V nekonečném mikrosvětě básnických hájemství to není nikterak podstatné nebo závažné, z pohledu literární kultury a literárního života však jde o pozoruhodnou, ne-li dokonce o naprosto unikátní okolnost: topografická mapa české poezie se totiž vůčihledě rozrůstá. V uplynulém ročníku Magnesia Litery zaujala například básnířka, která se narodila v Murmansku, několik dalších poetů je spojováno s Ukrajinou jako místem narození, teď však řady tuzemských básnických tvůrců rozšířil také hudebník a předtím student evangelické teologie, který spatřil světa v moldavské metropoli Kišiněvu. Naráz ale máme výčitky svědomí, proč pořád v Čechách trváme na ruském pojmenování a azbukovém přepisu názvu tohoto města, které se přece moldavsky/rumunsky píše, ba i vyslovuje značně odlišně, totiž Chisinau. Nezbývá než si postesknout a konstatovat, že žádný významnější básník se prozatím v Kišiněvu nenarodil, možná však bude v této souvislosti jednou uváděn nynější český debutant.

Leč ze záhlaví recenze dozajista vyplývá, že máme od počátku na mysli Nikolaje Ivaskiva, jenž ve sférách hudby používá pseudonymu kintsugi, to však jsou jinačí tvůrčí končiny. Relativně mnohem víc energie si ovšem vyžádalo pátrání, ve kterém roce se budoucí básník v Moldavsku či v Moldově narodil, než posléze, jak se všude uvádí, většinu života již prožil a prožívá v České republice. Nic však neprozrazujme, ani sám básník si to zřejmě nepřál ve své sbírce uvádět na pravou míru, takže se spokojíme s konstatováním, že Ivaskiv už má Kristova léta za sebou. Pročež jeho prvotinu s poněkud prazvláštním názvem můžeme považovat i za svého druhu opožděný debut. Žádný text v něm není datován, takže se můžeme kurážně přiklonit k variantě, že „ryba Fugu“ (čili autorův první poetický opus Dívám se do očí rybě Fugu) předkládá s velkou pravděpodobností Ivaskivovy nové a novější básně. Samozřejmě některé mohly předlouze přicházet na svět a proměňovat se k nepoznání.

Kišiněv je Kišiněv, kintsugi je kintsugi, při četbě básníkova debutu se však neustále přesvědčujeme a uvědomujeme si, že jde o debut neboli o první kompaktnější vstup do světa poetického tvoření a že v takových vstupech (někdy výstupech) se obvykle snoubí určité plusy s mnohdy ještě určitějšími mínusy. Nicméně platí, že počáteční básnické počiny by měly být pokaždé vlídně (anebo jen pramálo nevlídně) přivítány a uvítány. Zde se kmotrovství sui generis ujal již „zavedený“ poeta, totiž Jakub Řehák. Vstřícně napsal o dané knížce, že „Ivaskiv v básních medituje nad různými póly dobra a zla, ale nijak je nehodnotí, naopak, snaží se prostřednictvím poezie svůj život spasit, posvětit, vydestilovat jej skrze báseň na cosi trvalejšího, co jej pak možná zpětně poznamená i v životě osobním.“ Žádného autorského intimissima neznajíce nerozpoznáváme ve sbírce pohříchu nic, coby se mělo vztahovat přímo k jeho reálné osobě, spíše se ptejme: může básnická prvotina posvětit žití? Ano-li, jak?

Z textu na záložce (ale kdo ho napsal, žádný redaktor tady v tiráži není uveden!) se však naznačuje, jak k tomuto posvěcování, v tomto případě k posvěcování básnického aktu může docházet: dovídáme se, že Nikolaj Ivaskiv skládá hudbu, v jejímž rámci potom interpretuje své básnické texty, k nimž ale na rozdíl od jejich prezentace ve sbírce přistupuje „na způsob koláže“: vybírá z básní rozmanité části a vzájemně je kombinuje, aby byly co nejvíce adekvátní ve vztahu ke zvolenému hudebnímu výrazu. To je ovšem takřečený druhý nebo jiný život poetické výpovědi, co se však „ryby Fugu“ týče, je žádoucí se vrátit k té podobě, která se veřejnosti předkládá. Lze se jistěže taktéž na základě zmíněného sdělení nemálo intenzivně domýšlet nebo si alespoň neméně náruživě představovat, jak by ta oči ona báseň nebo ty či ony verše vyznívaly za ponejvíce nevšedního hudebního doprovodu. Platila by pokaždé autorem citovaná, ne-li přímo sdílená slova, že

minulost pohltí přítomnost a pak ji vyplivne?

