Neměly by nás odradit ani poněkud nepřesný název knihy – Vzpomínky na Šumavu VI., ani jméno domnělého autora na jejím hřbetě – Karel Klostermann. Protože skutečnými autorkami jsou spisovatelova matka Karolina Klostermann (1822–1903) a jeho neteř Anna Jelinek (jež umírá v požehnaném věku v roce 1972), které v knize s upřesňujícím podtitulem Ze života šumavského lékaře Josefa Klostermanna (narozeného v roce 1814) literárně zpracovávají vzpomínky spisovatelova otce do podoby subjektivně laděné (původně německy psané) románové biografie. Psané na téma: jak chudý chlapec přes překážky nakonec svého štěstí došel. Jenomže některé z překážek nedokázal Josef Klostermann přes veškerou snahu zmoci. A fortuna bývala u něj věru vrtkavá, nestálá, jen krátkodobá: „vždy následoval vlastní vnuknutí, které mu nepřineslo žádné trvající štěstí“ (s. 162).

Hovoříme-li o literárním zpracování textu nebo o jeho výsledném tvaru, který se podobá románové biografii, můžeme za to zřejmě děkovat Anně Jelinek, jíž se na sklonku babiččina života dostávají do rukou její zápisky (zachycující manželovy vzpomínky) a která – učitelka a nakonec i ředitelka jedné z vídeňských škol – měla také spisovatelské ambice. Ty se kromě námi recenzované knihy odrazily také v překladech děl jejího strýce (nejhodnotnějším z nich byl zřejmě převod knihy Ze světa lesních samot, jejž v roce 1993 vydalo nakladatelství Morsak v Grafenau) nebo ve zpracování kroniky šumavského sklářského rodu Abele (z nějž – takto z původně francouzské hugenotské šlechty – pocházela po matce její babička Karolina).

Snaha o umělecké kvality (velmi dobře zprostředkovaná překladem) se silně a kladně projevila tam, kde text usiluje podat dávnou vzpomínku jako bezprostřední, takřka tady před našima očima se odehrávající událost:

Vyrazili už ve tři hodiny ráno a slunce bylo už nízko na západě, když se před jejich zraky vynořily zářící špičky věží vytouženého města
s. 21

– pozornost k detailům, jež samozřejmě nemohla poznat z osobní zkušenosti (a ani se na ně nemohla zeptat svého dědečka; ten umírá v roce jejího narození, v roce 1875), nám dovoluje zpřítomnit si kulisy právě se odehrávajícího děje, přičemž obraznost takového podání vede zároveň k větší přesnosti a stručnosti (také proto, že ve způsobu podání je obsaženo už samo hodnocení podávaného – a v líčení místa také čas, v němž se události dějí). Autorská invence je zřetelná zejména tam, kde k ní vybízí sám látkový zdroj (snáze se poddávající citově modelovanému přepodstatnění): líčení cesty Josefa Klostermanna do Itálie nebo do Německa zdá se působivější (a také zabere více místa) než vídeňská medicínská studia.

Potřeba obhájit dědečkovo působení před světem však autorku občas přivádí k vyjádření přes míru patetickému a nekonkrétnímu; například vyjadřuje-li vztah J. K. k jím zvolené profesi: „Povolání, které se zabývalo trpícím lidstvem, bylo v Josefových očích posvátným povoláním.“ (s. 43) Mnohem důvěryhodněji působí, je-li takovéto životní krédo vyjádřeno konkrétními epizodami, jichž se tento lékař účastní jako ten, kdo překračuje stavovské hranice směrem k chudým a potřebným (a často také nevzdělaným), například při zmáhání epidemie cholery nebo tyfu. Je zajímavé, že se Josef Klostermann – přestože většinu svého profesního života strávil mimo centra kultury a vzdělání – snaží využívat nejnovějších léčebných metod: přes počáteční skepsi patřil záhy k praktikům a propagátorům homeopatie.

Vždy tvrdil, že toto povolání potřebuje nové poznatky a je třeba je získávat cestou pokusů a dalšího hledání nových metod
s. 78.

