Pro úvodní seznámení se Schnitzlerovou prozaickou tvorbou však doporučuji raději spisovatelovy novely pro jejich větší uměleckou intenzitu a psychologickou dramatičnost, již v recenzovaném románu poněkud postrádám.
Arthur Schnitzler (1862‒1931), slavný rakouský prozaik a dramatik židovského původu a představitel vídeňské literární moderny, je v českých překladech hojně zastoupen. Mezi reprezentativní počiny předchozí dekády patří vydání dvousvazkového výboru autorových her v Divadelním ústavu v letech 2013‒2014. Italský germanista Claudio Magris ve své monografii Habsburský mýtus v moderní rakouské literatuře (Barrister & Principal ‒ Triáda, 2001, s. 194) napsal:
Samolibý epikureismus a bezvěrecká senzualita vídeňské belle époque se odrážejí, převráceny jako v zrcadle, v trpce ironickém díle Arthura Schnitzlera, odhalujíce prázdnotu a krutost své epidermické frivolnosti.
Tento výrok skutečně vystihuje jádro věci. Konec devatenáctého a začátek dvacátého století ve Vídni byl navenek dobou radovánek, požitkářství a lehkomyslnosti, pod blyštivým povrchem se však skrývala prázdnota a bezohlednost, které Schnitzler dokázal ve svém díle odkrýt a nemilosrdně diagnostikovat. K diagnostice měl ostatně blízko i profesně, byl totiž lékařem.
Jedna z nejproslulejších autorových her klade, v sedmi separátních scénách, do popředí motiv svádění. Titulní hrdina představuje promiskuitního mladíka, který bez zábran udržuje milenecký poměr a zároveň se tajně chystá ke sňatku s jinou ženou. Od svých partnerek však vyžaduje věrnost, jednu z nich dokonce přivádí do hypnotického stavu, aby se jí zeptal, zda ho nepodvedla. Nakonec jí však zamýšlenou otázku raději nepoloží v obavách, co by se mohl dozvědět.
Anatol je žárlivec a citový tyran. Hra tematizuje milostná zranění a vzájemné míjení milenců. Přestože spolu tráví čas, nenáleží plně jeden druhému vlivem různých nedorozumění či paradoxních situací. Autor akcentuje efemérnost milostných vztahů založených na pouhém smyslovém a smyslném okouzlení. To ovšem nevylučuje jejich intenzitu, která jako by byla důsledkem vědomí časové omezenosti citového souznění.
V novele Poručík Gustík se Schnitzler stal průkopníkem vnitřního monologu v německy psané literatuře. Pomocí této metody nahlížíme do nitra titulního protagonisty, nekulturního omezence, který je ztělesněním banality a povrchnosti. Jde o neschopného lenocha, prostopášníka a karbaníka, jenž od své rodiny neustále vyžaduje finanční podporu. K jeho negativním rysům patří i antisemitismus – vadí mu, že se z Židů stávají důstojníci. Vlivem své impulzivity má sklony k násilnickému uvažování i jednání. Dílo lze číst jako autorovu polemiku s hloupým a výhradně vnějškovým pojetím cti. Poručík je v triviální rozmíšce ztrapněn pekařem a překotně si vyčítá, že si to nechal líbit a nerozsekal ho. Bojí se kolosální ostudy a uvažuje kvůli svému ponížení o sebevraždě. Od její realizace ho v závěru zachrání téměř neuvěřitelná náhoda.
Text představuje pronikavou analýzu toho, co z jedince udělá strnulé lpění na konvenčních představách o tom, co je nezbytné učinit, aby jeho pověst neutrpěla fatální ránu. Účinek je o to silnější, že se hrdina před čtenářem takto obnažuje sám prostřednictvím svých značně prostoduchých, avšak současně sugestivních duševních pochodů. Poté, co text vyšel, byl Schnitzler sesazen z pozice vrchního vojenského lékaře za „urážku cti rakousko-uherské armády“. Tato skutečnost vzhledem k dominantnímu tématu díla vyznívá příznačně i tragikomicky zároveň.
