Mnohem důležitější mi připadá férovější nastavení odměn za prodané výtisky. Ať rozhodne trh, ať rozhodnou čtenáři. Pokud je kniha dobrá, prodává se. Jenže problémem je procentuální rozdělení zisku na knize. Autorce či autorovi jde jen minimum z velkoobchodní ceny.
Když píšete knihy, musíte být nejen umělec, ale i dobrý rozpočtář. Honoráře za prodané výtisky nakladatelé posílají jednou až dvakrát ročně. A na zaplacení povídky si můžete počkat klidně celé dlouhé měsíce. Český literární trh se pomalu kultivuje, ale pořád máme co dohánět. Začněme tím, že se jako spisovatelky a spisovatelé přihlásíme o své a budeme o férových odměnách mluvit nahlas.
Ten den les voněl pozdním létem. Smolou, šiškami, mechem. Procházela jsem se pěšinami Českého lesa a promýšlela knihu o Boženě Němcové a jejím působení na Domažlicku. V kapse džínových kraťasů, do kterých se ještě vešlo moje těhotenské břicho, zavibroval mobil. Neznámé číslo. Prosím? Krátké představení. Napíšete nám povídku do sborníku? Krátké zamyšlení. Ano. Jistě, do měsíce ji zvládnu. Pošlete mi detaily do e-mailu, jsem venku a nemůžu si dělat poznámky.
Večer dostanu stručné zadání. Rozsah povídky kolem šestnácti tisíc znaků. Hned si to přepočítám na normostrany – necelých devět. Honorář osm tisíc korun. Na povídce budu pracovat nejmíň týden v kuse. A hlavně mi chybí nápad. Zadání je vágní, něco o rodině a dětech. Během příštích dnů si naplánuju další procházku v lese, budu se toulat s jediným záměrem: dostat nápad, první obraz, první větu, od které by se příběh odvinul. Nápad přijde. Nikoli na procházce, ale při řízení auta. Na prvním draftu pracuju týden, nechám povídku uležet, po několika dnech se k ní vrátím a před termínem odevzdání ji pošlu. Jsem tak zvyklá ze své novinářské praxe na volné noze. Zpracovat zadání co nejdřív, protože nikdy nevíte, co se vám ten který měsíc přihodí, honoráře za texty chodí zpětně, ale placení účtů nepočká.
Povídka je přijata. OK. Je to pro mě vždycky úleva, když dostanu zprávu, že byl text přijatý. Několik dní je ticho. Pak znovu telefon. Povídka se opravdu líbí. Napíšu další? Napíšu, proč ne. Osmělím se a zeptám se na smlouvu a na honorář. Smlouvu nakladatelství pošle až před vydáním povídky. A honorář po vydání povídky. Kdy povídka vyjde? Až příští rok. Zarazí mě to. Nedávno jsem zpracovala povídku do sborníku vydaného mým domovským nakladatelstvím a deset tisíc mi přišlo na účet hned po jejím odevzdání. Nechci se zbytečně hádat a rozčilovat. Budu s honoráři za povídky počítat do osobního rozpočtu na příští rok. Rozhodně se hodit budou. Jako živnostnici mi automaticky dají rodičovský příspěvek na tři roky, což vychází na třináct tisíc měsíčně. Přicházím o možnost volby vybrat si ho během jednoho roku. A protože potřebuju i nadále fakturovat honoráře za prodané knihy, nechávám si i živnostenský list a spolu s ním paušální daň. Znamená to, že nadále musím platit zdravotní a sociální pojištění (potvrdí mi to jak účetní, tak úřednice na finančáku). Hodit se bude každá koruna a už teď je jasné, že se po šestinedělí vrátím do práce.
Porodím. Syn je naštěstí zdravý a já také. Po šestinedělí začnu pracovat, jak jsem si naplánovala. Edituju dětskou knihu. A píšu třetí (!) povídku do sborníku, aniž bych dostala honorář za předchozí dvě. S penězi za ně počítám do rozpočtu na druhou polovinu roku dvacet pět. Mezitím se stěhujeme z bytu na chalupu a začínáme stavět barák. K pravidelným platbám, jako jsou odvody státu, se přidává hypotéka. Pečlivě rozpočítávám honoráře za knihy (v mém nakladatelství chodí dvakrát ročně: v únoru a v srpnu), honoráře za autorská čtení, která jsem po narození syna minimalizovala, tantiémy za výpůjčky z knihovny (0,765 korun za jednu vypůjčenou knihu), honoráře za napsané povídky, honoráře za objednané povídky, které mám odevzdat do konce roku, zálohy za rukopis, který musím dopsat. Sečtu příjmy, odečtu pravidelné odvody a poplatky, zprůměruju, dostanu svůj měsíční plat, se kterým musím vystačit jako každý jiný. Opožděná platba pak samozřejmě znamená komplikaci.
