i fyzického života jeho stěžejním tématem. Skladba Slovo o Schoulenci je pak nevídanou, a i v kontextu dnešní básnické produkce pozoruhodnou výpovědí o stavu a pohybu duše, která si sama sebe uvědomuje až příliš. Až příliš palčivě. Vyznání „Chci na to přijít, nějak se rozšifrovat. / Najít kód… A napsat se znova!“ je podle mého soudu jedno z nejsilnějších gest básníka a člověka sklíčeného svou existencí v české poezii. Dalo by se samozřejmě mluvit i o generační výpovědi Husákova třicátníka. Na svou generaci byl ale možná příliš melancholický, ačkoli to byla paradoxně ona „smířlivá melancholie“, kterou odmítal. Přál bych si návrat Jana Buryánka do české poezie.

Patrik Linhart:

Jeden mudřec kdysi pravil, že nikdo nechce být zavázán svým současníkům, proto je nepoměrně snazší jmenovat sbírky, které by měly být zapomenuty, ale nešť – dovedl bych vyjmenovat několik sbírek, které na mě působily téměř jako Moreauovo Zjevení, určitě mezi ně patří Chilia Petra Čichoně nebo Stín svícnu Luďka Markse či Karel je nemocný a předčítá K. J. Čapka, v poslední době pak opominutá sbírka Martina Stöhra Smích ze snu. A třebaže zrovna Smích ze snu není „klíčový titul“, je to knížka mně zvláště milá – možná právě proto.

Ona nadprodukce se dá srovnat se situací po roce 1890, kdy vycházelo tolik sbírek, že – i bez konkurence televize, Netflixu a tabletů – upadali autoři zákonitě do zapomenutí hned tu noc, kdy jim sbírka vyšla. Jiné by to bylo, kdyby básníci vydávali své dílo s takovou frekvencí jako zmíněný Luděk Marks: každých 23 let jeden flák.

Václav Hanka napsal: „Na mém rově neporoste tráva, po mně nebude paměti…“ Každý básník by se chtěl tak šeredně mejlit jako on – a to uplynulo už jedno a půl století… Tak snad nabude (mé, tvé, naše) čtenářské potomstvo jako můj syn, píšu o něm tak strašné věci, a ten mizera si to ani nepřečte.

Veronika Schelleová:

Zamýšlím se nad tím, co je tím úzkým korytem – vždyť je dnes snadné vydat knížku více než kdy jindy, koryto je spíš bezbřehé. Nebo možná myslíš omezenou velikost čtenářstva? Tam by koryto úzké bylo, hrne se toho nesmírně moc a vnímám to z pozice čtenáře trochu jako frustraci – v devadesátkách jsem měla pocit, že zvládám současnou produkci nějak sledovat, to je dávno pryč. Jako autor to vnímám jako jakousi marnost, proč přidávat svou kapku k té vodě, které je už tak nadmíru, abych použila tvůj příměr; uvažuju, jestli ta moje slova jsou opravdu tak zásadní, abych měla v této oblasti o něco vyloženě usilovat, a výsledně moc neusiluju. Pokud jde o upadnutí do zapomnění – nebudu v tom sama. Samozřejmě by bylo dobré napsat něco tak geniálního, že bych se zapsala do paměti dějin české poezie, ale doteď jsem na toto téma ani neuvažovala, kvůli tomu člověk nepíše, to by byla divná motivace. Moje motivace byla a je v komunikaci, v někom něco opravdu vzbudit, nějak se ho dotknout, tady, teď. To není málo. Klíčové pro mě osobně, když se ohlédnu, byly třeba sbírky Slívy, Kolmačky, Hrbáče nebo Děžinského a Fajkuse nebo Fričovy performance, abych jmenovala aspoň něco, co u mě do zapomnění neupadne.

Kateřina Bolechová:

V českém poetickém rybníčku se ročně vypěstuje mnoho ryb, některé jsou vzácnější, jiné běžné a některé nestojí za to vzít ani do podběráku. A tak se literárním rybářům může snadno stát, že v tom obrovském množství ryb nějaký ten pěkný kus občas proklouzne, čemuž se nelze ani divit. Nepatřím do literárního epicentra a nejsem ani literární kritik či teoretik. A tak k tomu mohu přistoupit spíše jako čtenář poezie. Za posledních 30 let bylo mnoho sbírek, které mi sevřely žaludek či vyvolaly wow efekt, zda byly klíčové, to nemohu soudit, ale zanechaly ve mně stopu. V devadesátých letech to byly například sbírky Svatavy Antošové či Ivana Diviše. Mám-li být konkrétnější, vybírám některé tituly, které paradoxně vyšly všechny až po roce 2010. Chlíbcův Zimní dvůr, Hradeckého 64, Stančákové Co s tím, Stehlíkové Vykřičník jak stožár či Murrerova Tma se mne dotýkala. Z těch pro mne tak trochu “pozapomenutých”: Bočkovy Některé mraky letí pomaleji, o této sbírce se sice mluvilo, ale asi ne dost. Dále Štenglovo Co říkal Zouplna, Daňhelové Její bolest a Bartlové Dnes a denně. Některý z textů Kateřiny Bartlové se sice má objevit v novém výběru Nejlepší české básně – a já jen doufám, že to tím neskončí. A co týče mě, jestli upadnu v zapomnění… Nestane se naprosto nic, určitě nebude stávkovat letecká či lodní doprava, lidé budou dál žít své životy a nikdo si ničeho nevšimne, možná ani já ne.

