Až uslyšíme o zákonu o zahraničních agentech ve středoevropském kontextu, vzpomeňte si na protestující Tbilisi. Na to staré, krásné město, do kterého se nejde nezamilovat. Něco podobného se může stát i v zemích přesvědčených, že se jich to v žádném případě netýká. Někteří Gruzínci a Gruzínky si to zcela jistě mysleli. A teď se od nich můžeme dost naučit.
V září loňského roku jsem po osmi letech vyrazila do Gruzie na Tbilisi International Festival of Literature. Poprvé od stěhování do Prahy. Pár týdnů před plánovanou návštěvou Arménie, kde jsem kdysi žila. V Jerevanu jsem strávila pět let a Tbilisi pro mě tehdy bylo útočiště, kam jsem jezdila za kulturou a kosmopolitní atmosférou. Za lepším vzduchem, dalo by se říct. Tehdy, před třinácti, dvanácti, deseti lety se mohlo zdát, že proevropské směřování Gruzie nikdo zpochybňovat nebude. Že je to jen otázkou času. Že je otázkou času, až se k ní vrátí Abcházie a Osetie. Že je otázkou času, až ji v Evropě začneme vnímat jako součást našeho kontinentu a říkat jí jejím skutečným jménem, Sakartvelo, místo Gruzie, což je název, který samotní Gruzínci vnímají jako koloniální.
Na letišti v Tbilisi na mě čekal řidič, aby mě odvezl do hotelu v centru. Auto mělo volant na nesprávné straně a prasklé čelní sklo. Bylo to, jako kdybych se vrátila v čase. Ale nevrátila. Ve městě byla jiná atmosféra. Všude protiruská graffiti a vlajky Evropské unie. Turistické restaurace a hospody a zároveň pocit velkého ohrožení. Bylo to cítit i během noční cesty taxíkem a já jsem samozřejmě věděla proč. Psala o tom i některá česká média. I v básnické bublině se na sociálních sítích sdílely fotky z gruzínských protestů. Lidé s deštníky a pláštěnkami proti vodním dělům. Hudba, tanec a vlajky proti násilí. Radostná odvaha proti temné moci státu, o kterém můžeme jen tušit, že plní pokyny někoho jiného. Co se tam tehdy vlastně stalo?
Vlna masových protestů, která v Gruzii propukla v roce 2024 a pokračovala v roce 2025, představuje jeden z nejzásadnějších společenských otřesů v zemi od Revoluce růží v roce 2003. Přestože Gruzie dlouhodobě deklarovala proevropský směr, vláda strany Gruzínský sen postupně začala prosazovat legislativu a politickou praxi, které se stále více přibližovaly autoritářskému modelu.
Bezprostředním spouštěčem protestů byl návrh zákona o „transparentnosti zahraničního vlivu“ (jaro 2024), hovorově označovaný jako zákon o zahraničních agentech. O něčem podobném jste nejspíš slyšeli i ve středoevropském kontextu, i proto je gruzínský příklad důležitý. A bude to mít význam i pro festival, kterého jsem měla příležitost se zúčastnit, k tomu se ale ještě vrátíme. Zmíněný zákon vyvolal masové demonstrace, protože byl vnímán jako kopie ruského represivního nástroje používaného k likvidaci občanské společnosti. Protesty znovu eskalovaly 28. listopadu 2024, kdy vláda oznámila pozastavení přístupových jednání s Evropskou unií do roku 2028. Tento krok byl pro velkou část gruzínské společnosti symbolem geopolitického obratu a rezignace na demokratickou budoucnost země. Ten den si velice dobře pamatuji. Zrovna jsem tlumočila v jedné z pražských fakultních nemocnic pro občana Gruzie. Probírali jsme to tehdy i v ordinaci. Evropa to nesmí dovolit, říkal ten pán. Občas si na to vzpomenu.
