Napsat knihu byl a stále je mým snem, nicméně je to monumentální kus práce, na kterou je třeba spartánská disciplína, a jejíž výsledek je předem nejasný. Po absolutoriu scenáristiky na FAMU se snažím být zapojený do filmového průmyslu (hit me up), což je samo o sobě náročné.
Proč jste ještě nenapsali knihu? Co vám brání napsat či vydat debut a na jaké překážky narážíte?
„Psaní není volnočasová aktivita. Pro všechny, kteří si nemohou dovolit věnovat mu alespoň část svého pracovního času, představuje druhou, pro pečující dokonce třetí směnu. V důsledku se literární svět třídně uzavírá. V době lamentací nad rozdělenou společností se tím připravujeme o celé spektrum důležitých hlasů z druhé strany pomyslné barikády, což je o to větší škoda, že vstupní náklady jsou v literatuře, na rozdíl od jiných druhů umění, ještě poměrně nízké,“ napsala Dorota Ambrožová ve svém článku „Máš na to? A nemyslím tím talent“ (Tvar 11/2025). Ten mi posloužil jako impuls, abych zapátral po knihách, které (zatím) nevznikly. V anketě jsem se zaměřil na ty, kdo psaní považují za natolik závažnou činnost, že se mu rozhodli věnovat podstatnou část svých životů: na absolventy a absolventky scenáristiky a dramaturgie z pražské FAMU, kteří mají (nebo měli) ambici psát i literaturu.
Sešlo se mi třináct odpovědí. Všechny vypovídají o značném úsilí, ale také o únavě, o psychických obtížích, o obavách z nepřijetí, o sebeobviňování i odhodlání, o nedůvěře k elitářskému literárnímu prostředí, o touze odjet někam pryč a do klidu nebo o snaze přizpůsobit si uspěchanou každodennost tak, aby v ní byl prostor psát i spát. I já se „kamarádím“ se všemi těmito výzvami – a stejně tak se kamarádím i se všemi dotazovanými. Většina z nich se psaním alespoň částečně živí. Znám jejich texty a vím, že jim nechybí ani talent, ani cit pro řemeslo. Pozitivní zprávou asi je, že stále jsou mezi námi i tací, kteří nemohou nepsat a dělají to z vášně – ačkoliv ti jsou na tom v oblasti psychického zdraví pravděpodobně nejhůř. Nabízí se tedy řada dalších, neméně frustrujících otázek, než je ta, kterou jsem v anketě položil: O kolik hlasů přichází česká literatura? Uspějí spíše ti, kdo si to finančně i časově mohou dovolit, nebo ti, kterým nevadí ničit si život psaním? Proč by to kdokoliv, kdo se má alespoň trochu rád, dělal? Nepomohla by – z hlediska státního rozpočtu – i naprosto marginální částka? A kdo všechno nemá čas ani prostředky na networking?
Na svém debutovém románu pracuji asi pět let (ukázka z něj vyšla ve Tvaru v roce 2023). Aktuálně mám hotovou první verzi rukopisu, kterou upravuji. Psaní mi trvá dlouho, protože je čistě volnočasovou aktivitou a kvůli neutěšeným finančním podmínkám v kultuře moc volného času nemám. Do srpna 2025 jsem pracoval jako filmový a rozhlasový scenárista na volné noze. Věnoval jsem se především nekomerčním projektům, a bylo tedy nutné jich dělat opravdu hodně a k tomu mít brigády, abych dokázal zaplatit základní životní výdaje, včetně vysokých odvodů pro OSVČ, které byly, alespoň v té době, stejné pro umělce i podnikatele.
Za další systémový problém považuji malou dosažitelnost literárních rezidencí a grantů pro debutanty. Častokrát bývá podmínkou rezidence alespoň jedna vydaná publikace, přitom myslím, že za relevantní reference by měly být považovány i realizace autorských textů ve filmu či divadle. Navíc hodnocení mnohdy neprobíhá na základě ukázky z díla, což neznámé autory znevýhodňuje. Pro úplnost zmíním, že jsem na projekt získal dotaci MKČR, ta pro mě ale byla spíš „přilepšením“ (nedosáhla ani výše jednoho měsíčního nájmu) než rozhodující podporou.