Také novela Slečna Elsa pracuje s působivostí vnitřního monologu. Devatenáctiletá, lehce marnivá dívka dosud nepoznala lásku, nicméně svou budoucnost si představuje po boku bohatého manžela někde v Americe nebo ve vile na Riviéře. V italském horském hotelu, kde tráví dovolenou, se však ocitá před vážným problémem. Její otec doma čelí těžké finanční tísni a ona má požádat pana Dorsdaye o půjčku. Bohatý muž si ale klade ponižující podmínku: chce ji spatřit nahou. Elsa tak stojí před dilematem, zda obětovat svou čest, aby otce zachránila, nebo si uchovat důstojnost.
Motiv nahoty zde funguje jako katalyzátor dívčiných těkavých myšlenek a prohlubuje její samotu. Přemítání, jestli vyhovět přání své rodiny, jež o mužově podmínce neví, a pana Dorsdaye, ji přiměje až k úvahám o sebevraždě. Nakonec se rozhodne situaci vyřešit velmi překotně, což vyvolá pochybnosti o jejím fyzickém i duševním zdraví a vede k tragickému finále. Smutně vyznívá skutečnost, že nad autentickým zájmem o osud mladé dívky převáží znechucení ze skandálu. Mocenská hra je předvedena na půdorysu rodiny, která upřednostní své materiální zájmy nad lidskostí a lhostejně využívá k jejich prosazení půvabu dcery, aniž by domyslela širší souvislosti svého jednání.
Snová novela je dnes patrně nejznámější Schnitzlerovou prózou. Zásluhu na tom mají jak její literární kvality, tak renomovaná filmová adaptace Spalující touha (1999), již režíroval Stanley Kubrick a v níž se v hlavních rolích zaskvěli Nicole Kidmanová a Tom Cruise. Dílo evokuje smyslné dobrodružství a nese v sobě podmanivý erotický náboj. Tematika magnetické přitažlivosti a milostného vzrušení jako úniku ze stereotypu každodennosti nabývá dekadentních obrysů a vrcholí na tajemném plese, kam pronikne protagonista, lékař Fridolin, navzdory tomu, že orgiastická seance je určena pouze pro pozvané a hrozí mu nebezpečí.
S extatickým bálem úzce souvisí motiv škrabošky, která působí ambivalentně. Stává se bolestnou připomínkou Fridolinova erotického vytržení, současně však funguje jako výchozí bod ke katarznímu smíření mezi hrdinou a jeho ženou Albertinou. Próza prozkoumává hranici mezi snem a skutečností, zdáním a realitou i láskou a nenávistí.
Novela Útěk do temnoty tematizuje paranoidní schizofrenii hlavního hrdiny Roberta, jehož na začátku příběhu poznáváme na zotavovací dovolené, následující po jeho zhroucení. Protagonista se cítí méněcenný vůči svému bratru Ottovi, jenž se na rozdíl od něj plně realizuje v soukromém i profesním životě. Stejně jako on by se chtěl usadit, a když zahoří láskou k Paule, vidí v tom velký příslib budoucího štěstí. Postupem času se však začne opět prohlubovat jeho nevyrovnanost a podrážděnost, umocněná tím, že by o Paulu nerad přišel. Své okolí podezřívá ze spiknutí a snahy diagnostikovat mu duševní onemocnění a vyřadit ho z normálního života. Toto přesvědčení je však mnohem více důsledkem stihomamu než realistickým náhledem situace.
Próza vyústí do tragického finále a vyvolává řadu otázek týkajících se zařazení psychicky nemocných do běžného života, který ovšem může být vzhledem k neúprosné diagnóze značně obtížný, až téměř nemožný. Závažnost nastolené látky umocňuje její propojení se sourozeneckou i partnerskou problematikou.