Přijde léto. A spolu s ním (konečně) i smlouvy na povídky. Prozatím na dvě. Ale tu třetí, poslední, jsem odevzdávala nedávno, takže to má ještě čas. Smlouvy podepíšu. Protistrana mě vyzve, ať vystavím faktury. Zvolím klasickou čtrnáctidenní splatnost. Po dvou týdnech mě bankovní aplikace upozorní, že faktura nebyla proplacená. Jsou dovolené. Zpoždění je normální. Po týdnu mě aplikace upozorní znovu. Mám zrovna den blbec. Rozbije se mi auto. Odhodlám se napsat pánovi, který si u mě povídky objednával, a upozornit ho na zpoždění. Napíšu to skoro omluvně (pokaždé se cítím trapně, když se musím připomínat kvůli neproplacené faktuře). Zavolá mi a začne vysvětlovat, že je to normální. Že nakladatelství, pro které povídkové sborníky (externě) dělá, platí faktury klidně až po dvou měsících. Vjede do mě vztek. Práci jsem odvedla téměř před rokem a neviděla ani korunu. Po přepočtu na hodinovku je platba za povídku v podstatě almužna (každý řemeslník u nás na vsi má vyšší hodinové sazby). Už dávno mám za sebou dobu, kdy jsem psala povídky jen tak z plezíru, klidně zadarmo, hlavně, že je někde otiskli. Vzpomenu si na kolegyně a kolegy, kamarády a kamarádky, autorky a autory, se kterými si o podobných zážitcích vyprávíme u kafe, když se potkáme na literárních festivalech a besedách. Proč to ale neříkáme veřejně a nahlas? Protože se bojíme, že nás označí za zpovykané umělkyně a umělce, kteří mají furt málo? Ale za práci je přece fér dostat (včas) zaplaceno.
A tak napíšu na sociální sítě příspěvek o tom, jak to chodí na českém literárním trhu. Co chvíli naskočí srdíčko anebo komentář, sem tam mi pípne zpráva od kamarádek a kamarádů, že mají podobnou zkušenost. Během pár hodin se mi ozve ředitelka nakladatelství a omlouvá se, že taková praxe rozhodně není standardní, že se občas – jakožto velká firma – s proplacením honorářů opozdí, ale spíš tak o týden, nikoli o měsíc nebo dva. Slyším na jejím hlase, že ji to mrzí. A mě to mrzí taky. Paní ředitelce řeknu, že se mi ozvalo více autorů, že některým dokonce už povídka ve sborníku vyšla, nedostali smlouvu a nedostali ani zaplaceno. Přemýšlím pak nad tím, proč se neozvali. Nechali to být?
Do dvou dnů mám peníze za dvě povídky na účtu. Do měsíce dostanu honorář za třetí – poslední – povídku. Můj osobní autorský rozpočet je zase v rovnováze, i když je to vlastně směšné, že? Protože koho dneska spasí osm tisíc korun. Na druhou stranu, jde o princip. Když vyzvedávám opravené auto u mechanika, neřeknu mu: Pardon, peníze ti pošlu příští měsíc. To by mi ty klíčky vyrval z ruky.
Tolik můj nedávný příběh.
Ve své podstatě skončil happyendem, ale až potom, co jsem se nebála a veřejně se ozvala. Myslím, že bychom jako autorky a autoři měli na nějakou dobu zahodit stud, přestat brblat u kafe a něco pro férové ohodnocení literatury udělat. Začněme u toho, že si řekneme, že psaní je (samozřejmě) umění, ale je to také práce. Tady vnímám kámen úrazu. Umělkyně a umělci, ať už pracují s barvami, perem, nebo hlínou, mají dlouhodobě pověst těch, kteří budou tvořit za jakýchkoli podmínek, protože nemůžou jinak. Ano, na jednu stranu je to tak. Na druhou stranu i umělkyně a umělci někde bydlí, platí nájmy nebo hypotéky, živí děti.
Palčivá otázka proto zní: jak moc je třeba umění podporovat?