Další překážkou jsou pro mě problémy s duševním zdravím a vysoká citlivost, která se dost možná se schopností psát pojí. Existenční nejistota tyto problémy zhoršuje a jejich řešení vyžaduje čas a mnohdy i peníze. Tím se člověk dostává do začarovaného kruhu, v němž na psaní nezbývá místo. Problémem mého konkrétního projektu je pak jeho rozsáhlost a ambice a pravděpodobně i nejistý potenciál pro trh, který preferuje určité žánry a formáty. Pragmatičtější by bylo začít krátkou novelou…
Debut jsem napsala, ale další knihu z ekonomických důvodů už nejspíš napsat nestihnu. Mám dvě děti a veškerou „neplacenou práci“ věnuji jim.
Mám ADHD a rozepsaných několik projektů s hodně dobrým potenciálem. Mým problémem je nedostatek disciplíny, neschopnost něco dokončit a prázdný mozek ve chvíli, kdy si ke psaní sednu. Deptá mě to, protože se o to snažím doslova od základky. Nemohu se tak vymlouvat na autorské podmínky v Česku, ale zároveň nelze popřít, že vidina ocenění letité práce odměnou ve výši jednoho průměrného platu mě zrovna k akci nemotivuje. Když vidím, jak se platí autoři v zahraničí, chce se mi brečet. Vlastně koketuju s myšlenkou, jestli rovnou nepsat v angličtině a nezkusit nějaký projekt prodat v zahraničí. Na západě je třeba běžnější samizdat s vydáváním e-knih nebo prodej přes Amazon. Každý rok mám deadline koncem roku, kdy končí přihlášky do LCKK (Literární cena Knižní klubu – pozn. red.), ale nikdy se mi to nepovede. Letos jsem si naplánovala na konec listopadu dovolenou, tak uvidím, co z toho vytřískám.
Když jsem se v minulosti pokoušel psát prózu a někam ji posílat (do různých nakladatelství), obvykle mi nepřišla ani odpověď. Nyní, ačkoliv mám lepší status i větší zkušenosti se psaním (jako absolvent katedry scenáristiky a dramaturgie i katedry režie), mám internalizovaný pocit, že v psaní prózy prostě nejsem moc dobrej. Zároveň určitě mám někde na pozadí tuto ambici, protože si myslím, že jsem si prošel zkušenostmi, které jsou pro románové tvary vděčné a třeba i společensky přínosné a v nějakém bodě bych se k tomu chtěl dostat. Je však pravda, že se mi těžko hledá motivace si sednout a něco napsat bez záruky v podstatě jakékoliv odezvy.
Jsem strašně rozptýlenej. Rozkročenej mezi x projektama a pracema, co jsou nezbytný k tomu, abych přežil. Protože všechny moje práce spočívají v generování obsahu, jakmile mám hotovo a zbyde mi ještě trocha energie, katapultuje mě to k jiným věcem, které považuju za důležitější i příjemnější než svou hypotetickou, věčně rozepsanou knihu – budování vztahu, pohyb nebo vstřebávání kultury. Často si představuju, že na měsíc odjedu na místo bez signálu; bez lidí – a že tam jako napíšu svůj debut. Jenže to není reálný. Nemůžu si to dovolit. Zkoušel jsem psát místo spaní, jako některý jiný autorstva, ale asi nejsem ten typ. Dál je to taky feedback, co často dostávám napřímo anebo někdy vyplyne z kontextu – že píšu dobře, ale moje věci jsou moc „niche“. Neprodá se to. Je to moc „zevnitř queer komunity“. Nebo je to moc „experimentální“ – pardon, omlouvám se, nechtěl jsem napsat nic originálního… Mám se snažit napsat bestseller? Já ale vím, že nejlíp píšu to, co mám pod kůží, a shodou okolností to není zkušenost většiny lidí, co jsou dnes ochotní platit za knížky. Takže to je moje rozhodnutí. Ohledně úsilí vydanýho do stvoření románu nechci dělat kompromis mezi tím, co dokážu nejlíp napsat, a trendy buzzwordama. Možná, že když se to nebude prodávat, tak svět prostě mou knihu nepotřebuje a to je v pohodě.