Ústředním aktérem Schnitzlerova recenzovaného románu, zasazeného převážně do Vídně začátku dvacátého století, je baron Georg von Wergenthin, sebevědomý mladý muž a talentovaný hudebník. Jeho povaha se vyznačuje absencí hlubokých citů a jistou lehkomyslností i egoismem, přičemž se vyhýbá závazkům, aby neohrožovaly jeho svobodu. V jeho existenci chybí zřetelnější životní a pracovní plán, zůstává jen u představ, aniž by je dokázal naplnit. S jemnou nadsázkou by jej bylo možné označit za středoevropskou variantu tzv. zbytečného člověka. Staví si vzdušné zámky jak v případě své hudební kariéry, tak i partnerského vztahu se svou milenkou Annou Rosnerovou. V profesní i soukromé sféře však zůstává pasivní a nechává věci spíše plynout, než aby jim dal pevnější řád.
Anna na rozdíl od Georga nepochází z aristokratické vrstvy a působí mnohem odpovědněji. Jeví se jako empatická a milující bytost, ochotná přinášet oběti na oltář své lásky. A těžko si představit větší odříkání než to, kdy akceptuje milenecký poměr, z něhož by mohlo vzejít nemanželské dítě, aniž by měla skutečné vyhlídky na sňatek. Wergenthin si uvědomuje její báječnou povahu i její potenciál přetvořit ho v zodpovědného jedince:
Ze všech bytostí, které mu kdy projevily svou náklonnost, byla Anna ta nejlepší, nejčistší. A byla patrně také jediná, jež opravdu chápala jeho umění […]. A byl-li tu někdo, kdo by uměl účinně léčit jeho lehkomyslnost, nesoustředěnost a lenost a přinutil ho k cílevědomé, dokonce snad výdělečné práci, pak to byla jedině Anna.
s. 53‒54
Přestože Anna dovede být v komunikaci s Georgem také kousavá, svéhlavá a rozhodná, její vnitřní hlas se nemůže více prosadit kvůli celkové koncepci díla. V Cestě ven, jak si povšimla překladatelka a autorka doslovu Ingeborg Fialová-Fürstová, jsou
všechna důležitá témata viděna mužským pohledem, je to – na rozdíl od pozdější Slečny Elsy […] – čistě mužský román a ženy v něm jsou více či méně trpnými loutkami v mužské tragikomedii.
s. 331
Ačkoli próza významně otevírá téma střetu starých konvencí a moderní doby, upozadění ženského hlasu je třeba nejen z dnešní perspektivy vidět kriticky.
Ve Schnitzlerových povídkách a novelách lze pozorovat dynamické napětí mezi racionální a emocionální složkou. Autor je přesvědčivý v odkrývání mysli svých hrdinů a hrdinek, vedle toho však podmanivě evokuje jejich citová vzplanutí, sny a obavy. Platí to i v tomto románu, třebaže ani jeden z uvedených aspektů zde nedosahuje takové intenzity a zdá se, že rozsáhlejší textová plocha jejich účinek poněkud oslabuje. Různé podoby milostného citu, rodinné sounáležitosti a přátelství tvoří důležitou součást románové osnovy, ovšem tíhnutí k aforističnosti tato témata do jisté míry rozřeďuje a činí z nich nejednou rétorická cvičení.
Tato tendence je nejpatrnější v případě promluv sebestředného literáta Heinricha Bermanna, Georgova přítele. Výřečný autor se rád opájí vlastními slovy a své sklony k rádoby efektním, aforisticky koncipovaným výrokům nedokáže potlačit, ani když mluví o své milence z divadelního prostředí a o tom, jak jejich vztah nejspíš vnímají její herečtí kolegové:
Asi jsem pro ně čistě komická figura: podváděný milenec. A ona? To si každý umí představit. Pro pozorovatele zvenčí jsou věci vždycky jednoduché jako facka. Až když přistoupíte blíž, začne se to komplikovat. Ale není ten pohled z dálky nakonec ten správnější? Když sám hrajete v komedii hlavní roli, namlouváte si spoustu věcí, které nemusejí být pravda.
