Obraz mafie a organizovaného zločinu byl v populárních žánrech italské kinematografie zpravidla prezentován z perspektivy tvůrčí fantazie jednotlivých filmových tvůrců, která zároveň a paradoxně zachovávala autentické charakteristiky a sociální znaky italského podsvětí. Někteří režiséři inklinovali k ironickým narážkám v komediálním i dramatickém pojetí mafiánských příběhů a udržovali si hravý odstup od tématu.

Velké množství literárních zdrojů (osobní deníky a cestovatelské zápisky italských dobrodruhů v Americe 18. a 19. století a následně bohatá beletrie) a filmová produkce v němé éře na počátku 20. století dokládají, že western má v Itálii velmi silné a dlouholeté kulturní kořeny. Tato skutečnost byla a dodnes je především v angloamerické oblasti bagatelizována a ignorována a odtud zcela volně a mechanicky přechází i do českého kontextu.

Ale nejen politikou živ je film. Evropská severská kinematografie má svou tradici pečlivé a někdy také neúprosné analýzy existenciální a citové roviny života. V případě norského režiséra Daga Johana Haugeruda je nejpřesnější mluvit o analýze jemné.

Zejména v osmdesátých letech bylo tematické a žánrové rozpětí italského hororu díky poptávce mezinárodní distribuce velmi bohaté a rozmanité. Producenti a tvůrci se nezaměřovali pouze na zerotizované záhrobí jako třeba v La bimba di Satana (Satanovo děvčátko, 1982) Maria Bianchiho, kde jsou pokušení démonů zobrazena na rozhraní soft a hard erotiky.

Divadelní a zejména filmová spolupráce mezi režisérem Lucianem Salcem a skladatelem Enniem Morriconem patří k prvním dlouhodobým pracovním zkušenostem později mezinárodně proslulého autora filmové hudby s konkrétním filmařem. Právě u Salceho se postupně vyvíjel Morriconeho autonomní styl v instrumentální, melodické i vokální poloze a procházel postupně rozmanitými kulturními a stylistickými proměnami.