Demonstrace, soustředěné zejména na Rustaveliho třídě v Tbilisi (Rustaveli byl básník!), byly opakovaně násilně potlačovány. Policie používala vodní děla, slzný plyn, hromadné zadržování a administrativní i trestní postihy. Postupně se z protestů stal dlouhodobý občanský odpor, do něhož se zapojili studenti, novináři, umělci, akademici i běžní obyvatelé.
Součástí represivní strategie státu se stalo systematické trestní stíhání účastníků protestů, často na základě vágních nebo nepřiměřených obvinění. Mezinárodní organizace (Amnesty International, Human Rights Watch, Civil.ge) opakovaně upozorňovaly, že v Gruzii vznikla nová kategorie politických vězňů, zatčených během protestů.
Zvláštní místo mezi perzekvovanými zaujímá Zviad Ratiani, jeden z nejvýraznějších současných gruzínských básníků, překladatel a veřejný intelektuál. Ratiani byl již v minulých letech opakovaně zadržen a fyzicky napaden policií během demonstrací, avšak v souvislosti s protesty 2024–2025 se stal jedním ze symbolů kulturní represe. Jeho zatčení a trestní stíhání (oficiálně za „neuposlechnutí výzvy policie“ či „narušení veřejného pořádku“) bylo podle lidskoprávních organizací zjevně nepřiměřené a zapadalo do širšího vzorce zastrašování kulturních osobností. Ratianiho případ měl silný symbolický rozměr: stát tím vyslal signál, že ani uznávaný básník není chráněn, pokud se otevřeně postaví na stranu občanského odporu. Byl odsouzen ke dvěma letům odnětí svobody, během mé návštěvy Tbilisi čekal ve vazbě na rozsudek.
Dalším klíčovým případem je Mzia Amaglobeli, spoluzakladatelka a ředitelka nezávislých médií Batumelebi a Netgazeti. V lednu 2025 byla zatčena během protestu v Batumi a obviněna z „napadení policisty“. Podle svědectví a analýz „watchdogových“ organizací šlo o účelové obvinění, které mělo umlčet jednu z nejvýraznějších postav kritické žurnalistiky v zemi. Amaglobeli čelila reálné hrozbě mnohaletého trestu vězení, držela hladovku a její případ vyvolal mezinárodní pozornost. Stala se symbolem útoku na svobodu tisku, ale také širšího trendu: kriminalizace veřejného odporu prostřednictvím trestního práva. Byla odsouzena ke dvěma letům odnětí svobody. V době, kdy probíhal festival, držela hladovku. Ve vazbě údajně přišla o zrak v jednom oku.
Kulturní sektor se v protestech nestal pouze pasivním pozorovatelem. Naopak: umělci, spisovatelé, herci, hudebníci a kurátoři patřili k nejviditelnějším hlasům odporu. Právě proto se však stali cílem specifické represe. Zákon o „transparentnosti zahraničního vlivu“, který vstoupil v platnost v roce 2024, měl zásadní dopad na fungování kulturních organizací. Jakákoli instituce, která získává více než dvacet procent financí ze zahraničí, se musí registrovat jako subjekt „zastupující zájmy cizí moci“. V gruzínském kontextu, kde je mezinárodní financování klíčové pro nezávislou kulturu, to znamenalo stigmatizaci kulturních institucí a umělců jako „cizích agentů“; ohrožení grantů a mezinárodní spolupráce; nárůst administrativní a právní zátěže, která malé organizace často paralyzuje; autocenzuru – omezení politicky citlivých témat z obavy před postihy.
Kulturní organizace, které se podílely na kritickém diskurzu (festivaly, nezávislá divadla, literární platformy, komunitní centra), se ocitly v existenční nejistotě. Některé projekty byly pozastaveny nebo zrušeny, jiné fungují v režimu neustálého právního rizika. Případy politických vězňů, jako jsou Zviad Ratiani a Mzia Amaglobeli, ukazují, že svoboda projevu se stala jedním z hlavních bojišť. Zákon o zahraničních agentech tento tlak institucionalizuje a činí z kulturní práce potenciálně podezřelou činnost. Přesto kulturní obec v Gruzii zůstává jedním z nejodolnějších pilířů občanské společnosti – a právě proto je vystavena tak silné perzekuci.