s. 211
Na jedné straně je třeba ocenit, jak pronikavě autor odkrývá otravný verbalismus a prázdnou slovní ekvilibristiku, na druhé straně častý výskyt podobných pasáží oslabuje tah románu, který jeho sevřenější novelistické a povídkové texty naopak neztrácejí. Větší zastoupení rozměrnějších reflexivních pasáží ovlivňuje rovněž zařazení židovské problematiky, o níž se v Cestě ven přemýšlí a diskutuje. Jako klíčový motiv zde vystupuje antisemitismus, prostupující napříč společenskými vrstvami a různým prostředím. Židé mu zde čelí v kasárnách, parlamentu nebo cyklistickém klubu, jenž se prezentuje jako rasově čistý a odmítá jejich členství.
Schnitzler pojímá židovství komplexně a na základě střetu různých hlasů je prezentuje v širokém spektru. Poukazuje i na možné fatální ohrožení Židů a toto varování se bohužel v budoucnu ukázalo jako prorocké. Všímá si také aspektů židovské asimilace a sionismu. V románu se ozývá touha některých postav nalézt nový domov v Palestině, kde doufají v příznivější podmínky. Odtud plyne nejmarkantnější odstín víceznačného názvu Cesta ven. Bermann, sám Žid, takovou aspiraci považuje za
jen velmi povrchní a vnějškové řešení problému, který je hluboce vnitřní
s. 201.
Do jisté míry má pravdu, avšak i on sám se k vnějškovosti často uchyluje, neboť okázalá forma jeho promluv dokáže zastínit podstatu.
Výraznou rovinu díla představuje reflexe uměleckého prostředí a jeho hodnot. Umělecký úspěch spočívá v prolnutí talentu s pracovitostí, pouze jedna z těchto složek nestačí. Tato teze samozřejmě nepředstavuje žádné novum a bývá často skloňována, nicméně způsob, jakým s ní autor pracuje, považuji za přesvědčivý. Demonstruje ji totiž na konkrétním případě. Georg promarňuje své nadání v zahálce a pro svou liknavost si téměř vždy najde vnitřní ospravedlnění. Odklady komponování a shánění úvazku si zdůvodňuje důležitými záležitostmi privátního rázu a naopak únik z tísnivé a omezující soukromé sféry si pro sebe vysvětluje nezbytností stabilního muzikantského angažmá, jež se s partnerským a rodinným životem neslučuje. Když se pustí do práce, dosahuje skvělých výsledků. Například se naučí partituru Wagnerova Tristana tak dokonale, že by ji mohl „z fleku dirigovat“ (s. 247).
Román nastoluje otázku umělecké věrohodnosti a není náhodou, že se staví proti vnějškové okázalosti na stranu uměřené vnitřní síly. Trochu rozporně působí, že mladého literáta Winternitze, majícího ve svém básnickém cyklu rádoby efektní a ve skutečnosti hloupé repetitivní zvolání „hej“ (s. 127), v tomto usměrňuje verbální pozér Heinrich Bermann. Tím se však potvrzuje Schnitzlerova záliba v paradoxu, již spisovatel dosvědčuje i v kratších prozaických textech. Je také znát zasazení převážné části díla do Vídně, hudební mekky. Domácí muzicírování bylo v této době rozšířené i mimo metropoli na Dunaji, avšak právě ve Vídni, městě valčíku a velkých skladatelů, hrály salonní hudební produkce obzvlášť důležitou roli a tuto atmosféru nám román zprostředkovává.
