Spí

V kapse chrastí cizí kosti
plakaly rudým listím
tak jsem je pustila zahřát
Až příště půjdu kolem
vrátím je kolouchovi

* * *

Do říčního údolí ještě nedosáhlo slunce
a tak kafky nad hrnky turecké kávy horují na stožárech
Paseme spolu stádo divokých mušek
nad obláčky ranního oparu

Později vznášíme se nad říčními dny s vlasy puštěnými po proudu
a když je vystřídají říční noci, sušíme pramínky do herbářů

Promiň mi

Protože čerstvě vymačkaná šťáva
ještě s jádry věcí
stéká ti po umolousaných botách
nemůžu
a promiň mi to prosím
nemůžu dál pokračovat
ve zpívání broukům světelných básní

Nemůžu
a promiň mi to prosím
nemůžu rýpat ukazovákem do kypré hlíny
a sledovat tě, jak sušíš si prameny
na slunci, co už jen slabě poblikává

Protože některé věci zůstaly nevysloveny
schované za kořeny v norách drobných savců
nemůžu
a promiň mi to prosím
nemůžu kreslit stíny delší, než dovolí mi
poslední zbytky dní

George Greenoughovi

Věci jsou pryč
chrchle ti z hlavy vyplavuje bílá oceánová pěna
nechutně prskáš a posíláš je k pobřeží
uleháš do ledovýho písku a stydnou ti vaječníky
kareta obrovská pláče, když se vzdaluje od snůšky budoucí potravy racků

Prázdná místa

Jazyky jemně dotírají na patra
cizích bytů
studené doteky betonových stěn
šedá krajina neznámých těl
činže se vybírá každým činem
přešlapy se trestají a dobré skutky přezkoumávají
pravdivost informací je třikrát ověřena
jména pečlivě vpisována mezi řádky
záložkami knih zakládáme prázdná místa
příběhy cizích dožíváme ty svoje
jazyky jemně dotírají na patra cizích bytů

Duby

Duby, někdo jim voškubal všechny listy
stojej tam, voholený na kost
nasraný

jenom tak mezi nima brouzdám
a koukám do žlutejch lamp místo sluncí
lítaj v nich motýli
malý botanický zahrady na každym kroku

Všichni potřebujeme nějakou Hermínu,
snad si nemyslíš, že bereš míň, když bereš nepotřebný?

už nejsi vopravdovej
duch na kovidovym testu
jenom strašák v mojí hlavě
jen skvrna na spotify
Uživatel, kterého možná znáte, právě poslouchá váš playlist Rmen rolní.

Jsi všechno provinění a zklamání sebe samé,
pocit dlužnosti, nenapravitelný křivdy.

to já škubu dubům listí
napučený stromiska
skřípou zuřivostí
cupuju na kousky co mi přijde pod ruku
a nakonec i ty ruce
až k předloktí
zadupávám si vlastní palce

jsem motýl
pořád stejně snaživý
předem odsouzený
žárovkou osvícený idiot

Nutkání aneb Stručné pojednání o podvečerních smradech středně velkého města

Mazut
po ropné frakci poslední liché kolečko
dláždí ti cestu k světlejším zítřkům
a když pak
pod kárným pohledem slunce
roztéká se na záplatovaných silnicích
obtiskni do něj zadek

Po ránu studený nohy

Na starym nádraží
ve starym městě
narážim do stěn
nevim, kde jsem
Snad ve svym svědomí
v osobní zpovědnici
v noční můře
všedního bytí