Vědomí, že ve slově ,směsný‘ je druhý háček palčivě blízko a že nejde vlastně o nic jiného než jej stále znovu trpělivě, pečlivě gumovat,

komentuje na přední klopě básnické sbírky Jiřího Kotena (1979) Jonáš Hájek její název Směsné strofy. Je zajímavé, jak máme jazyk někdy zautomatizovaný; vždyť komu z nás ten háček hned nenaskočí, když se v městském prostoru ocitneme v blízkosti nějakého toho nápisu na kontejneru na „směsný odpad“? Ale nám tu musí přece jít o hermeneutický klíč ke čtení sbírky: upozorňuje nás autor tímto obnažením, že věci třeba někdy nemusejí setrvávat v kódu, řečové situaci, stylovém rejstříku (čemkoli podobném – asi není třeba hned hledat pojem), kde a jak je díky své znalosti toho, jak funguje svět a jazyk, očekáváme?

Snad se nestaneme obětí sebenaplňujícího se proroctví, když začneme číst básně takto. Jednotlivá čísla jsou krátká, psaná (až na jednotlivé výjimky) volným veršem, syntakticky jde o ucelené věty, jimiž se většinou něco prostě sděluje, v indikativu: básnické já je vypravěčské, něco se mu stalo, něco nějak bylo. Anebo nějak je; v konfrontaci mezi narací a konstatující, až gnómickou výpovědí rozpoznáme poměrně brzy jeden z kompozičních prvků. A konfrontace mezi minulostí a přítomností s touto dvojicí koresponduje – anebo také ne. Báseň se může celá odehrávat v minulé mikrosituaci bez přesahu k výpovědi přítomné, vzpomínka se naopak může usadit v prézentu celá:

mám ještě před očima
tolik překvapivých detailů
s. 14…

A podobně to je se subjekty, v naprosté většině stojí v centru lyrický subjekt, situovaný opět v přítomnosti, občas i v konfrontaci s jinými, často v procesu utváření vztahů i reflexe těch, které se v minulosti utvořily jinak, než by to mělo být podle dnešních představ, zkušeností – jedna z básní se jmenuje symptomaticky „To já“.

Možná by to ani nestálo za tak podrobný rozbor, ale je tu jeden háček. Ano, ten háček z úvodu: když může tak obrovský posun udělat něco tak titěrného jako diakritické znaménko, nemá smysl všímat si právě těch drobných posunů, přepínání, narušování na dalších rovinách? Myslím, že má, protože k nim dochází v oblasti jazykové stejně jako motivické právě jen v onom minimalistickém rozměru. Nejsou to nějaké krkolomné přesmyky, báseň se prostě jen místy o několik stupňů vychýlí: z časové roviny, k jinému subjektu (třeba k rodinnému „my“), do jiného jazykového rejstříku („veškosten“, „šifonér“, „porculán“ v básni „Mimo dosah“ – s. 12). Významový úkrok, řekněme.

Kotenovy básně se vůbec vyznačují jistou minimalistickou úsporností, přinášejí civilní situace, básnické já bývá omezeno na přítomnost, to už víme, v jejím rámci pak na místa každodenního života, jako je holičství nebo pošta, a hlavně na prostory soukromí. Není to typická interiérová poezie, jakou píše třeba Marie Šťastná, ale brzy pochopíme, že domov jako místo je pro sbírku určující, ostatně se tu navrací i obecně pojatý motiv domu – nabízí se připomenout, že předchozí autorova sbírka se jmenovala Aby dům (2005) a tentýž název nese i druhá báseň sbírky přítomné.

Tím mířím k jejímu dalšímu podstatnému rysu: těžiště poetiky Směsných strof je v minimalismu i proto, že sbírka je sevřená a jednoznačná díky gravitaci k jednomu hlavnímu tématu. Když se vrátíme k úvodním peritextům, najdeme na příslušné straně dedikaci Jiřímu Kotenovi staršímu, básníkovu otci. Ještě důležitější jsou ovšem životní data 1945–2020 a dovětek „se vzpomínkou“, které téma zužují na otcův odchod. Smrt a vzpomínky, tedy to, co po smrti blízkého člověka zůstává, je různě prozkoumáváno ve čtyřech oddílech, z nichž se sbírka skládá.

