Když pominu Joyceovu obtížnou mánii brát sám sebe za Boha (sese Deum asserere; se prendre pour Dieu; себя Богом считать), která mi konečně ujasňuje, proč je mně osobně celé jeho dílo protivné, když pominu také otázku, zda je ten výrok správně přetlumočen, protože ho tu čtu česky – s tímto zářným pokynem se rázem ocitáme na druhém, nejzazším konci překladatelského konání.

Překladatel je člověk, je tedy ve své lidské podstatě nedokonalý a do překladu vkládá lidskost i nedokonalost. Stejně jako neexistují dva stejní lidé, neexistují dva stejné literární překlady.