Pojem utopie může znít lákavě, pošetile nebo nebezpečně. Ve skutečnosti v sobě totiž zahrnuje všechny tři roviny: je to hledání naděje a touha po spravedlivěji uspořádaném světě, je to naivní snílkovství a je to i snaha zavádět nové pořádky. Ze všeho nejvíc je utopie především slovní hříčka. Neologismus, vytvořený britským právníkem a filosofem Thomasem Morem v roce 1516, totiž vychází z kombinace řeckého slova topos, tedy místo, a předpony eu nebo ú. Zatímco spojení „eutopia“ by znamenalo dobré místo, „utopia“ znamená doslova žádné místo. Můžeme tudíž usuzovat, že ideální, dobré místo neexistuje a že z principu vlastně ani existovat nemůže. S utopií se z tohoto hlediska pojí jak naděje, tak i určitá skepse či pesimismus.
Utopie je charakteristická především tím, že je nerealistická: neodpovídá ničemu, co by se v realitě již vyskytovalo, nýbrž je poukazem na možnost – anebo nemožnost – něčeho, co dosud neexistuje. Zároveň se utopie jeví jako nestabilní, protože by měla být otevřená neustálé změně, jestliže má odpovídat na aktuální, a tedy neustále se měnící potřeby jedinců. Utopie je také velmi křehká, protože hrozí, že se snadno změní v dystopii nebo totalitu, jakmile bude příliš konkrétní. To je dobře patrné i v literárních dílech, kde se utopické a dystopické rysy mnohdy prolínají, navíc díla spadající do žánru utopie jsou v některých případech satirická či ironická. K dalšímu zmatení kolem utopie také přispívá skutečnost, že hranice mezi utopií jako žánrem narativní fikce, politickým programem a filosofickým pojmem se často stírají. Snad téměř každá utopie v sobě nese nejen oprávněnou kritiku stávajícího společenského systému, ale i odstrašující rysy. Utopie zmiňovaného Thomase Morea tak sice na jedné straně kriticky upozorňuje na „spiknutí bohatých“, ale řešení hledá ve vnucené uniformitě, přísném řádu a otroctví.
Utopie tak na jedné straně působí jako za vlasy přitažené fantazírování, příliš vzdálené od reality, na straně druhé vzbuzuje obavy coby potenciální nástroj ustavení jiné formy totality. Snaha vyhnout se jedné i druhé hrozbě mnohdy vede k pojetí utopie, které je příliš neurčité a vyprázdněné; tvrdit, že utopická společnost má být prospěšná pro všechny, neříká nakonec vůbec nic. Spojení utopie s konkrétními návrhy společenských praktik nebo politických řešení se ale potýká s problémem toho, jak moc máme od utopie vlastně chtít. Dílčí řešení totiž mohou být v krátkodobé perspektivě prospěšná, je ale otázka, nakolik ve výsledku fungují pouze jako uchlácholení určité společenské skupiny nebo určité společenské nálady, v posledku vedoucí pouze k dalšímu zachování a posílení (škodlivého) statu quo, a nakolik jsou potenciálními spouštěči zásadní společenské transformace. Chápat utopii výhradně jako radikální změnu veškerých společenských podmínek a vztahů (což by bylo například odstranění kapitalismu) ale může sklouznout zpět k onomu neuskutečnitelnému snílkovství, anebo hůř, k dalšímu krveprolití, což ani v jednom případě nikomu reálně nepomůže.
Ztratit radikalitu utopie by ale dle mého názoru byla škoda, i za cenu toho, že je tudíž potřeba přijmout její paradoxní a problematickou povahu. Výše naznačené obtíže spojené s pojmem utopie mě vedou k přesvědčení, že zdaleka nejlépe vysvětlitelná a nejvíce prospěšná i z hlediska společenské kritiky a emancipace je utopie chápaná v estetickém kontextu. Oproti tradičnímu pojetí utopie jako harmonického, ideálního stavu společnosti, které vyvolává takové těžkosti, je lépe utopii nahlížet jako rozporný, ale současně dynamický proces. Nejednoznačnost a distance od společenské praxe, typické pro oblast estetična, umožňují utopii zůstat nereálnou a nerealistickou, experimentální, radikální i paradoxní a protimluvnou. Citát v názvu tohoto sloupku pochází ze slavné dystopie, Příběhu služebnice od Margaret Atwood. Slouží jako varování, podobně jako utopie: naplňování potřeb a představ jedněch totiž nemusí nutně znamenat, že bude ku prospěchu všem ostatním. Utopie, která je paradoxní a rozporuplná, tak upozorňuje na nutnost nedělat si falešné iluze a myslet i na druhé, smířit se s tím, že snahy o lepší, ohleduplnější společenské uspořádání jsou nekonečný a bolestný proces, protože se – a to je skutečná utopie – musí vyhnout násilí jako legitimnímu, jednoduchému řešení vzniklých konfliktů a neshod.