Cesta ven předestírá problém autenticity, opravdového života. Ukazuje se, že představa toho, co znamená, může být naprostým omylem, „jen šíleným snem“ (s. 143). Hrozí osudové promeškání, jež už mnohdy nelze napravit, protože člověk je smrtelnou bytostí. V próze vzhledem k jejímu reflexivnímu potenciálu zaznívají rozmanité myšlenky. Jedna z postav trefně zpochybňuje jejich domnělou převratnost:
[…] nové ideje vůbec neexistují. Možná leda zvýšená intenzita idejí, to ano. Nebo si myslíte, že nadčlověka vymyslel Nietzsche? A Ibsen společenskou lež?
s. 146
Původce těchto slov, doktor Stauber, zkušený člověk s širokým životním obzorem, poukazuje na to, jak se mnohé myšlenky v obměnách vracejí a jejich údajná novost je ve skutečnosti iluzorní. Uvědomuji si, jak je toto pravdivé i v dnešní době. Někteří se cítí jako průkopníci progresivních proudů, ale jejich postoj je nezřídka spíše ostentativním gestem než autentickým projevem vycházejícím z vnitřní nutnosti.
Schnitzler jemně ironizuje strojenost postav, masku převažující nad přirozeností a snobismus. Nechává zaznít zahořklost a zlobu a polemizuje se zkostnatělým pojetím cti, které vede k úvahám, či dokonce k pokusům o sebevraždu z relativně malicherných důvodů. Tím navazuje na svou novelu Poručík Gustík. Z celkového pohledu představuje Cesta ven velmi komplexní román, v němž se podnětný osobní příběh protagonisty propojuje s naléhavou společenskou problematikou. K ještě většímu účinku mu ovšem chybí ženská perspektiva a introspektivní intenzita. Tu zde místy oslabují aforistická tendence a verbalismus.
Nakladatelství Academia nezbývá než poděkovat za záslužný vydavatelský počin a překladatelce Ingeborg Fialové-Fürstové za nový, velmi kultivovaný i čtivý překlad. Ten už byl po více než sto letech vskutku potřeba. Jak se dočítáme v doslovu, první vyšel v roce 1923 pod názvem Cesta do šíra v převodu Josefa Žemly. Pro úvodní seznámení se Schnitzlerovou prozaickou tvorbou však doporučuji raději spisovatelovy novely pro jejich větší uměleckou intenzitu a psychologickou dramatičnost, již v recenzovaném románu poněkud postrádám. Přesto jde o román, do něhož se rozhodně stojí začíst, abychom se přesvědčili, jak široké spektrum témat je slavný rakouský autor schopen inspirativně beletristicky uchopit.
Academia
Autofikce italského spisovatele se rozbíhá doširoka, a přesto si uchovává mimořádnou intenzitu. Přirozeně se pohybuje mezi privátní a globální rovinou, které Giordano dokáže mistrně propojovat. Motivy z obou sfér umí propracovat, vrstvit a nechat je navzájem zrcadlit i osvětlovat.
Smích ve tmě mi připravil mimořádný, místy až strhující čtenářský zážitek plynoucí z dramatického spádu jednotlivých situací, jimž současně nechybí drásavá niterná esence.
Zbloudilci si zaslouží ocenění za to, že beletristicky uchopují důležitá témata, jako jsou sexuální identita, polyamorie či mužská despocie, nicméně trpí jednostrunnou emocionální přepjatostí. V mnohých situacích se tlačí na pilu jedné dominantní emoce a chybějí v nich odstíněnější citové nuance. Některé postavy berou samy sebe strašně vážně a připadá mi, jako kdyby se někdy až zálibně rochnily ve svém bolestínství.
Čtení každé Švandovy básně je zážitkem, který staví do popředí autorovy přednosti. Kromě syté imaginace, vytvářející živé a pestré obrazy, se spisovatel ve sbírkách předchozích i v té aktuální může opřít o dovedné nuancování, dodávající zobrazeným objektům, postavám, dějům i emocím motivickou a výrazovou specifičnost.
Macurova poslední sbírka potvrdila kvality jeho dvou předchozích a povznesla je na ještě vyšší úroveň komplexnějším propracováním tematické výstavby básní – přechody mezi jednotlivými verši jsou tu motivicky provázanější. Oceňuji, že tato poezie není ve svém vyznění jednostrunná. I v pesimističtějších textech autor umí nuancovat, a zmar tak bývá prosvětlen záblesky naděje.