O tom všem jsem věděla, když jsem v září loňského roku vyrazila do Tbilisi, a stejně mě to na místě šokovalo. A šokovalo mě i to, jak skvělý Tbilisi International Festival of Literature ve výsledku byl. Přes zákon o zahraničních agentech, problémy s financováním, strach o budoucnost, nejistotu.
Festival od svého vzniku v roce 2015 vyrostl v jeden z nejvýznamnějších literárních festivalů na Kavkaze, který každoročně propojuje místní i mezinárodní autory, překladatele a čtenáře. Během uplynulých devíti let přivítal téměř dvě stě autorů z více než čtyřiceti zemí a uspořádal přes tři sta kulturních a vzdělávacích akcí. Akci pořádá Writers’ House of Georgia, od roku 2024 ve spolupráci s gruzínským PEN klubem.
Mottem jubilejní desáté edice bylo Pen again silence, psacím perem proti tichu. Organizátoři otevřeně vystupovali proti omezení svobody projevu a tlaku na kulturní instituce. Na festival přijelo devatenáct autorů a autorek z patnácti zemí. Některé z nich známe i z překladů do češtiny. V Tbilisi četli a debatovali mj. islandský prozaik a scenárista Sjón, jehož knihy vycházejí v češtině v nakladatelství Argo v překladu Heleny Březinové, finská ikona queer literatury Pirkko Saisio, jejíž Helsinskou trilogii převedla do češtiny Jitka Hanušová a vydalo nakladatelství Host, irsko-americká prozaička Megan Nolan či italský prozaik Paolo Giordano. A také básníci, Ivars Šteinbergs z Lotyšska, Kuluk Helms z Grónska, Dariusz Sośnicki z Polska, Peru Saizprez z Peru a Madridu a mnozí další. A také já. A nemá to být jen pouhý výčet jmen.
Byla to série neskutečně krásných setkání. A všechno díky tomu, že se někdo nebál pro ně vytvořit prostor. Bez možnosti žádat o granty, bez podpory, spíše proti všemu a všem. Přesto byl samotný festival skvěle zorganizovaný. Málokdy na mezinárodních akcích se mi dostalo takové péče a takového autentického zájmu. Měla jsem čtení v alternativním divadle Movement Theater. Součástí byla i pohybová performance zdejšího souboru. Trochu mi připomínala budějovické Divadlo Continuo. Třeba se znají.
Moc se mi tam nechtělo mluvit o sobě. Chtěla jsem spíš poslouchat. Organizátory, dobrovolníky, kteří si na pár dnů odskočili z protestů, aby festival mohl proběhnout. Život je tam, na protestech, u budovy parlamentu, festival je dovolená, říkali. Hlavní koordinátorka, Natasha Lomouri, zmiňovala, že je to možná poslední ročník. A já velmi doufám, že ne, ale zároveň jí rozumím. Jak něco takového organizovat bez grantů? Jak být kulturní aktivista v Gruzii ve dvacátých letech jednadvacátého století a nevyhořet na popel? Jak řešit logistiku festivalových večeří, když básníci a novináři sedí ve vazební věznici? Na tyto otázky neznám odpověď, ale někdo z mých festivalových známých by možná věděl. Třeba nakladatel komiksu, který bubnuje v protestní pochodové kapele.
To, že se festival mohl konat, byl výsledek nadlidské práce a trochu i mezinárodní solidarity. Akce se konaly v prostorech Goethe-Institutu, podporu poskytly také Polský institut v Tbilisi, Dánský institut v Tbilisi či švýcarské velvyslanectví. To, že taková podpora je možná, je nadějné, ale je otázka, zda udržitelné. Během všech festivalových akcí na scéně stála prázdná židle navíc. Židle pro Zviada Ratianiho, nadepsaná jeho jménem. Během zahájení festivalu zazněla také jedna z jeho básní, gruzínsky a anglicky. Objevil se i sám Ratiani, na archivním videu. Hodně skloňované bylo také jméno Mzii Amaglobeli. A nevyslovená prosba: vyprávějte o nich ve svých zemích, vyprávějte o tom, co dokáže udělat zákon o zahraničních agentech, vyprávějte.
