Letos proběhne už šestý ročník Cen Jantar, které si kladou za úkol oceňovat výrazné umělce spjaté s regionem. Ideou ceny je přitom nejen podpořit místní umělce, ale dát světu vědět, že i v Moravskoslezském kraji se rodí výrazné talenty. Jde o hezký úmysl, ale Jantar to nemá jednoduché, protože regionálně profilované ocenění nutně čelí riziku, že umělci mohou občas „docházet“, anebo, jako se to děje v případě Jantaru, některé kategorie jsou výrazně reprezentativnější než jiné. Oceňují se totiž zpěváci, herci, ale i literáti. A právě literatura zůstává v konkurenci herců, zpěváků a hudebníků spíše popelkou. Nevšimla jsem si doposud, že by některý nominovaný básník nebo prozaik zaznamenal výraznější ohlas či úspěch i v jiných oceněních. Občas je patrná jistá bezradnost poroty, která zkrátka musí vařit z toho, co má daný rok k dispozici, a tak se mezi nominovanými například už několikrát objevil básník Petr Hruška, u kterého si člověk klade otázku, zda takové ocenění ještě potřebuje.

V ideálním případě by měl totiž „Jantar“ fungovat tak, že poukáže na dosud neobjevené zajímavé tvůrce, těch si všimnou lidé z literárního provozu a uznají je za hodny toho ztrácet s nimi čas a věnovat jim pozornost, čímž pomůžou dotyčnému básníkovi nebo prozaikovi dostat se dál než na stránky Ostravanu. Tato potenciální synergie zatím moc nefunguje, a tak pokládám Jantar za ocenění, které určitě potěší, ale ve výsledku kromě radosti a vstupenky na galavečer nemůžete čekat nějaký větší ohlas nebo zájem, což je škoda. Potěšující ovšem je, že letošní ročník se kvalitativně dosti vymyká.

Citlivá poezie, výlet na tripu i regionální historie

Kdo se to tedy tento rok ocitl mezi nominovanými? Vasilios Chaleplis (1993) za básnickou sbírku básní Flavedo, Elli Tiliu Motýlová (1968) za sbírku poezie Troska Frýdku kostra Místku a Otylia Toboła (1951) za knihu Lutyňské tango.

Začněme prvním jmenovaným. Vasilios Chaleplis je pro mě příjemným překvapením a zároveň si u něj kladu otázku, kam se vyvine. Někdy jeho básnění plyne, okouzlí vás jistou naivitou, smyslem pro lásku, jindy se ztratí v pokusu být „tentokrát také básník“. I tak ale stojí za pozornost.

Nevybavuji si však, že bych zaznamenala nějaký větší ohlas tohoto básnického debutu ostravského rodáka, organizátora tamního literárního života a spoluautora knížky 111 míst v Ostravě, která musíte vidět (Paseka 2022), a přitom by si jej zasloužil. Na druhé straně je pravda, že v současné době neexistuje příliš mnoho platforem, které by byly ochotné rozebírat poezii, a na reflexi tvorby z regionu nejsou lidi. Hashtag #flavedo tak na Instagramu zobrazuje zmrzliny, dorty a poháry.

Básnický debut přináší snovou poezii s existenciálním podtextem a zabývá se tématy, která podle mě řeší každá dobrá literatura, jako jsou láska, smrt a dětství, přičemž poslední jmenované je definováno tajemstvím a náhlým zakušením smrtelnosti. Z veršů máte pocit, že vše se už „někdy stalo“, a i když jsou někdy na hranici kýče nebo autor použije křečovité přirovnání, pořád to je poezie, kterou si rádi přečtete:

přišla dříve
s nakousnutým
dřívkem od nanuku
narovnal ses před ní jako totem
a nabídl jí mýtus
vlastní existence
já i ty jsme se potkali před mnoha a mnoha miliony lety
řekni mi ale
kde?

