Jak spolu podle tebe souvisí erós a umělecká inspirace?

Erós může inspirovat jak ke konkrétnímu dílu, když nás něco „zasáhne“ a pudí k výrazu, tak přímo i k tomu stát se umělcem. Čili nesmířit se s dílem, ale být iniciován – zlomovým vztahem či událostí – do tvůrčího způsobu existence. Být zraněn k životu. Kanonicky narazíme na zásah přímo Erótovým šípem v úvodu Ovidiových Lásek, v kontrastu k původnímu záměru zpívat Múzám o zbraních a válkách. Jiným příkladem může být Dantova inspirace ke Komedii, stylizovaná v předchozím Novém životě jako památník ztracené Beatrici. A Petrarca dokonce podlehnul bohu lásky na Velký pátek! Z dob nedávných doporučuji Světlou komoru Rolanda Barthesa, jehož pojmem „punktum“ se Erós vynořil i z popraskaných povrchů poststrukturalismu. Častěji sice vzhledem ke kultu umělce rezonuje v západní tradici figura Orfea – toho, který ztratil vše, aby mohl zpívat – čím dál víc mám ale za to, že Orfea lze chápat jen jako Erótovu temnou variantu, podmanivou díky démonizaci Eróta v letopočtech po Kristu. Mýtus smrti a utrpení nám dosud připadá i v souvislosti s tvorbou pravdivější než nějaká láska, jinak by dnes nevznikaly kampaně jako Umělec netrpí a erotické pořady v rozhlase by tvořily pilíř mravní výchovy dětí a mládeže.

Když mluvíš o spojení vzniku uměleckého díla s iniciací, byla pro tebe iniciací také práce sociálního pracovníka/osobního asistenta/pečovatele v chráněném bydlení, o které se chystáš psát?

Byly to vztahy s dvěma, třemi konkrétními lidmi, které jsem prožíval daleko za profesionálními mantinely asistent–klient, aniž bychom se dopouštěli čehokoliv zakázaného. Na druhou stranu mám k sociální práci plno výhrad, nejen k té její dnešní profesionální podobě, ale i k charitní lásce jako takové. Prostředí chráněného bydlení se mi něčím stávalo metaforou světových politických trendů volajících po ochraně a bezpečí. Po touze mít kolem sebe asistenty. Zatímco chráněnci mentálně nestárnou, drží se při rozhovorech svých autistických frází, řekněme ideologií, z periferie neznají ani střed svého města, natožpak zahraničí, a žijí přesně podle plánu; jen z hloubi noci je občas přepadne děsivý záchvat… Klienti za tohle všechno nemůžou, svobodní lidé, kteří je napodobují, však ano. A myslím, že je čas se přestat opájet fantaziemi možného nepřítele, a místo toho se podívat tváří tvář svým možným ochráncům. To z nich jde ve skutečnosti strach…

Přistupuje dnešní společnost k ženám s předsudky a stereotypy?

Předsudky a stereotypy chováme takřka ke všemu a je to přirozené. Vznešeněji se tomu někdy říká interpretace. Duchovním pohybem je nicméně dané věci přesahovat, jít proti zdánlivé přirozenosti, proti interpretaci. Jakmile navážeme vztah s něčím konkrétním, vydáváme se do temnoty. A s trochou štěstí vytvoříme novou obecnost. Ale abych ti neutekl od žen: když jsem například jako jediný muž pracoval v kolektivu sociálních asistentek, automaticky na mě neměly vysoké nároky co do úklidu či vaření, zato se předpokládala moje technická zdatnost. V intimnějších vztazích bývám chápán jako ten, kdo se má víc starat a ochraňovat. Rytíř, gentleman, potenciální „hlava rodiny“. A samozřejmě, že když jsem s miláčkem někde v Africe, radši si hraju po jejím boku na muže, než abych gestikuloval o útlacích patriarchátu. Pokud ale vědomě stírám svým chováním rodové rozdíly v naší takzvaně otevřenější společnosti – stačí se nezvykleji obléknout – jsem většinou vnímán jako podivný, ne-li i teplouš, nebo jako necita. Jako bychom si z citů vychovali psy strážící ploty našich identit… A tím spíš musíme v citech hledat mosty.