Michal Šanda:

Není to záležitost jenom básnických sbírek. Intelektuálně náročnější prózy se vydává maximálně pět set kousků, spíš ale ještě méně. Knihovníci leckdy ani nevědí, že taková kniha vůbec vyšla, takže kromě Národní knihovny, kam musí dát nakladatelé povinný výtisk, nejsou k mání ani v knihovnách. Osobně jsem to vyřešil tak, že jsem si založil webovou stránku www.michal-sanda.cz Naprostá většina toho, co jsem kdy vydal, je tu k přečtení. Samozřejmě zadarmo, jinak by to postrádalo smysl.

Nepočítáme-li věci napsané před rokem 1989 a teprve ve svobodných poměrech oficiálně vydané, jako jsou Magorovy Labutí písně, které i vzhledem k okolnostem jejího vzniku považuji za nejpodstatnější českou sbírku 20. století, tak mám rád poezii Ivana Wernische a obzvláště Cestu do Ašchabadu. Jiří Dynka: Wrong! Petr Motýl: Městečko pod lesy. Milan Ohnisko: Azurové inferno. Petr Hruška: Darmata. Svatava Antošová: Vlčí slina. Petr Kabeš: Těžítka. Ondřej Buddeus: 55 007 znaků včetně mezer. Pavel Herot: Kus mne v čítance. Vít Kremlička: Jedna věta. Zbyněk Hejda: Básně. Jaroslav Chobot: Měkké stroje / Měkkým strojům. Ivan Diviš: Verše starého muže. Emil Hakl: Zkušební trylky z Marsu. Miloslav Topinka: Trhlina.

Zapomenout se dá něco, co je po nějakou dobu v obecném povědomí. Aby se generace básníků vztahovaly k nějaké sbírce, jako kdysi k Máji, to už se nestane. Nestane se, že by stačil verš, a všichni školáci by věděli, že v bartovské harendě večer se stavil Petr Bezruč. V případě dnešních básníků není co zapomínat, nikdo je totiž vůbec nezná. Není to žádné hodnocení kvality literatury, je to pouze důsledek zblbečtění naší společnosti. Joska Hiršal říkával, že poezie je záležitost šlechticů ducha a těch v českém národě, věru, není mnoho.

Natálie Hájková Paterová:

Odpovím tak trochu od konce: Hlavně si totiž myslím, že by se básníci neměli brát tak smrtelně vážně. Je naivní si myslet, že zrovna moje sbírka bude znamenat průlom v poezii. Protože nebude. Pro každé básnické ego je občas prospěšné, když si připustí, že když jeho knížka nevyjde, nestane se vůbec nic. A že upadnu v zapomnění? Ale jistěže upadnu! Je tak málo básníků, kterým se to nestane!

Nebudu vypisovat seznam titulů, které považuji za klíčové. Ale pokud bych měla jmenovat jednoho básníka, jehož úloha podle mého názoru je v poezii 90. let – a stejně tak i v poezii současné – zásadní, byl by jím Petr Borkovec. Myslím, že v naší poezii není nikdo jiný jako on. Neznám žádného jiného básníka, jehož poetika by prošla tolika proměnami, a přitom byla stále tak originální a nezaměnitelná. Ale Borkovec nemá v literatuře zásadní roli jen jako básník, ale i jako člověk z „literárního provozu“: Je duší nakladatelství i literárních večerů v kavárně Fra, píše tam i onam, a myslím, že je taky první „kontaktní osobou“ pro lidi mimo básnickou bublinu, vnímám ho vlastně do jisté míry jako synonymum pro současnou poezii vůbec.

A že jsou dobré sbírky k nesehnání? Máme přece knihovny.

