Na dny po smrti Stanislava Dvorského (1940 až 2020) sotva kdy zapomenu. Byl to blesk, který rozčísl naši tehdejší redakci Tvaru, v níž tento velký básník coby grafik a sazeč pracoval, byl to blesk, který vpálil znamení do útrob duše, protože jsem Stanislava považoval za dobrého přítele. Při četbě jeho poslední nedokončené a posmrtně vydané básnické sbírky Pozastavené stmívání, která vyšla v péči Jakuba Řeháka, se mi ty těžké a paradoxním způsobem průzračné dny vracejí na mysl. Měl jsem tehdy skoro pořád silný pocit, že mi Stanislav Dvorský odkudsi (odkud vlastně?) posílá šifrované básnické vzkazy.

Na jeden si obzvlášť pamatuju, šel jsem zrovna na jedno pražské gymnázium přednášet o poezii, když vtom jsem po cestě zahlédl divný výjev: v jednom malostranském hotýlku se v prázdné klenuté místnosti tři asijské ženy v bílo-modrých kombinézách skláněly nad dlouhým stolem a cosi na něm chystaly. Mé rozjitřené představivosti se to jevilo jako zvláštní obřad a já měl v ten okamžik pocit, že sama skutečnost chystá básníkův pohřeb. Celý ten výjev se mi zdál tak podivný a lyrický současně, až jsem měl pocit, že ho Dvorský sám odněkud zinscenoval.

Pozastavené stmívání (název pochází od editora) je knihou poslední, a tedy nedokončenou. A sluší se hned zkraje poděkovat Jakubu Řehákovi, že Dvorského pozůstalost připravil, vydal a doprovodil podrobnou ediční poznámkou. Knihu pak obohacuje zasvěcený doslov Wandy Heinrichové. Těm, kteří milují českou poezii, nadělili tento obrovský dar – poslední dílo velkého básníka.

Z doslovu Wandy Heinrichové se dozvídáme, že na skladbě „Počínali jsme si jako těkající dobrodruzi“, jíž sbírka vrcholí, básník pracoval ještě dva dny před smrtí. Už to dělá z této sbírky svého druhu liminální záležitost. Při její četbě se tak ocitáme na pomyslném prahu mezi životem a smrtí, což zjevují – zpětně čteno – i některé verše v knize. I dlouho odkládaná finální verze sbírky se zpětně může jevit jako tajemné tušení z hranice bytí.

Existují básníci, kteří se vyvíjejí postupně a od křehkých počátků se propíší k silným a zralým obdobím, a pak jsou tací, kteří vyšlehnou v mládí a rychle zhasnou. Stanislav Dvorský nepatřil ani do jedné z těchto skupin. Když čteme jeho rané básně, cítíme, že je už hotovým autorem, a nesmírně vysokou kvalitu si jeho texty zachovají doslova až do posledního dechu.

Z této perspektivy by se mohlo zdát, že Pozastavené stmívání nepřináší nic nového. Stále je to Dvorský s tím svým magnetizujícím řetězením přesných asociací a obrazů, i v jeho posledním díle jeho poezie teče jako temná láva plná úlomků a kostí, fragmentů a nečekaných zvratů a spojů, plná protikladů a paradoxů. I v této knize nalezneme jeho „poučený“ surrealismus, zbavený veškerých nezávazných kejklů, i zde je básníkem filosofujícím, kladoucím temnotě vezdejší hlubinné otázky, existenciálně rozevřeným hledačem mezní zkušenosti slova na rubu mlčení. A i v Pozastaveném stmívání najdeme jazzovou notu, hravost, umění improvizace, geniální schopnost odbočky a valící se spád neomylného rytmu.

