Jak je psáno v titulu recenze: čtvrtá básnická sbírka Radovana Jursy (1970) je plná kontrolovaného hoření. Kniha téměř čtvercového formátu je originálně ilustrována grafickými otisky žhnoucích kusů kovu na papíře – básník na svém díle spolupracoval s Kovárnou Jana Jursy. Nejasné kovové předměty, snad části nástrojů či náhodný kovový šrot vytvářejí na stránkách zneklidňující jizvy. Promyšleně působí i dvojvrství obálky, kde krycí vrstvou pauzáku prosvítají verše titulní básně. Od prvního okamžiku je tu zřejmé, že rukopisu se dostalo pečlivé vizuální adjustace, která také plní svou funkci – knihu člení, doplňuje a komunikuje s texty. Koncept transparence patří mezi sbírky, které by nešlo číst ve čtečce. Na hlavní důvod, proč by to nešlo, ovšem teprve přijde.
O Radovanu Jursovi se úvodem každého rozhovoru a každého medailonu dozvíme, čím se zabývá ve své práci. Jeho profese je výjimečná, exkluzivní i v rámci oboru, jehož je součástí. „Srdce je prázdné, tak prázdné, že není co mačkat. Stejně mačkám. Jako bych ždímal mokrý hadr.“ (s. 47) Tak tedy kardiochirurg. Ve smyslu literárním jsou ovšem povolání pouze okolnostmi, souvislostmi. Jursa se ve svých sbírkách ke své práci postupně propisuje, dovoluje si ji víc prozrazovat, otevřeně s ní pracovat jako se zdrojem originálních motivů a point. Je to převážně dobrá strategie. Jednoduše řečeno: básník i kardiochirurg pracují se stejným materiálem. První hledá, jak ho uchopit, a přitom se vyhnout banalitám. Druhý se banalitě nikdy ani nepřiblíží, i když by někdy možná chtěl. Strašidelný kontrast obojího, kterého se čtenáři bojí (protože tak blízko smrti nejsme v lyrické řeči o smrti téměř nikdy, přiznejme si), zároveň tytéž čtenáře fascinuje a drží v proudu tak, jak básník chce. Jak přečteme v básni na straně 58 zdůrazňující kurzívou, Jursa dobře chápe, co svým veršem dělá, hraje si s tím:
Jednou ti do srdce
zašiju sněhovou vločku.
Podstatná je architektura této sbírky, která spoléhá na fyzickou knihu. Text potřebuje listování. Velkorysý formát a promyšlená sazba Iva Kalety velmi pomáhají účinku, kdy se na dvoustranách potkávají kontrasty: vlevo básnický obraz – nejčastěji ryzí milostný obraz nejkřehčích chvil, a vpravo lakonický, prozaizovaný před-obraz či za-obraz, zhusta ze surové skutečnosti operačního sálu, kde je na stole člověk mezi životem a smrtí. Pomáhám si směrovkami k vyjádření zvláštního, nesamozřejmého vztahu, který k sobě dvoustrany mají. Jakási inspirace a jakási konsekvence. Práce s tímto napětím sbírce svědčí: Jursovo poučené básnictví a realita jeho profese se zajímavě přetahují o smysl dvojstrany.
Problémy se ve sbírce objevují dva. Že se svědčí o tom, jak jde v životě o život, básni nestačí. Básník z této pasti uniká tak, že přidá ještě něco, ukáže ještě na něco. Třeba cosi vyzradí o prožívání člověka, který je ve stejné chvíli kardiochirurgem a ničím jiným by neměl být. A druhý problém je vlastně opačný: jak stavět cokoliv vedle boje o život – tak, aby to obstálo? Někde tak báseň chce být krásná, možná i je krásná, ale vyzní to ploše. Typicky se to děje v úvodu knihy, kde milostné okouzlení a cestovní malebnost jsou tím hlavním, co se čtenáři předkládá:
nesla ses jako při tanci
tvoje tělo ozářené sluncem
mělo podobu karety
s. 16.
Je to samozřejmě krásné, ale krása tu koketuje s kýčem.
Zároveň už i tady se objevuje občasný manévr seknutí realitou, vystavování různých (nejen pracovních) přešlapů, které postupně ve sbírce začne zahušťovat atmosféru. Prozaizované pravé strany (básně v próze, prózy, jakkoliv chcete) se toho nebojí vůbec. Dokumentárně předvádějí a pozorují chvíle selhávání. Nezakrývají nic. A toto houstnutí, toto napjaté tepání je tím, za čím hypnotizováni jdeme, co tuto knihu vytahuje nad pouze řemeslně zvládnutou poezii s tajným přístupem k fatálnímu světu „vysoké chirurgie“.
Jakkoliv by se zdálo, že se tu cosi stále dělí a ozývá se kritika zejména proti levým stranám, jež od pravých odlišují – lapidárně řečeno – krátké řádky, takto jednoduše by to chápat nešlo. Především jsem proti oddělování jako takovému. Texty na sobě leží (v zavřené knize doslova) a v otevřené knize jsou si podivným zrcadlem. Vlevo: „tvé obratle jsou z křišťálu / zdobené trny z lesního skla / beru je do tlamy / jak liška / vynáším do polí“. Vpravo:
S tím křišťálem to byla chyba. Beru si do huby slova, kterým nesahám ani po kotníky. Někdy mi nedochází, o čem píšu, natož abych to vyfoukl znova.
s. 94–95
Vztah protilehlých textů není mechanicky stejný, někde se zdá, že vlastně není žádný, jinde ho naznačují nejasné indicie, a ještě jinde proti básni třeba jen hoří řetěz – viz úvodní zmínka o výtvarném doprovodu. Zajímavý způsob čtení navrhuje ve svém svérázném doslovu básník, spisovatel a překladatel Petr Borkovec, když zkouší uvidět obě strany naráz.
Rozumíme, že Radovan Jursa svůj text často staví z nadhledu – motivy básní jsou pak výsledkem intelektuálních zálib či na mnoha místech vysvítající vášně pro čtení (viz životní cyklus stehnatky fíkové ze s. 22–23), slova jsou kladena soustředěně a motivy asociativně vytěženy z poznaných souvislostí. Na pláži třeba začínáme u zpěvu keporkaka a končíme u nedostatečnosti člověka. „Chudák autor, nemyslím sebe. Myslím keporkaka.“ (s. 21) Mluvčí se na řadě míst svěřuje s tím, že pozoruje, aby zapisoval. „Zapíšu to pak, na lodi bude času.“ (s. 25) „Kvůli básni udělá člověk cokoli.“ (s. 11) Spiklenecké vzkazy těm, kdo budou rozumět. Zároveň je to i přiznání taktiky: cokoliv je text, každá situace je báseň. Na slovech Jursovi záleží dokonce tak, že nám nesmlčí ani ta, která vyškrtal. I ona mají nárok být tištěna – v patě stránky, pod souhrnným názvem nepoužitá slova.
Je třeba říci, že navzdory všem výtkám je konstrukce Konceptu transparence funkční a velmi osobitá. Básníkovi se daří udržet pozornost, místy nás bez lítosti přiměje k pohledu na existenciální linku našich životů tak zblízka, jak zuřivě se snažíme to nedělat. A to zásadní se v knize zřetelně vyplatilo: autor zavřel básníka a kardiochirurga na totéž místo v ději, odvážil se dosud nejtěsněji sešít obě profese. Hodil rozpálené železo na papír. A tento experiment mu vyšel.