Je to na hraně? Je. Ale atmosféra je tak příjemná, že na tu hranu rádi přistoupíte. Lyrický subjekt se nebojí citů a je prost cynismu, přitom to není žádné sladké básnění, zcela přirozeně se tu setkáváte i s každodenními násilnostmi, nudou, krví, zkrátka se vším tím koloritem, který denně žijeme. Tyto jevy v tomto pojetí ale netvoří epicentrum dění, jednoduše tady s námi zcela přirozeně jsou. „co s námi? Petrov ptáci školáci / všechno se tu k smrti nudí / naštěstí mraky už jsou v poledne nařezány / k rychlému povzbuzujícímu / šňupnutí.“

Básník zkouší, ne vždy se mu to povede, někdy dokáže v jedné větě nastolit zneklidňující situaci – „osud! (vykřiknuto s naléhavostí vyléčené kartářky tarotu)“, jindy se nevyhne banalitě „tehdy jsem zjistil že smutek se jako veličina / nejspíše nikdy nepřestane rozmáhat / a že seznam věcí které jsem mu nestihl říct / už nikdy neproškrtám“. Jakmile vystřihne hezkou báseň, náhle se zjeví cosi, v čem cítíte ozvěnu Petra Hrušky, jindy jeho metafory vůbec nedávají smysl:

nechtěný kabát vprostřed ulice
naležený v bůhvíjak staré louži
celá ta pokroucenost
zůstává nepochopena
jako zajíc v únoru.

Tyhle výstřelky si mohl básník skutečně odpustit, protože co je divného na zajíci v únoru, když se zajíci v únoru běžně páří, a kabát v kaluži, to je tak ostravské, že už to opravdu není zajímavé.

I přesto Flavedo obsahuje řadu básní, které vám utkví v paměti. Jsou to zejména ty, ve kterých se básník vrací ke kořenům a probudí ve vás chuť podívat se znovu na svět taky trochu básnickýma očima. Nebo alespoň dětskýma, což je v podstatě totéž.

Motýlová a její psychedelický svět

Druhá nominovaná sbírka je diametrálně odlišná a v jistých ohledech příjemně; při vší úctě Chaleplis vedle Motýlové působí jako konformista. Knížka vás překvapí už tím, jak vypadá. Grafická úprava pestrobarevných stránek ztěžuje čtení a celé to působí, jako kdyby to vymyslel někdo na tripu. Ostatně sama Elli Tiliu Motýlová, básnířka a prozaička, budí podezření, že si tyhlety podivné říkanky vymyslela bůhvíkde především pro zábavu a shodou okolností jí je kdosi vydal.

Kniha vás rozhodně neuvrhne do extáze, kdy byste obdivovali jazykové dovednosti, spíše se ptáte, co má celé znamenat, ale podivuhodné na tom je, že vás to nakonec pohltí. Kladete si otázku: je to poezie, nebo je to celé vtip? A má to nějakou nadstavbu? A ono kupodivu ano. Některé texty svým latrínovým vyzněním upomínají na undergroundové skvosty ze 70. let, a pokud se podíváme hlouběji do minulosti, pak především na Egona Bondyho. Nechybějí hovna, vodka ani všední okamžiky, které vás ovšem zaskočí svou plností.

Barbína ještě nebyla to ne
babina zčůrané pampelišky trhala v parku na med
když přišel důchod pošťákovi psávala tři křížky
na chodbě v průvanu na zkřížených šňůrách
zdravily zažloutlé plachty cích a ach
spodky pěkně záplatované.

Pokud by se měla Motýlová ucházet o vítězství v kategorii „trapné poezie“ ta rok 2023, vyhrála by. Už jen kvůli panu učitelovi Hrbkovi, jehož komika zase připomene 60. léta.

Jednoznačně je to jedna z nejsympatičtějších figur, se kterými jsem se v poslední době na papíře setkala. Tento bezručolog, trapák a tragéd, který se upíná k zašlé bustě a mrtvolnému odkazu nositelů neoddiskutovatelných hodnot a zvěčněného utrpení pracujícího lidu a jezdí na školní výlety, vystoupení i exkurze v kulisách socialismu.

Tohle je nový pohled na Ostravsko. Pryč je Bezruč, Maryčka Magdonova, těžký úděl, robota, fabriky, ocel a kdesi cosi. Z Bezruče je karikatura, po které se pojmenovávají kina, z Maryčky karikatura, po které se nazývají obchodní centra, výkladní skříně zářivé budoucnosti v socialistickém skanzenu. „Po úvodním fidlání předstoupila zasloužilá umělkyně herečka Národního divadla s květovaným šátkem na krku a takto převlečená za mladou děvuchu začala recitovat Maryčku Magdonovu. Krev nám tuhla, sople proudily.“ Motýlová má navíc cit pro detail a zajímavou obraznost:

Čo bolo to bolo
medvěd jde
přichází po hřebeni hory
do ruky větev nůž a noc.

