Ze všech koutů planety – Paříž, Londýn, americká města – přicházejí obrázky demonstrací, které rozhání policie a které často končí zraněními a rozbíjením uličního mobiliáře. Demonstruje se proti něčemu, jako výraz nespokojenosti části obyvatelstva, která tak dává najevo svou frustrovanost.

V tomhle smyslu byla Praha 17. listopadu světové unikum. Centrum města taky plné manifestujících, davy v ulicích, atmosféra ale úplně jiná, vlídná, skoro dobrácká. Rodinky s malými dětmi, teenageři v plandavých kalhotách, pamětníci událostí roku 1989. Spousta lidí si tam dávala sraz s kamarády a přáteli. Policie jen tak postávala po dvojicích, žádné zásahové jednotky, žádné násilí, žádné vytlačování z ulic. Různé stánky, knížky, panelové výstavy, svařák. Svíčky a květiny, připomínka Václava Havla. A protože jsme v Čechách, tak taky recese, tramvaj s nápisem Tuzex a před ní nefalšovaný vekslák rozdávající bony. K tomu dvě velká pódia s řečníky, kteří vesměs mluvili na obranu demokracie, právního státu a slušnosti. A muzika a „Modlitba pro Martu“, ta v symbolických sedmnáct hodin jedenáct minut.

Na celé věci je významné, že tu masovou událost neorganizuje žádná instituce, ani stát, ani magistrát, žádní politici, ale lidé zdola, nevládky. Ten den by město mohlo zet prázdnotou a lidé kutit na chalupách, ale ne, spontánně rok co rok vyjdou do ulic. Politici jen ráno přijdou položit kytku k pomníčku na Národní, potom se stáhnou, do zbytku dne nezasahují. A obyvatelé je nepotřebují, dovedou se zorganizovat sami.

Symptomatické je i to, že ty události před šestatřiceti lety nemají žádný velký pompézní pomník, k němuž by chodily státní delegace a za srážení holínek čestné stráže kladly věnce. Všechno ten den směřuje k malému pomníčku, jedné pamětní desce, spíš destičce, na zdi domu. Skromná, nenápadná, žádná zvláštní umělecká estetika. Pod ní stovky svíček a kytek, nic moc oficiálního. Když chtějí politici položit svůj věnec, musí se prodrat okolo stojícími jako každý jiný, tady neplatí privilegia.

A i sama ulice, ten den praskající ve švech, se stala spontánně všemi uznávaným místem paměti. Jako by její název Národní byl vymyšlen právě k tomu.

Ze 17. listopadu se stal jakýsi lidový svátek, k němuž stát nabídl jen den volna. Zbytek si dělají lidé sami. Žádný jiný den takhle v příjemném rozpoložení a sami od sebe do ulic nevyjdou. Takový asi měl být 28. říjen, ale ten na sebe nabalil oficiální patinu, znaftalínověl, mládež nepřitahuje. Ztratil svůj příběh.

Atmosféra 17. listopadu svědčí o něčem širším než jen o tom jednom dni. V téhle zemi se nežije špatně. I přes prohlubující se propast mezi dvěma tábory lze stále vycítit jakési srozumění. Těch pozitivně naladěných je víc než těch, kdo by chtěli všechno poslat k šípku. Lidé jsou schopni se domluvit a spontánně zorganizovat masovou událost. Podobně jako když se objevil covid, začali sami od sebe šít roušky a podnikatelé vyrábět, co bylo třeba, a klidně i zdarma.

V zemi skoro není nezaměstnanost, lidé se cítí bezpečně, kriminalita je nízká, tramvaje jezdí na čas. Kromě teenagery počmáraných fasád, tramvají a příměstských vlaků není ve městě vidět žádné puzení ničit. Achillovou patou je samozřejmě nedostupné bydlení, tisíce lidí v exekuci, vyloučené skupiny, drahé potraviny. Ale to lze racionálně řešit. Pokud by k tomu byla vůle politiků.

Relativní nenaštvanost se projevila i na výsledku voleb. Ve chvíli, kdy všude na světě se k moci dere krajní pravice a všelijaké konspirační skupiny, kdy ve Francii má strana Le Penové v průzkumech třiatřicet procent, kdy AfD jde nahoru, kdy šílenství MAGA převálcovalo klasické republikány, nemluvě o krajní pravici v Polsku nebo na Slovensku, dostal u nás pravicový extrém všehovšudy čtrnáct procent.

V tomhle kontextu je šokující, že místo aby zůstal na okraji, kam ho poslali voliči, dostal nabídku do vlády, a dokonce dáreček v podobě poloviny ministrů. Což znamená obrovskou legitimizaci, banalizaci nebezpečných nápadů, jeho lidé budou daleko častěji zváni do médií, jejich doposud extrémní hlas bude prezentován jako seriózní. Přitom náladě v zemi vůbec neodpovídá.

V tomhle směru leží velká zodpovědnost na majiteli Agrofertu. Z čistě egoistických důvodů vypouští z lahve džina, kterého bude jednou těžké zatlačit zpátky. Velkou zodpovědnost mají ale i odcházející strany. To, že těsně prohrály volby, je nezbavuje zodpovědnosti za stát. Měly to po volbách hrát jinak, tak, aby se k moci nedostal extrém. Protože za pár let by se ten okraj taky mohl stát těžištěm české politiky.

Nebylo to nemožné. A není vyloučeno, že se jestě naskytne příležitost to změnit.