V rámci festivalu proběhla třeba také debata s názvem „Zlé časy pro poezii“. Diskutovali autoři a autorky z Polska, Lotyšska, Ukrajiny a Islandu. Na tom, jestli nastaly zlé časy pro poezii, se za tu hodinu neshodli. Já trochu tuším, že poezie přežije úplně všechno. Nejsem si ale jistá, jestli to přežijí i ti, kteří ji tvoří. I když v tom plném sále se mi zdálo, že ano.
Cesta z Goethe-Institutu zpátky do hotelu v ulici Gii Abesadzeho vedla přes Rustaveliho třídu. Kolem parlamentu, kolem protestu. Kolem nespočtu vlajek. Evropských, ale i ukrajinských a palestinských zavěšených vedle sebe. Po prvním festivalovém večeru jsem šla do hotelu pěšky. S jedním z festivalových hostů jsme se cestou bavili o gruzínské interkulturní literatuře, o Ninovi Haratischwilim a Leovi Vardiashvilim. Ten den byl zrovna klid. Pršelo. U parlamentu postávalo několik desítek lidí. Na lavičce posedával starší pár zabalený do gruzínské červeno-bílé vlajky. Byli tam i pozdě večer. Musela jim být hrozná zima. U muzea umění stála policie a čekala, až někomu rupnou nervy. Policistů bylo víc, než by se vzhledem k počtu protestujících asi slušelo. Vypadali trochu, jako kdyby stáli na něco frontu. V budově, u které postávali, je sbírka obrazů Pirosmaniho. Jak by asi vypadali, kdyby je namaloval?
Po festivalu došlo k dalším eskalacím. Proběhly volby, které mí noví známí bojkotovali. Minimálně dva lidé, které jsem na festivalu viděla, byli krátkodobě zadržení – básník Paata Shamugia a nakladatel Zviad Kvaratskhelia. Protesty jsou zase větší. Dneska jsem na instagramu viděla video, jak někdo na demonstraci bubnuje a zpívá. Nevím, kde na to obyvatelé Tbilisi berou energii, a bojím se položit si otázku, jestli bych ji na jejich místě měla také, obzvlášť v situaci, kdy to zahraniční média dávno nezajímá.
Až uslyšíme o zákonu o zahraničních agentech ve středoevropském kontextu, vzpomeňte si na protestující Tbilisi. Na to staré, krásné město, do kterého se nejde nezamilovat. Něco podobného se může stát i v zemích přesvědčených, že se jich to v žádném případě netýká. Někteří Gruzínci a Gruzínky si to zcela jistě mysleli. A teď se od nich můžeme dost naučit. Umíte si představit, že tady v Praze děláme mezinárodní literární festival bez prostředků a bez podpory? Já zatím ne. A vlastně si to ani představovat nechci.
Přeji Sakartvelu a tbiliskému festivalu vše dobré. Díky za vaše hrdinství, a ať už není potřeba.
Autorka získala na cestu do Tbilisi grant z fondu mobility Českého literárního centra
V české poezii posledních let se zvedá silný hlas autorek a autorů, kteří svědčí z největší blízkosti o tom, co je s námi špatně. Poezie má ostatně přesnější nástroje než televizní reportáž nebo aktualita na zpravodajském webu, protože se nemusí zastavit u sledu událostí a omezit na výběr stručných promluv, aby se výsledek vešel do požadovaného formátu. Básnická práce Zofie Bałdygy se od vydání sbírky Poslední cestopisy dále cizeluje.
Ano, vyrůstala jsem v rodině, kde se o smrti nejprve učilo prostřednictvím zvířat.