Velmi dávno jsem publikovala jako teenager pod pseudonymem u Petra Štengla sbírku poezie. Ale je to tak dávno, že to za debut nepovažuji. Myslím, že nejhumornějším důvodem je, že mám velmi psavou, aktivní jmenovkyni, jejíž tvorba je mi velmi vzdálená a cizí. Ale je to rozhodně ambiciózní autorka. Vždy, když jsem se pokusila něco dokončit, nabídnout či na nabídku kývnout, tak jsem vyjednávání často v panice utnula, protože si nás lidé pletli a mně z té záměny bylo vždy lehce trapně („Vždyť vy už jste nám tolikrát psala!“). Naše poetika byla vždy totiž diametrálně odlišná – bojovala jsem vždy díky tomu s pocitem dvojnictví a ukradené identity. Občas nás zaměnili v oblasti poezie nebo u rozhlasových her v rádiu, Hostu… jednou při rozhovoru i v Psím vínu. Vyvolávalo to ve mně vždy silnou úzkost. Přeji jí přitom upřímně skvělou kariéru, ale způsobila mi nechtěně lehké trauma, aniž by o tom věděla, což mě tou naprostou ironií rozesmívá. Myslím, že jsme si roky z té záměny střídavě zavíraly a otevíraly vzájemně dveře. Doslova i přeneseně – imposter syndrom. Teď naštěstí pracuji na komiksu, kterému věřím, dělá mě po dlouhé době kreativně šťastnou, ale dodnes nevím, jestli ho publikovat pod svým jménem jako své scénáře a ostatní tvorbu, nebo pod pseudonymem. Zároveň mi samozřejmě dost překáží životní hra „zaplaťme složenky“. Mít půl roku v horách, tak bych se zklidnila, uchlácholila úzkost, nabrala dech a konečně něco dokončila. Zájem paradoxně o mou tvorbu od kolegů v oboru v určitém období byl velmi častý, ale jsem mistr ve střílení se aktivně do kolene. A když dlouho říkáte ne, tak nakonec i ty nabídky ustanou. Se svým ADHD jsem možná mohla být lepším včelařem, zedníkem či řidičem tramvaje, kdo ví? Já rozhodně pořád ne.
Narážím jak na limity vnitřní, tak vnější. Na FAMU jsem šla, protože jsem chtěla psát, je to moje celoživotní přesvědčení a touha, ale v praxi se psaní upřímně pravidelně příliš nevěnuji. Respektive pokud nemám konkrétní deadline a motivaci, málokdy zasednu za počítač a tvořím jen tak něco do šuplíku. Na FAMU jsem šla už jako na svoji druhou vysokou školu a samozřejmě jsem se musela během celého studia živit minimálně v rozsahu polovičního úvazku, přestože jsem měla podporu rodiny, co se týče bydlení (kterou mám dosud a která je pro mě zásadní). Jinak by ani moje delší studium nebylo finančně možné. Knihu jsem chtěla napsat a vydat vždycky. Pokud by se tak nikdy nestalo, považovala bych to za velké selhání. Momentálně mám rozepsáno několik literárních textů, dva jsou povídkové sbírky, ale vzhledem k tomu, že po takovémto útvaru není moc poptávka, soustředím se na delší tvar, který, odhaduji, bude mít rozsah kratšího románu (cca 200 stran). Co jsem pro to podnikla – snažím se co nejvíc psát a vypsala jsem si do kalendáře veškeré tuzemské literární soutěže, jejichž výhra přislibuje honorář v desítkách tisíc a publikaci. Neočekávám, že by se mi hned napoprvé podařilo uspět, ale je mi motivací, že budu mít hotový rukopis (debut). Vzhledem k tomu, že mi je již přes 31 let, považuji to za více než žádoucí. Nad