Ale ano, dokonce i zcela laicky si můžeme začít představovat, jak autorovy texty zkusmo a pokradmu „muzicírujeme“, jako kdybychom v jeho zastoupení vskutku vyčleňovali některé úseky a posléze je namátkou či nahodile transmutovali do akustické nebo zvukově podbarvené podoby. Vraťme se ale k veršům Nikolaje Ivaskiva, zařazeným do recenzované sbírky. Reflektujeme-li totiž její strukturu, sílí v nás podezření, že jde nejspíše o autorský výbor z různých rukopisů nebo z rozličných cyklů, než aby se nám předkládal kompaktní básnický celek. Pokud nekráčí o editorství někoho dalšího, nikdo totiž ani v této roli není uveden, ani jazyková korektura není spojena s žádnou konkrétní osobou. To sice není rozhodující, jenže sbírka en bloc věru může působit notně rozháraně. Mnohem zkušenější básník se nad „rybou Fugu“ rozlítil do té míry, až jí rujně vytkl, že v ní básně „vůbec nedrží u sebe“ a celé to prý působí jako „takový rozteklý nanuk“. Což je vervně polemická nadsázka, leč…

Asi každá básnická výpověď se dá interpretovat jako zaujatá meditace o pólech dobra a zla, přesto se neubráníme pochybnostem, zda v tomto případě nejde o hledání osobitějšího, výraznějšího tvůrčího hlasu. Načež jsme blízko následnému zjištění, že autorova prvotina je charakteristickou ukázkou básnického zápisníku, nikoli konsistentního básnění a básnictví kondenzovaného na ploše knihy veršů jakožto skladby či pásma o sobě. Pak není divu, že do zápisníku tohoto typu přirozeně pronikají dosti odlišné polohy: figurují zde motivy všedního dne, fenomén paměti a zranitelnosti, čiré snění o životě i sugestivní generační pocit „umaštěného zklamání“ ze životních nížin. Ryzím středobodem autorova tvůrčího zacílení je nejčastěji filosofující poetizace světa nebo bytí obecně. Spíše mimochodem se zde píše rovněž o těch, kdo „snili o životě, co neprožil žádný Puškin“. Ruský klasik si ostatně právě v Kišiněvu pobyl ve vyhnanství (stěžovat si nemohl!) a dnes (dodnes) tam mají Muzeum A. S. Puškina.

Jistěže je Nikolaj Ivaskiv evidentní poetický příslib a záblesky jeho talentu živě a působivě světélkují v mnoha verších a v mnoha básních. Promlouvá z nich poučené tíhnutí k postromantickému vnímání neromantického světa a nejpřesvědčivější jsou zejména tam, kde z nich posmutněle sálá vyznavačská generační tónina. Pořád však máme co činit s prvotinou a znovu v nás sílí přesvědčení, že následující knížka veršů by měla být přinejmenším celistvější a víc vypovídat o umělcově světě. V jedné básni autorův lyrický mluvčí přiznává, že má ještě i sbírku haiku a „verše o sakurách a jejich slavnostech“: jenže na těchto slavnostech, dovídáme se, „květy již opadaly“. Možná bychom ale právě v těchto strofách našli o poznání víc přízračně i příznačně opadalých květů poezie, které by se pak zdály a posléze se i staly kýženým „trvalejším básnickým postřehem“. Prozatím však tato sbírka převážně tajemně krouží kolem „smutné reality“, kterou básník zjevně spatřuje i v očích ryby Fugu.