Svěže působí jakoby na okraj psané anekdotické zmínky, jimiž autorka dobové poměry nakonec vystihuje lépe, než by svedla sáhodlouhým výkladem: jednou z nich je poznámka ilustrující zájem kupců z daleké ciziny (nejen) o kvalitu produkce šumavských sklářů: „Mnohé šumavské dítě prozradilo svým orientálním vzhledem, že mělo za otce Turka.“ (s. 32) Už jenom proto, že se citové rozdychtění může svým opakováním čtenáři omrzet, že se mu tam, kde se neupíná ke konkrétnímu chronotopu, bude více zdát na soudobé literární produkci nacvičeným řemeslem než původní tvorbou:

Jeho opojený pohled se ponořil do pohádkové krásy alpského světa zářícího v červáncích.
s. 56

Takový čtenář si pak povšimne autorčiny neschopnosti pracovat s přímou řečí, jež by charakterizovala mluvčího nejen tím, co říká, ale také tím, jak hovoří. A ovšem i toho, že se délka věty a rytmus řeči nikterak neproměňují ani tehdy, máme-li co do činění s napínavým, dramaticky se odvíjejícím dějem.

Abychom nebyli kritičtí příliš – a jenom k autorce (či autorkám) námi recenzované knihy: problematická místa se nacházejí také v pamětech jejich slavného příbuzného, spisovatele Karla Klostermanna, jehož Červánky mého mládí byly nově vydány jako první svazek Vzpomínek na Šumavu. Najdeme zde neústrojné opakování některých pasáží, ale třeba také souvětí rozvité do délky celé stránky. Řekněme však raději hned, že tuto knihu zde zmiňujeme především proto, že nabízí zajímavé srovnání tu – i onde – prezentovaných informací. Tím druhým místem máme na mysli biografii spisovatelova otce. Psal-li Karel Klostermann své (nedokončené a nezredigované; také proto se v nich objevují ona problematická místa) vzpomínky především pro čtenáře českého, je původně německojazyčná kniha jeho neteře určena primárně čtenáři hovořícímu a myslícímu jejím rodným jazykem.

Jenom z ní se tedy můžeme dozvědět, že spisovatelův otec neuspěl s lékařskou profesí v převážně české Sušici, protože: „Byl německého původu!“ (s. 121) Prusko-rakouská válka roku 1866 je vnímána jako nesmyslná, ba zrůdná, neboť je z obou stran vedena „proti německým bratrům“ (s. 138). Stejně často, jako je zmiňována touha spisovatelova otce usadit se doma – v německojazyčné části Šumavy, hovoří se v knize o českém pronikání do této oblasti (podporovaném ostatně také texty pisatelčina strýce) s obavami, „aby […] původní německý element […] nepřešel do českého tábora“ (s. 141). Slušelo by se dodat: jako tomu bylo právě u jejího strýce, který se stal (ač pochází z rodiny dominantně německojazyčné) nakonec významným českým spisovatelem. Strýce, který v textu své neteře zaujímá jenom okrajové postavení. A který ve vlastních vzpomínkách pohlíží na české pronikání do centrální Šumavy, přes všechnu kritiku necitlivého českého nacionalismu, vcelku pozitivně.

Vydavatelem prvního i zatím posledního svazku edice Vzpomínky na Šumavu je básník, vlastivědný pracovník a nakladatel Ondřej Fibich (většina těchto vzpomínek pak více či méně souvisí s osobností Karla Klostermanna: tím se vysvětluje poněkud zavádějící text ze hřbetu Života šumavského lékaře…). Význam, který přikládá vůbec prvnímu knižnímu vydání biografie spisovatelova otce, dosvědčuje i to, že se kromě něj stal autorem – druhého – doslovu významný regionální historik Vladimír Horpeniak.

Kéž bychom si všech těch nakonec velkých (třebasže občas ne-patrných a zneuznaných) osobností uměli vážit jako šumavští skláři, kteří provázejí předčasně zemřelého, poměry uštvaného lékaře na místo posledního odpočinku za svitu pochodní (jak o tom píše Anna Jelinek) – a nechovali se k nim jako komunismem a lihem zpitá doba poúnorová, hanobící hrobku i ostatky slavného sklářského rodu Abele (jak o tom píše Ondřej Fibich).