vodou mě finančně drží mé znalosti z mé předchozí alma mater (FF UK), z bohemistiky – učím češtinu pro cizince, doučuji a připravuji na přijímačky. Učím ráda, ale učím již dlouho a na rozdíl od psaní to není můj sen. Stejně jako u scenáristiky se bohužel v branži lektorů češtiny pro cizince téměř nikdy nenabízí úvazky, takže se nejedná o příliš stabilní práci. Proto si stálou práci momentálně hledám, ale upřímně mě tato schizofrenie psychicky i fyzicky dost vysiluje – hledat si práci, abych mohla psát. Navíc pak dochází ke klasickému paradoxu: v okamžiku, kdy člověk stabilní práci získá (i mně se to podařilo), těžko hledá po osmi odpracovaných hodinách energii na psaní. Možná ještě dodám, že ze své stabilní práce, kterou jsem získala půl roku po absolvování KSD, jsem odešla kvůli scenáristické příležitosti, která nakonec nevyšla. Vzhledem k mému věku je pro mě velmi aktuální i otázka mateřství. Ačkoliv jsem nejistý člověk, dvě věci pro mě byly vždy jasné a klíčové: psát a mít děti. Práce se mi hledá po absolvování scenáristiky těžko a vůbec mě netěší, že se tím založení rodiny odložilo již několikrát. Vím, že to bylo moje vlastní rozhodnutí dlouho studovat a že nejsem příliš průrazná. Naštěstí, jak už jsem zmínila, mám velkou podporu rodiny i partnera. Takže cíl je jasný – nenechat se zastrašit vnějšími okolnostmi ani vlastními obavami a psát. Velkou inspirací jsou mi úspěšné tuzemské autorky, které současnému trhu dominují a jež jsou důkazem, že ženské hlasy v literatuře chceme slyšet.
Zprvu jsem chtěl prostě napsat, že mezi prací, spánkem a přáteli na psaní není čas, ale došlo mi, že to není pravda. Píšu hodně. Žiju život tak, abych mohl psát hodně. Vybírám si práce, u kterých mám volnost sedět nad vlastními texty. Tvořím projekty s přáteli, abych s nimi mohl udržet kontakt, a vstávám dřív nebo ponocuju, abych stihl dopsat, co potřebuju. Takhle píšu scénáře i krátké povídky. Tak proč ne knihu? Část problému bude určitě čistě formální. Strávil jsem dlouhou dobu psaním scénářů, takže většina nápadů mi teď přichází ve formě scénáře. Ale některé nápady jsou knižní, tak proč jsem ještě nesepsal ty? Velkým problémem bude i kvalita. Jestli někdy napíšu detektivku, tak protože mám potřebu vyprávět detektivní příběh. Nikdy nechci napsat detektivku kvůli tomu, že „to teď lidi kupují“. Je to dost možná naivní přístup, ale je můj. Jenže jestli člověk nemůže zaujmout trendy, musí zaujmout kvalitou. A jednoduše řečeno, trvá déle napsat kvalitní knihu než kvalitní scénář. Není to otázka povyšování jednoho nad druhým. Z hlediska plánování postav a stavby děje jsou kniha a scénář srovnatelné. Ale z hlediska samotného psaní mohu za stejný čas napsat dva stostránkové scénáře nebo jednu stostránkovou novelu. Kultura spolupráce je navíc mnohem silnější u scénářů. Takže místo dvou stostránkových scénářů můžu napsat čtyři, pokud na nich spolupracuju. A čím víc projektů mám, tím větší možnost, že se nějaký z nich uchytí. Takže kdybych to měl stručně shrnout: Proč jsem ještě nenapsal knihu? Protože je výhodnější psát jiné věci.
