Při hledání členů do redakce nového školního časopisu padla banální otázka. Tak banální, že kdybych byla o pár desítek let starší, zřejmě bych byla velmi pohoršena. „Co to je? Co to je ten školní časopis?“ Pokud nějaká neodbytná myšlenka v posledních týdnech obývá mou hlavu, je to dozajista tato. Objasnit podstatu školního časopisu na základní škole znamená ovládat dobrý marketing cílený na puberťáky. Zvládnout vytvořit reklamu na něco, co nesvítí, nevydává zvuky, nedá se na to klikat, naopak vy musíte ťukat a ťukat, aby to vůbec vzniklo. A to ani nemluvím o tom, že se to nedá nijak spustit. To vy se musíte namáhat, aby se to všechno sepnulo a měli jste z toho zážitek. A dokonce se to ani nepohne, pokud vy nevydáte pohyb. Zkrátka zdá se na první pohled, že je to v dnešní době neprodejné zboží. To jsou ale naštěstí jen první dojmy z náborových setkání, která jsem absolvovala. Po této zdánlivé srážce s black screenem se přede mnou objevila řada aktivních pracovních ploch – zvědavé tváře, ruce ve vzduchu, otázky. Nicméně ta myšlenka/otázka stále obývá mou hlavu a stává se mou pohonnou hmotou k vytváření hmatatelné odpovědi. Jako učitelka se přece nedám rozhodit tím, že jsou žáci zvědaví a zároveň neznalí, vždyť jsou to ty nejlepší podmínky pro jakýkoliv začátek.

Školní časopis nesvítí.

Abyste si ho mohli přečíst, není-li dostatečné denní světlo, musíte si sami rozsvítit. Obdobné pokyny jsou platné i pro elektronické verze. K tomu všemu je potřeba otevřít oči a vhodně a klidně používat své ruce, aby nedošlo k destrukci nosného materiálu. Dobré je, že tištěný časopis můžete za vhodných okolností položit i na nějakou plochu a najednou máte volné ruce. Elektronickou verzi pak ovládáte zase jemnou prací svých horních končetin. Máte pravdu, ta elektronická verze vlastně asi svítí, nikoli však sama o sobě. Čtenář ale může být při čtení světlem zasažen, ať už čte jakoukoliv verzi. Školní časopis může přinést vzpomínky na zajímavé aktivity, které jsme se spolužáky zažívali. Může přinést zábavné aktivity, jako jsou hádanky typu „Poznej učitele“ podle jejich hlášek, nebo třeba být inspirací pro vlastní seberozvíjení. Časopis jednoduše může osvětlovat své nejbližší okolí, je-li mu to umožněno.

Školní časopis nevydává zvuky.

On se přece namáhat ale nemusí. Psaná slova sama o sobě mluví dost nahlas, když si je pustíme do hlavy. Umíme to ještě dnes? Stihli jste se nad tím zamyslet? Výborně, můžeme pokračovat v psaní školního časopisu. A to ani nemluvím o tom, jaké haló je potřeba způsobit, aby se vůbec začalo psát. Kolik povzdechů zazní před napsáním první věty? 1, 2, 3… Kolik stížností, proseb a klení člověk sám na sebe snese, než svůj příspěvek dokončí? Zvládání tohoto neúměrného hluku je bez nadsázky superschopnost, kterou nemá každý.

Žáci prostřednictvím práce na časopise dostávají jedinečnou školu komunikace. Začíná to na redakčních schůzích, kde rozhodně nevládne klid. Akce je důležitá. „Paní učitelko, ale my nevíme, co budeme psát.“ „Všichni nás předběhli.“ Ano, hádáte správně. Jako první výtka z mých úst zaznělo: „Tak jste se spolu neměli tolik bavit, nic by vám neuniklo.“ Všichni jsme dozrávali v lavicích a nějak nás to poznamenalo. A ne, nedá se na to zapomenout ani za 45 minut. I když píšete do školního časopisu, pořád se učíte. I když vedete školní časopis, pořád se učíte. Při psaní článku do časopisu se ale žáci pětky bát nemusí. Uf. Při tomto zjištění jsme si všichni oddechli, včetně mě, učitelky. Bez hodnocení a konstruktivní kritiky se ale neobejdeme.

Ťuk, ťuk. Máme se, paní učitelko, bát, když uděláme chybu? Ne. vždyť od tohoto tu máte korektora a mě, aby se každé drobné ukliknutí napravilo dřív, než číslo vyjde. Ale připravte se na to, že se o chybách a nedostatcích textů budeme spolu bavit. A já se z vaší strany ne vždy spokojím s vysvětlením typu „Tuhle stránku ve svých Pravidlech českého pravopisu mám vytrženou“ nebo „Tak jsem to tak prostě napsal“. Ne vždy to bude stačit. A to je zkrátka přirozené. Naučit se reagovat na zpětnou vazbu na vlastní dílo je velmi důležité. Člověk si takto může v sobě upevňovat vědomí, že si stojí za svojí prací. Že si je vědom toho, proč to dělá. I proto má smysl dělat takové projekty, jako je školní časopis, i v dnešní době. Zkrátka to v nás rozvíjí dovednosti důležité pro každodenní život.

