Ale pro mě je zajímavé, že existují koncepce, které nepracují s tak silným pojmem individuality a autenticity a také se mi zdá, že strach a úzkost se stává problémem právě tehdy, když do centra individualitu postavíte.

V žádné mojí sbírce nejsou básně náhodně poskládané, vždycky ji komponuju jako celek. A trvá mi třeba i rok dva, než ji sestavím.

Tomáš Čada (nar. 1985, Jihlava) je učitel, básník, moderátor a organizátor kulturních programů, trojnásobný otec. Také odborník na vaření mléčných omáček bez mléka (sic!). Vydal básnické sbírky Spodní patra (Perplex, 2013) a Vše o lásce (JT’s nakladatelství, 2019). O údělu učitele si píšeme z Města H. do Prahy a zpět, je únor roku 2021, druhý rok pandemie, všude panuje covid a chaos. Jen jedno je zatím jisté: sněženky to přežijí.

Foto: Tomáš Novák

K té básnické blízkosti bych ráda podotkla, že si moc nevím rady s charakteristikou své básnické generace, přijde mi, že žijeme v básnickém mnohohlasí. Nebo na souostroví.

Nejvíc jsem se naučil od Leonarda Cohena – ne písničkáře, nýbrž básníka. Z jeho psané poezie jsem pochopil, že můžu dát vedle sebe slova jako „God“ a „piss“. A pokud své sdělení vyfutruju smyslem, nic se mi nemůže stát. To byl asi největší objev, který jsem v literatuře učinil.

Každopádně žánrová literatura obecně je universalistická a schopná načerpat inspiraci ze všeho možného.

Když píšu, nemusím psát nutně o situacích, jež jsem sama zažila, ale musím v sobě najít pocity, které ta postava v daný moment prožívá, a z nich vycházet.

Rozhovor s šéfredaktorem kurátorské platformy pro současnou poezii Psí víno, Lubošem Svobodou.