Připouštím, že nejsem velký příznivec grantů a sociálních úlev. Abych byla férová, tak přiznám, že dvakrát jsem dostala grant na napsání knihy. V prvním případě to byly Vlastní pokoje (stipendium ve výši čtyřiceti tisíc korun). Podruhé to byla chystaná kniha o pozapomenutých českých spisovatelkách (stipendium ve výši třiceti šesti tisíc korun). Nicméně čerpání grantů je v Česku limitované, knihu píšete rok, dva, tři a příspěvek v řádu pár desítek tisíc korun vám trn z paty nevytrhne. Nicméně v našponovaném uměleckém rozpočtu se počítá každá koruna.
Mnohem důležitější mi připadá férovější nastavení odměn za prodané výtisky. Ať rozhodne trh, ať rozhodnou čtenáři. Pokud je kniha dobrá, prodává se. Jenže problémem je procentuální rozdělení zisku na knize. Autorce či autorovi jde jen minimum z velkoobchodní ceny. Zdůrazňuju slovo velkoobchodní. Kolikrát přijedu na besedy, s sebou bedýnku knihy, která se vyprodá, a pak mám pocit, že odcházím v balíku. Jenže můj zisk na knize, kterou si sama prodám (a předtím ji musím od nakladatele koupit za velkoobchodní cenu), je kolem osmdesáti korun. Pokud ji prodají v knihkupectví, dostanu asi čtyřicet korun za výtisk, a to už mám jako zavedená autorka od svého nakladatelství vyšší procenta z prodejů. Začínající autoři dostanou kolem osmi až deseti procent z velkoobchodní ceny knihy. Samozřejmě, že jako debutant nemáte příliš vyjednávacího prostoru pro vyšší odměny. Sama jsem byla ráda, že moje prvotina vyšla, a výše honoráře mi tenkrát byla jedno. Jenže pak se knih prodávalo víc a víc, přicházelo víc a víc pozvánek na autorská čtení a mít dvě práce (novinařinu a psaní románů) nebylo udržitelné. Riskla jsem to a rozhodla se pro knihy.
Nelituju toho. Během těch tří let, co jsem se odvážila být spisovatelkou na plný úvazek, jsem se naučila plánovat, neutrácet nad měsíční rozpočet, počítat raději s nižším prodejem knih a pak se nechat (někdy) příjemně překvapit, říkat si o férové honoráře za autorská čtení (zvlášť když jedu na druhý konec republiky a musím tam přespat), dodržovat deadliny a mít pravidelnou spisovatelskou rutinu a disciplínu.
Tuším, že po mně budou chtít pravděpodobně hodit kamenem všichni, pro které je literatura jen a jedině umění. Ale to je pro mě taky! Když zasedám ke stolu, abych psala, nemyslím na zisk. Nemyslím na zisk, ani když vybírám téma dalšího románu. Peníze vůbec nepletu do inspirace, příběhu, tvorby. Ale když už je kniha hotová a já podepisuju další smlouvu, když domlouvám další autorské čtení, když slibuju další povídku na objednávku, myslím na to, že nechci přijít o střechu nad hlavou a že můj syn bude potřebovat zimní bundu a první botičky.
Autorka je spisovatelka
Psaním bych nechtěl být živ, ani kdyby sypalo. Psát moc je na palici a nemyslím, že mít za to moc by znamenalo psát míň nebo líp. Psaní je rituál, posedlost, která musí být posedlostí, obsedantně-kompulzivní porucha osobnosti. Spisovatel nikdy nebude profese snů.
Opravdu nevím, zda je literatura dnes udržitelná. Nicméně fakt, že slovní projevy jejích příznivců jsou schopny ji kdykoli přivést k sebevraždě, je patrný.
Koblížek se staví do role muže, jenž by neblížil mouše, a na svých anti-hate speech misiích vychovává k vyjadřovací zdrženlivosti. Mám z něj podobný pocit jako z krišňáků nebo z mormonů, kteří k vám přijdou na ulici a vypálí na vás, jestli věříte v Boha. Co je ti po tom?
Teď se sama chytím za nos. Jak známo, máme věřit obětem. To teoreticky vím, ale já se o přemýšlení nad touto kauzou tolikrát přistihla při tom, že Skinner nevěřím, lépe řečeno nechci věřit tomu, že by mohla mít pravdu. Že moje milovaná spisovatelka se opravdu něčeho takového dopustila. A jen málo pro ni nacházím soucitu.
Že lidé v druhých vidí především jejich identity, zejména ty, jimiž se odlišují, není nic nového. Je to pochopitelné, případně alespoň lze vystopovat důvody, proč se tak děje. Člověk, který se zabývá literární kritikou, by měl moc dobře vědět, jak se svými vlastními předsudky zacházet, reflektovat je, pracovat s nimi.