Idea Motýlové je podobná té Bondyho. Trapná poezie je zkrátka stejně trapná jako život sám. V autorčině pojetí je to kaleidoskop zbytečných úkonů, kterému je třeba se nejprve pořádně vysmát, než se mu začnete skutečně vážně věnovat. Básně v sobě zároveň mají neutuchající životní energii, chuť jednoduše se života zmocnit, užít si okamžiky čistého bytí: „Hrade posuň se / uhni mi z cesty / teď se na kopcích od Hukvald do Kozlovic / rozvaluju já“.

Knize by však prospěla pečlivější redakce, některé básně by potřebovaly zkrátit, jiné by v ní nemusely vůbec být. Někdy jsou pointy příliš násilné a silácké a narušují jinak hravou poetiku. Čtenářská hodnocení se podle mě budou pohybovat na pólech odpad a skvělé.

Dokument mapující pozapomenutý odboj

Třetí knihou, která usiluje o ocenění, je obsáhlá kniha reportáží rozhlasové novinářky polského vysílání Českého rozhlasu Ostrava Otylie Toboły Lutyňské tango. Autorka se dlouhodobě zabývá dějinami těšínského Slezska a jemu je také věnováno rozsáhlé dokumentární dílo, které zachycuje protinacistický odboj Poláků a odkrývá novodobé polské dějiny.

Toboła v pěti okruzích mapuje osudy „malých lidí“ z Těšínska za druhé světové války. První okruh se týká zářijové kampaně z roku 1930, zachycuje obranné boje namířené proti okupantům i veřejné popravy, sleduje život uprchlíků ze sovětské okupační zóny. Druhý okruh se věnuje důstojníkům a policistů ze Zaolzie a třetí domácímu odboji. Čtvrtý přibližuje zahraniční odboj a pátý osudy žijícího pamětníka.

Kniha je cenná především jako doplnění velkých dějin a odkrývá historii polského Těšínska, která dosud zůstává málo známá. Tato polská menšina byla od začátku v hledáčku nacistů a zakoušela to nejhorší zacházení. Ani předtím to však nebyla žádná sláva. Připojením Těšínska k Československu v roce 1918 byl Polákům připsán status národnostní menšiny, ale práva, která jim přiřkly československé zákony, zůstávala často jen na papíře. Jak v úvodu vysvětluje Mečislav Borák, Poláci stáli jen krapet výš než Židé a Romové.

Jako příspěvek k regionálním dějinám má kniha význam především pro historiky. Je otázka, zda je ještě beletrií, nebo už jde o jiný žánr, protože literárně není příliš zajímavá, což je škoda. Příběhy jsou vyprávěny v er-formě a i kvůli své popisnosti a nestrannosti vyznívají – i přes závažnost sdělení – poněkud monotónně.

V žádném případě nechci snižovat význam této knihy, protože je zcela evidentní, že za ní stojí mravenčí práce. Ukazuje se však, že perspektiva „malý statečný člověk ve velkých dějinách“ je do určité míry vyčerpaná. Pokud nepocházíte z daného regionu, může být problematické vžít se do postav a událostí. Někdy vás příběh vtáhne, jindy je složité se orientovat v ději i v geografii.

Můžeme namítnout, že i přes dobrý úmysl heroické příběhy obyčejných lidí poněkud zkreslují realitu a že tu je snad až příliš ostrá, a tedy paradoxně zkreslující hranice mezi dobrem a zlem. Navíc – a to už je obecnější úvaha – to vypadá, že určitý typ čtenářů čtení o válce uklidňuje, což je v době, kdy se už roky vede informační a teď i hybridní válka, zvláštní a znepokojující.

Na druhé straně asi nikdy nebude zbytečné poukázat na statečnost lidí, kteří by jinak upadli v zapomnění. Kladné příběhy inspirují a tyto regionální dějiny posilují přirozenou sounáležitost s místem, kde žijete, a hrdost na vlastní kořeny, což není zrovna málo, stejně jako není málo uvědomit si, že lidé možná nakonec nejsou zas tak špatní. Pro historiky je to opravdu cenný a rozsáhlý materiál, který určitě najde širší využití a své místo v celkovém pohledu na československé dějiny.

Odvaha být jiná

Letošní ročník Jantaru přináší zvláštní směs knih, z nichž každá má svou hodnotu. Je skutečně těžké předjímat výsledky, nicméně možná by mohla vyhrát Elli Tiliu Motýlová. Aby byla trochu sranda. Body bych jí připsala za odvahu být jiná. Jak už literární dějiny mnohokrát dokázaly, i trapnou poezii je třeba brát vážně.