Paradoxně nejblíže ke svému debutu jsem byla asi 10 let zpátky jako středoškolačka pravidelně čtoucí a publikující autorskou poezii v literárních magazínech. Tenkrát jsem byla pobídnuta jedním nakladatelstvím, abych jim zaslala své práce, z nichž by bylo možné poskládat básnickou sbírku. Nelenila jsem a pár dnů na to jsem pyšně naházela všechny svoje básně do wordu bez jakékoliv editace ve skálopevném přesvědčení, že mám talent a všichni si ze mě sednou na prdel. No, nesedli. Můj básnický debut byl zamítnut se slovy, že by má sbírka potřebovala příliš mnoho editorské práce. Ať si naserou, když se jim to nelíbí, říkala jsem si, a přestala jsem psát poezii. A vlastně i prózu. Úplně, až doteď. Zpětně mě trochu mrzí, že jsem se nechala odradit a nesnažila se práci dotáhnout, na druhou stranu jsem ale ráda. Přece jen se úplně nepotřebuju prezentovat svým sedmnáctiletým já. Každopádně, můj arogantní přístup k celé věci podle mě trochu odráží společnost, ve které jsem se pohybovala. Společnost, v níž se předháníte s ostatními v intelektu, společnost, která odsuzuje, když něco nebo někoho neznáte, společnost, která je uzavřená, sama do sebe, niche a snobská a od které jsem se později chtěla distancovat. Samozřejmě ne všichni, ale dost z těch lidí byli prostě jen obyčejní hejtři, akorát v sofistikovaným obalu, nic víc, nic míň. Anebo lidi hluboce zapálený, ale, alespoň za mě, zcela odtržený od reality. A to mě štvalo, štvalo mě, jak tradičně se přistupuje k autorským čtením, jak je to pořád stejný, a mluví to pořád jen ke stejné uzavřené skupince lidí. Proto jsem začala studovat FAMU, film se mi jevil jako lepší prostředek, který může oslovit více lidí, rezonovat ve společnosti a mít na ni nějaký reálný dopad. Navíc hranice mezi mainstreamem a „uměním“ se stírají a to mě na filmu taky bavilo. Prostě si na nic nehrajem a děláme, co nás baví. Romantická komedie? Ne, není pod naši úroveň. To je hrozně osvobozující, nehrát pořád chytrýho a prostě si hrát. O tom ta tvorba přece je. Nic ale není černobílé, a dnes už to vidím taky jinak, poezie prostě nikdy nebude mainstream (pokud to není rap) a vždycky bude přitahovat intelektuály. A to je v pohodě. Jenom to v tuhle chvíli není vyjadřovací prostředek, se kterým se ztotožňuju. O vydání prózy jsem zatím nepřemýšlela. Když už bych něco vydávala, tak asi nějaký propojení příběhu, eseje a poezie. Prostě trochu experiment, který si právě ve filmu nemůžu takhle dovolit, a myslím, že když budu mít perfektně vymyšlenej koncept, tak dám maximum energie do toho to prostě vydat.“
Přijde mi to jako předem ztracený boj. Našel jsem si práci na plný úvazek mimo obor, abych měl na nájem a život a ta mě neuvěřitelně vyčerpává. Nechci věnovat to málo volného času a energie něčemu, co se nejspíš nikam nedostane.