Prozkoumávání se zaměřuje na bezprostřední zkušenost, zpravidla pozastavením nad nějakým detailem, nečekaným momentem uvědomění, kterým nás překvapí vlastní prožívání nepřítomnosti, neuchopitelnosti ztělesněné třeba povětrnostními jevy, interakce s ostatními, například partnerkou (ženský subjekt, v němž životní partnerku lyrického mluvčího cítíme, se mimochodem vyskytuje často také jen pod zájmenem „ona“, přesto se v souvislosti s „ní“ můžeme setkat i s vysloveně půvabným prolnutím intelektu a něhy: „Ona z Kutných Hor / vykračuje opatrně, / jako našlapují jenom lidé / z poddolovaných měst. / Já z Jablonce sunu se při zdi. / U přehradních hrází / naučil jsem se přidržovat“ – báseň „Dávno víme“ – s. 16), sebereflexe vlastní schopnosti přeložit tuto zkušenost do jazyka („Zapsat to / není jenom použití jazyka. / To už je báj“, říká se o snu o babiččiných kloubech na rukou v básni „Mýty“ – s. 30). Nešel bych tak daleko, abych označil tón těchto básní za elegický, působí na mě opět spíš jako ztišení a přemítání, jemný údiv nad tím, co se to vlastně tváří v tvář horizontu smrti a odcházení v mé vlastní hlavě děje – a co mám jakousi pociťovanou povinnost poctivě a nezkresleně zachytit, popsat, případně z toho vydat počet. Neboli bilancovat, chceme-li.

Úkroky, nikoli přemety, řekli jsme. Při čtení se vyplatí stále sledovat, jak autor tematizuje čas: nejen jako zmíněný prostor konfrontace přítomnosti, vzpomínky a bezčasové pravdy, ale také se tu například mluví o hromadění knih jako touze „chňapat po budoucím čase“ (báseň „Jako stoletý“ – s. 22). Zvláštním případem je v tomto smyslu sen – prostor, v němž je hranice času suspendována, a jeden z (mála – míněno ovšem jako pozitivní charakteristika recenzované sbírky) dominantních motivů, zejména ve třetím ze čtyř jejích oddílů. „Chápeš přece / rozdíl mezi spaním a bděním…“ (báseň „O pravdě“ – s. 36), naléhá lyrický mluvčí v první básni oddílu. Asi chápeme – a už také chápeme, že ten rozdíl může být stejně malý jako rozdíl v diakritickém znaménku, a nejen proto, že „v márnici s tátou sedíme / docela živí v pohodlných lenoškách…“ (báseň „O straně žití“ – s. 38). Tady se nejen prozkoumává, ale hned i překračuje hranice světů, o nic menšího tu nejde: táta se navrací z onoho světa, někdy je zase mladý, „až si nejsem jistý, / jestli to není můj mladší syn“ (báseň „O počtech“ – s. 45).

Jenže ono to taky někdy nejde.

Ze snu uplácáš leda lososovité hovno
táhnoucí septikem nekonečna…
báseň „Od básníka“ – s. 46,

konstatuje se v poslední básni třetího oddílu. Na kontemplující tváři lyrického mluvčího, který je jinak od performativity všeho druhu vzdálený světelné roky, se občas objeví hořké pousmání. Jen tak maličko pozdvižené koutky. Markantní je to v oddílu čtvrtém a posledním, kde poetika malého posunu zasáhne rovinu významu celé básně. Už v názvech jednotlivých čísel je patrný úkrok od indikativního konstatování: „Možná“, „Právě proto“, „Zkuste si“, „Jsem jako“, „Málem bych uvěřil“… Stačí taková drobná změna perspektivy a význam celé situace se převrátí.

Kotenova poezie píše o velkých věcech, ale nevěří na definitivní soudy ani na dramatické zvraty. Vlastně možná nevěří ani na činy; spíš se snaží ukázat, zachytit, že k onomu příslovečnému pohnutí vesmírem, aspoň tím osobním, stačí někdy pozorovat. U vědomí toho, že občas uvidíme háček, který tam není.