Školní časopis zastupuje školu navenek – a tím mluví hlasitěji, než se na první pohled zdá. A takto nasazená laťka klade nároky na práci redakce. V dobrém školním časopise se žáci učí chápat zásady etického kodexu novináře a snaží se o jeho dodržování, byť v upravené verzi. Učí se chápat, že to, co se napíše, by mělo stát na ověřených zdrojích, a také například to, že bychom svým textem neměli záměrně někoho poškozovat. Ačkoliv je tedy školní časopis na pohled tiché médium, samo o sobě mluví. Zastupuje školu, zastupuje média i žáky a toto nastavení samo o sobě říká hodně.

Kolikrát zjistíme, že selhání technologie, byť jen na okamžik, přinese zdánlivě nekonečné vteřiny zaplněné všemi možnými aktivitami, jen ne zrovna psaním. Počkejte, ještě to musím jednou uložit. Ještě chviličku. Ty jsi to smazala? Tak dej šipku zpět. Nezapomeň, co jsi chtěla napsat. Cvičení paměti, disciplíny a trpělivosti, které přináší práce s technologiemi – a ostatně i samotné psaní – je výzva, která nás učí víc, než si myslíme. A co teprve ono velké umění dotáhnout věci do konce! Když se naučíme dokončovat věci u něčeho tak nenápadného, jako je školní článek, o to snáz to půjde i jinde.

Školní časopis nikdo nebude sledovat.

Občas podléháme pocitům, že tohle by dnes nemohlo už nikoho zajímat. Dneska už nikdo nečte, tak proč bychom psali? Slyšíte to? Tak zní současný hlásek pochybnosti, který zaznívá pokaždé, když se má zrodit nový školní časopis, ten poslední zvuk, kterému bychom měli věnovat pozornost. Protože to, co říkají statistiky, je sice nějaký obraz reality, který si určitě nezaslouží prosté ignorování, já se vás ale zeptám, kdo má skutečně vliv na realitu? Pokud cítíme nespokojenost se současným stavem věcí, pokud chceme zahýbat s čísly, musíme se pohnout sami, posunout třeba desetinnou čárku, odečíst, vynásobit, něco umocnit, vydělit nebo skočit do jiné soustavy. Zkrátka, nemůžeme si jen přečíst nejnovější čtenářské statistiky, spoléhat na iluzi nezájmu o čtení a psaní a na základě toho žít svůj život s vadnoucí gramotností, kterou necháváme jen tak zahynout jako pokojovku pořízenou s vědomím, že nejsme schopni postarat se ani o kaktus. Je potřeba jít proti této tendenci, která nás i naši budoucnost sabotuje. Je třeba začít pěstovat sami sebe s vědomím, že jsme ty nejšťastnější rostliny našeho nejschopnějšího pěstitele, co občas dělá chyby, ale stejně to s námi nevzdává a občas nás i přihnojí.

Školní časopis nebude nikdy slavný.

Médium s tak úzkou cílovou skupinou, jako je jedna škola, nikdy neskončí v trafikách, nestane se nejvyhledávanějším dotazem ve vyhledávačích. Tohle vědomí může některé jedince odradit, aby se vůbec do podobné aktivity pouštěli. A to vůbec nevadí. Děláme to přece z jiných důvodů a řadu z nich jsme si už ukázali. Nabyté zkušenosti mohou žákům pomoci získat důvěru v sebe a ve své psaní a vyjadřování. Když postoupí dál v životě, třeba se rozhodnou stát se novináři či spisovateli a tato zkušenost může být pro ně i hezkou vstupenkou pro další rozvíjení se v psaní a komunikaci. Nejeden češtinář vám to potvrdí. Já sama jsem během svých středoškolských let byla šéfredaktorkou školního časopisu a díky tomu jsem se později rozhodla i pro své další směřování. Ano, opět jsem se rozhodla po letech vést školní časopis. (Úsměvné, viďte.) Vím, že když správný člověk dostane správný prostor, dovede expandovat.

Školní časopis není na první pohled zdaleka tak atraktivní jako jiná lákadla dnešní doby. Je pomalý, neefektivní a tichý. Ale ten, kdo ho tvoří, se učí mluvit, přemýšlet i naslouchat. Jen pozor – je to návykové. Člověk začne jedním článkem… a najednou je z něj šéfredaktor.