Jonáš Hájek:

Tvoje otázka navádí špatným směrem. Když vyjmenuji deset básnických sbírek, mnoho dalších tím hodím přes palubu, a to nechci. Asi nikdo z nás nevezme ztečí nesmrtelnost takového Danta; v tomhle smyslu jsme všichni autory svých „vteřinových smrtí“, řečeno s Antonínem Brouskem, a nemusíme si závidět ani nad tím kdovíjak plakat. (Dílo tebou zmiňované Kateřiny Rudčenkové je volně dostupné v elektronické podobě na webu pražské Městské knihovny.)

Využiji nicméně příležitosti a připomenu svého oblíbeného básníka a novináře Jiřího Rulfa (1947–2007). Redaktor Zemědělských novin a později týdeníku Reflex a také dodnes pamatovaný štamgast malostranské hospody U Kocoura donkichotsky trval v přesvědčení o společenské úloze spisovatele v době, kdy se to nenosilo – „angažovaný“ narativ se začal objevovat až po jeho předčasné smrti. Cenný portrét Rulfovy „stolní společnosti“, která by si zasloužila podrobnou diplomovou práci, podal historik Jan P. Kučera. Sám Rulf, k jehož velikosti – a teď nemluvím o takřka dvoumetrovém vzrůstu –patřila ochota se umenšit, portrétoval své současníky i předchůdce formou rozhovorů a reflexních „kauz“, současnost pak třeba skvělými fejetony. Proč mám rád Jiřího Rulfa já osobně? Snad je mi blízká jeho „maloměstská“ poetika, schopnost nebrat se tak vážně (viz cyklus o „básníku Rulfovi“), zvláštní cykličnost a analyticko-obrazné myšlení. Nikoliv tezovité! A cit pro common sense, který je vlastní básníkům-novinářům: Rulfovy básně bojují s všeobecnou hluchotou (podtitul některých jeho sbírek: „konverzační sešit“), ale ne za cenu úlev a slev. Výsledek? Jedna z nejčestnějších proher současné české literatury.

Miroslav Černý:

Myslím, že pro básnické sbírky platí to stejné, co pro další formy literatury či umění. Na jejich úspěchu a širším ohlasu (nikoli na kvalitě) má relativně velký podíl náhoda a různé neliterární okolnosti. Jinak řečeno: o osudu knížky často rozhoduje i to, zda vyšla v „pravý čas a na pravém místě“. Není proto divu, že mnoho sbírek veršů a jejich tvůrců zůstává nedoceněných nebo se na ně časem pozapomnělo. Za nespravedlivě opomíjeného básníka považuji například Lukáše Bártu z Ostravy. Třebaže je autorem pozoruhodné poezie (viz mj. Potichu odstřelované pilíře, Perplex 2012), jeho tvorbě se dosud nedostalo patřičné reflexe. Znovu a znovu by se měla připomínat i básnická tvorba Václava Vokolka, jehož sbírku Hercynský les (Periplum 2000) považuji za klíčové dílo přelomu tisíciletí.

I když nejspíš každý autor, umělec, čas od času přemýšlí nad svým budoucím odkazem, nad tím, co zde po sobě zanechá, chci věřit tomu, že si většina dokáže zachovat zdravý nadhled a nebere se příliš vážně. Že možná upadneme do zapomnění? Budiž!

Ondřej Hložek:

Mám to štěstí, že všechny jmenované knihy, které jste namátkou pro anketu vybrali jako nedostatkové, mám. Sehnal jsem je po různých antikvariátech i s notnou dávkou štěstí. Nedá se nic dělat, knihy vychází v nízkém nákladu a je v podstatě dobře, že nachází místo na poličkách knihoven, než by byly vyhazovány do zapomnění. Opravdovou raritkou, kterou takto nemohu vůbec sehnat, je Nepokoj hodin od Víta Slívy z nakladatelství Blok z roku 1984. Povedlo se mi dostat se ke sbírce Černé písmo z téhož nakladatelství od téhož autora z roku 1990, ale ta první, ta je zkrátka nedohledatelná.

Básnický provoz sleduji teprve nějakých patnáct let, proto nejsem úplně seznámen s tím, co by mi mohlo v regálku chybět, ale jistě pro čtenáře básní to mohou být doprodané tituly z Velké řady Hosta, hlavně kniha Bogdana Trojaka Kumštkabinet z roku 2005, která shrnuje tři básnické sbírky.

A jestli by mi mělo vadit, že sám jako autor upadnu do zapomnění? Nevadí. Pro tu dobu, co jsem žil, jsem tady životu nechal nějaký záznam o svém pobytu. Jestli jej chtějí číst i ostatní, musí pak trochu pátrat. Jako já ve svém vlastním čtenářském snažení. Nic není zadarmo.

Petr Hrbáč:

No, ze zmíněných Kolmačka ano. To je dobrá poezie: autentická. Že upadnu v zapomnění, je mi dnes naštěstí už úplně jedno. Jakože neupadnu.