A přece je Pozastavené stmívání velkou událostí – pečeť celoživotního tvůrčího zápasu místy přináší možná nejsilnější verše, jaké kdy Dvorský napsal. Síla těchto posledních básní neleží v oblasti techniky a formy, ale v maximalizované citlivosti, zvýšené intenzitě, která přicházela s možným tušeným koncem života, nebo se alespoň vyjevovala na onom rozhraní, kdy život a smrt (či vědomí smrtelnosti) spolu intenzivně rozmlouvají. Potřeba odchodu „do nových prostorů a rámců“ se v knize opakovaně vrací, není touhou po jakémsi lineárním pohybu vpřed, ale hlubokým a rozlehlým úchopem celé existence, kdy básník v jediném gestu rozhrnul masiv času. A spojil počátek i tušený konec v jediný živý, až živelný proud. Proto „prostup do nových prostorů / nás ustavičně vrací hlouběji do minulosti / koncem války často přerušovaná soulož / v padesátých letech často uhelné prázdniny“. Pozastavené stmívání se na mnoha místech vrací do dětství, které – jak Dvorský poučený psychoanalýzou věděl – tvoří konstitutivní věk básnické senzibility.

Tento návrat je však prost vší sentimentality, vždyť Dvorský prvních pět let života zakusil druhou světovou válku – divná pachuť války se v knize opakovaně vrací – a dospívání prožil během dusných stalinských let. Odtud možná ono potemnělé ovzduší jeho básnické imaginace, která mu nikdy nedovolila prostě spočinout: „v křivolaké uličce / uprostřed propasti které stále prostoduše říkáme svět / základní svěžest se sice ještě drží / pták jako by zanaříkal a vmžiku nebyl“.

Dvorského básnické gesto je vzdorem vůči světu se vší jeho tupostí a zoufalstvím. Lidstvo má pro něj „vždy podobu rosolu“. Jeho zpěv zní „ze tmy do tmy z jedné tmy do jiné“. A „když už se zdálo že svět je k tomu aby se v něm dalo bydlet / prasata kšeftů řekla ne“, což je – s využitím slavného Halasova verše – pozoruhodný komentář i k naší době. Toto potemnělé naladění je básníkovi ovšem bytostné, i tyto verše se v obměnách ve sbírce vracejí: „nikdy nekončící proradnost věcí / zašmodrchaná vyprávění a jak už jsem řekl upatlané / kliky od dveří“.

Co zbývá? Suverénní básnický akt plný paradoxů, tragiky i grotesknosti, svrchované elegance i tvůrčí drzosti, počínání těkajícího dobrodruha, který – jak si výstižně všímá v doslovu Wanda Heinrichová – je jakýmsi alchymistou či mágem a z druhé strany experimentátorem, který destiluje tektonický a původní zpěv bytí, který se ve své živosti stává ztělesněním nejednoznačné krásy života. V závěrečné skladbě „Počínali jsme si jako těkající dobrodruzi“, kterou pokládám za jeho životní báseň, Dvorský rozehrál hypnotickou smršť, nelineární básnickou meditaci života a smrti, v níž se veškerá časovost básníkovy existence slévá v jediný celek.

V této básni Stanislav Dvorský hledí životu i smrti do tváře, se zvláštní niterností, odvahou a zároveň s mocnou průzračností, a tak dosahuje univerzální zkušenosti, která je vlastní každé velké poezii: „na konci chodby ve vedlejším pokoji uzavřená v zelené láhvi / jak se prožívá nepřítomnost / závazek bytí vytrhuje vědomí z jeho středu / původnost sama u základů řeči / měřit měřit a zase měřit nekonečnost rozsahem a důsledností ničení / rozum se nepoznává v žádných neosobních osudech věcí a lidí / naposledy smrt v nás také něco rozsvítí / také to (po svém) zkoušejí vyrvat ji z oblasti nepřítomného / nakonec i smrtka kterou si kreslí dítě je pokusem o zpřítomnění smrti / zatímco její tajemství tkví v podstatě nepřítomnosti / přesněji v přítomnosti absolutní absence / kdy už není svět a ještě není / nepatrný okamžik než pták který vydá hlas v úzkosti zaslechne zpěv jiného ptáka / a co se vlastně při umírání děje se všemi věcmi kolem?“

Nevím, zda jsem kdy v české poezii četl silnější verše o vědomí smrti. A ani nevím, zda jim zcela rozumím – vím jen, že zasahují pomyslný terč v prázdnu.

„Původnost sama u základů řeči“ – tedy původnost života i smrti, bez omluvy, bez výmluvy, bez vytáčky. A z ní zrozená magická řeč, která ani tváří v tvář mystériu smrtelnosti nezakolísá, aby nakonec vydala svoji velkou zprávu o tom, „jak vypadá svět v obyčejný podzimní den“.