„Řekla bych, že hlavní překážkou je čas (a čas jsou peníze). Pracuju na plný úvazek, protože mi vyhovuje mít jistý příjem, a zároveň mám i jiné zájmy, kterým se chci věnovat po práci a o víkendu. Důležitý je pro mě pohyb, hlavně když člověk sedí osm hodin denně za počítačem, a sedět za ním ještě další hodiny po večerech nebo o víkendech je docela náročné (a řekla bych, že i dost nezdravé). Dokážu si představit, že kdybych měla opravdu velkou motivaci něco napsat/dopsat, čas bych někde našla. Musela bych ale obětovat čas strávený s rodinou a přáteli, pohyb nebo čas pro sebe. Druhá možnost – pracovat na menší úvazek, abych mohla víc psát – pro mě v tuhle chvíli nepřipadá v úvahu hlavně kvůli finanční stabilitě, kterou bych jinak neměla.“
„Napsat knihu byl a stále je mým snem, nicméně je to monumentální kus práce, na kterou je třeba spartánská disciplína, a jejíž výsledek je předem nejasný. Po absolutoriu scenáristiky na FAMU se snažím být zapojený do filmového průmyslu (hit me up), což je samo o sobě náročné. Platí tu, že si člověk musí své zápasy vybírat. Pro mě osobně není možné svádět více než jeden souboj s nejistotou. Někteří to zvládají a těm všechna čest. Se zálibou v literatuře si počkám na stabilnější kariérní situaci. Třeba přijde.“
„Knihu mám skoro dopsanou, ale jsem permanentně vyhořelá a asi ji nikdy nevydám. Zčásti kvůli tomu, že je příliš osobní, zčásti proto, že vlastně nevím, jak se to dělá. Kamarádství a dobré vztahy hrají svou roli v šancích na publikaci – o tom skoro nikdo nemluví. Všichni se pořád ohánějí talentem. Networking platí v literárním světě za sprosté slovo. Mám pro to pochopení, taky nejsem fanynka korporátního slangu, ale nepřiznat si to znamená přehlížet sociální a mocenské aspekty tvorby. Budování těch správných vztahů i sítě správných kontaktů ale vyžaduje osobnostní náturu, která mi chybí a není mi sympatická. Nechci ke vztahům přistupovat pragmaticky, ale u filmu často musím. Nedokážu si představit, kde bych vzala sílu kamarádit se ještě s někým důležitým od literatury. Navíc to stojí čas, který by mi pak chyběl na psaní. Kromě toho nechci, aby to ohrozilo moje placené scenáristické zakázky, na kterých jsem finančně závislá. Pro scenáristy existují granty. V těch literárních se sice moc nevyznám, ale postřehla jsem, že jsou to o dost nižší částky. Nechápu proč. Vlastně nechápu spoustu věcí, například proč musím jako chudá scenáristka platit stejné odvody na sociálním a zdravotním jako ajťák nebo advokát s mnohonásobně vyššími příjmy.“
V závěrečné třetí části Autobiografie chobotnice pak Vinciane Despret nechává skrze „experimentování s významy“ promlouvat samotnou chobotnici, přičemž se naplno noří do problematiky psaní, které už není pouze lidské. Psaní se stává záležitostí každé živé bytosti…
Při psaní v noci jako bych prožíval svobodné, imaginativní stavy, o kterých píše Nápravník. Když si to však po sobě čtu všechno znovu, s odstupem a za dne, tedy pod optikou znovunabytého střízlivého rozumu, musím se nad celým pokusem ušklíbnout.
Rozhodnutí hlásit se na uměleckou vysokou školu nepochybně formují i předchozí zkušenosti se základní a střední školou, ale také se zájmovými institucemi (sporty, kroužky, ZUŠky apod.). Jak ale podotýká Jiří Skála, „jako pedagoga a výtvarného umělce mě na našich rozhovorech překvapila důležitost neformálních, neinstitucionalizovaných aktivit“
Společnost tedy patří a slouží spektáklu stejnou měrou, jakou spektákl patří a slouží společnosti. Příběhy, které si vyprávíme, už nefungují jako „laboratoř možného“, nýbrž jako spektakulární laboratoř toho jediného, co je možné – tedy spektáklu. Zároveň se zdá, že spektákl je i dokonale flexibilní: snadno do sebe inkorporuje momenty individuální nespokojenosti se systémem, přičemž zajistí, že veškeré naše revolty a vzbouření míří vždy proti iluzi, nikoliv proti podstatě problémů.
