Rádio Zapomenutých finské autorky Anji Portin (1971) je čtením zimním, potažmo vánočním, to ale neznamená, že bychom po něm neměli sáhnout, i když je po sněhu už dávno veta. Je to příběh každodenního hledání pozornosti těch, kteří jsou nám nejblíž… někdy však bohužel zároveň příliš daleko.

Páťák Alfréd nemůže v noci spát. Už zkusil snad všechno, ale pořád ne a ne zabrat. Jako už tolik nocí předtím. Ale dnes se rozhodne něco s tím udělat. Jde do předsíně a ustele si na měsíce nezametené podlaze přímo za vstupními dveřmi. Je to lepší, ale i tak si Alfréd hluboce povzdychne. Najednou mu nad hlavou klapne klopa škvíry na dopisy a na něj spadnou složené noviny – a v nich ukryté vlněné ponožky se třemi proužky, červené jablíčko a svačina. Ta se hodí, když má člověk už tolik dní hlad!

Tak se Alfréd seznámí s Amandou Hájkovou. S Uchocitnou Amandou. Amandiny uši slyší pro ostatní neslyšné vzdechy Zapomenutých dětí. V přestrojení za pošťačku pak Amanda osamělým dětem ve svém rajonu noc co noc anonymně doručuje svačiny, případně ponožky, které sama plete. A jablka. Hlavně jablka. Amanda žije v domku obklopeném jablečným sadem, dokonce její kočka a ochočená kavka se jmenují po jablečných odrůdách – Kratochvíle a Charlamowski.

Jablko tu není žádným důležitým mytologickým symbolem, ale společně s obyčejným máslem namazaným chlebem v ubrousku a teplými ponožkami symbolizuje něco obyčejně každodenního, ale spolehlivého a vytrvale láskyplného. Nevyřčená pobídka: „Najez se a vem si něco teplého na nohy!“ je všeobecně známou, napříč společností sdílenou, ikonickou mantrou všech starostlivých pečujících. Ti, kteří ji slýchají denně, jen protočí oči v sloup, ti, kteří ji neslýchají dost často, po ní nevědomky touží, a přijde-li, přijímají ji s důvěrou a vděčností. Je symbolem péče a zájmu o druhého, vyjádřením lásky.

Amanda není jedinou Uchocitnou pečovatelkou o osamělé vzdychající. Existuje celá komunita Uchocitných mužů a žen, kteří jsou schopni odhalit ve svém okolí děti, jež potřebují podporu a pomoc.

Nejde jen o děti, jejichž máma je neznámo kde a táta jezdí na jednu pochybnou služební cestu za druhou, aniž by si vzpomněl, že má doma zaplatit účet za elektřinu, jako je to v Alfrédově případě. Příběhů Zapomenutých dětí je mnoho a každý je jiný, mířící prstem na jinou reálnou oblast sociální deprivace. Jsou tu děti postrádající domov, které se, opuštěné všemi, skrývají v nepoužívaných garážích a zazimovaných zahrádkářských koloniích a své vzdychání dokázaly v animální obavě z odhalení vědomě utlumit. Jsou tu děti alkoholiků střídavě usínajících na gauči uprostřed dne a sypajících si při konfrontaci se svými, vinou okolností předčasně dospělými, samostatnými, ale přesto (nebo právě proto) osamělými dětmi popel na hlavu. Jsou tu i děti svobodných matek, které své děti milují, ale pro nikdy nekončící shon při zajišťování základních materiálních potřeb nejsou schopné odpočívat, natož trávit čas se svými dětmi. Mezi Zapomenutými dětmi jsou také ty, o něž bychom na první pohled strach neměli – žijí v materiálním dostatku, ale rodiče se o ně tak bojí, že je ve strachu z úhony odstřihli od světa a uzamkli ve zlaté kleci.

Alfréd však jednoho dne Amandin zaběhnutý systém pomoci změní. Na rozdíl od ostatních Zapomenutých dětí Alfréd za Amandou po doručení jedné z nočních zásilek vyběhne, přidá se k ní a do bytu svého otce už se nevrátí. Zůstává Zapomenutým synem, ale zároveň se stává součástí podpůrného systému, jakýmsi mostem mezi dospělými a dětmi. U Amandy na půdě nachází díky prapodivné náhodě zapomenutý, sto let starý rádiový vysílač ruského vědce Alexandra Stěpanoviče Popova (1859–1906). Alfréd vysílač zprovozní, a tak vznikne stanice Rádio Zapomenutých. Díky Alfrédovu nočnímu vysílání například o literatuře nebo o vaření se ze skupiny Zapomenutých dětí stává komunita, z některých časem dokonce přátelé. Už nejde jen o dílčí první pomoc a podporu v nejtěžších chvílích, ale o skutečnou změnu, vyvedení ze zdánlivě patové situace a řešení.

Alfréd tak posunuje Amandinu práci o další krok – od hašení požárů k udržitelnosti. I kdyby teď Amanda jako tajná pomocnice ze systému vypadla, komunita dětí bude fungovat dál. Už nejsou Zapomenutí, už mají jeden druhého. Přijímají svou novou křehkou roli kamarádů opatrně a s obavami, ale také s respektem a trpělivým pochopením pro všechny šrámy, které si každý do skupiny přináší.

Anja Portin vypráví zimní příběh o neutěšené osamělosti, který postupně košatí a rozkvétá jako Amandiny jabloně, nabírá na síle a graduje při velké vánoční hostině Zapomenutých. Je to příběh dětí, které zoufale touží po pozornosti. Je to příběh rodičů, kteří se nedokážou, nemohou nebo nechtějí o své děti starat. Je to příběh dospělých, kteří slyší volání o pomoc a touží zasáhnout, jsou však limitováni rozdílnými názory ve společnosti a legislativou. Není to však příběh skličující a depresivní, naopak, je plný energie a vřelosti. Anja Portin jemně, ale zcela zřetelně poukazuje na to, že někdy bychom měli podpořit rodiče, aby dokázali to, o co tak moc stojí, ale nedokážou to dětem dodat, jindy bychom však měli připustit, že je pro život dítěte lepší vyrůstat jinde než s biologickými rodiči. Z příběhu o Zapomenutých dětech pro děti Zapomenuté i nezapomenuté se tak stává i silné skrytě politické poselství pro dospělé.

Díky vynikajícímu překladu Alžběty Štollové je přímočaré vyprávění srozumitelné už pro relativně malé děti (souhlasím s věkovým doporučením nakladatele, které nabízí knihu čtenářům od osmi let), atraktivní však jistě bude i pro ty druhostupňové. Kniha se také dobře hodí i k předčítání. Jako u mnoha severských titulů pro děti působí styl vyprávění ve své jednoduchosti přitažlivě a neobnošeně.

Nakladatel už tradičně zvolil kvalitní, pevný (byť pro čtenáře ležícího na zádech poněkud těžký) papír, široké řádkování a příjemný font. Oceňuji i skvělé ilustrace Anastasie Stročkové, vzdáleně mi připomínají mé oblíbené ilustrátory Jakuba Bachoríka a Václava Kabáta. Ilustrace jsou sytě barevné, výrazově bohaté a srozumitelné i tam, kde zobrazují jevy nehmatatelné, například různé efekty rádiového vysílání na osamělé dítě.

Rádio Zapomenutých je jednou z těch výjimečných knih, které se tváří nenápadně a cudně na vás pokukují z police, nekřičí dramatickým titulem ani rozesmátou ilustrací na obálce – ale pokud jí dáte šanci, zaryje se hluboko do hlavy i do srdce, budete o ní chtít mluvit a číst ji znovu.