Odtud je vidět celý svět je druhou knihou holandské autorky Enne Koens (1974), která vychází v českém překladu. Stejně jako tu první, Jsem Vincent a nebojím se (recenze vyšla ve Tvaru 1/ 2023), ji s pečlivostí sobě vlastní připravil a do světa vypravil Meander. Obě knihy jsou výjimečné – svými příběhy, zpracováním, ale také kvalitou překladu Pavly van Dam Markové, který s citem, jazykovou bohatostí a láskyplnou péčí o detaily dovoluje výraznému hlasu autorky proniknout i do duší českých čtenářů a čtenářek.

Vincent byl hloubkovou sondou do bolestného světa šikanovaného dítěte, jeho příběh je asi nejlepší knihou na toto téma, kterou máme pro děti na přelomu prvního a druhého stupně k dispozici. Autenticita a náhled na téma z různých úhlů naznačuje, že jde o zpracování umně vycházející z vlastních zkušeností.

Odtud je vidět celý svět, ozdobený decentními ilustracemi Maartje Kuiper, je příběhem velice odlišným, s kořeny doširoka rozvětvenými nasává inspiraci a informace z desítek skutečných příběhů znevýhodněných dětí ve škole, s níž autorka úzce spolupracuje (viz rozhovor ve Tvaru 18/2024). Tentokrát nejde pouze o psychologický ponor do života pouze jednoho dítěte (ač ten tu nacházíme také), ale o reflexi celé nizozemské společnosti a připomínku její heterogennosti.

Devítiletá Deetje a její hledání rodinných kořenů je páteří knihy. Jako podhoubí se však od této osy rozbíhají další linky příběhů jejích přátel a sousedů, spolužáků a učitelů. Je to sbor různobarevných hlasů, které společně zní v odpovědi na otázky „Odkud pocházím?“ a „Kým jsem?“, rezonují v neustálém pohybu, dokumentují proces odtržení a vykořenění, potřeby hledat nové, lepší místo pro život, zpívají o bolestné ztrátě a touze zůstat i odejít zároveň. Samotná Deetje je přesvědčena, že ji matka adoptovala, protože při pohledu do zrcadla ani v komunikaci nenachází žádné společné rysy. Zatímco její šestadvacetiletá matka je drobná, s dlouhými blond vlasy staženými do přísného uzlu, Deetje je na svůj věk vysoká, snědá a záplava tmavých vlasů se neposlušně kroutí, když se ji máma snaží učesat. Až v okamžiku, kdy Deetje začne odhalovat svůj původ, uvidí ve své tváři i tu máminu.

Pozorněji než kdy jindy si prohlížím svůj obličej a pokouším se něco rozpoznat. Otáčím s ním sem a tam. Doleva, doprava. Snad tvar mých očí? Linie čelisti? Já ovšem vidím jen to, jak strašně jsem jiná. Nepoznávám nic. Protáhnu obličej a najednou to přece jen zahlédnu. Na vteřinu. Je to okamžik. Něco s mými koutky úst. Způsob, jakým pohybuji očima. Je to ona, moje máma.
s. 145

Setkáme se tu s rodinami rozervanými válkou a smrtí, ale také s neschopností kompromisu a zbabělými útěky do nových vztahů. Jsou tu děti z velkých milujících rodin, ale i ty, co přicházejí na svět tak trochu omylem. Nefunkční partnerské vztahy a neustálé hledání ideálního druha či družky, svobodné matky, osamělé babičky. Vášnivá pubertální láska a praktické partnerství v šedesáti, bohabojnost, pomoc i sešněrovanost náboženství… poznání, že na světě je mnoho různých bohů, záleží jen na tom, ke kterému se umíme modlit. To všechno je seštupované různobarevnými nitkami jazyků, které prosakují do společné nizozemské současnosti, a ozdobené spoustou cizokrajně znějících jmen. Malé, ale výrazné praporky cizích slov působí v textu jako pasy ukazující, z kolika odlišných kultur se tenhle sídlištní svět skládá, kolik různých vzpomínek a příběhů za každým člověkem stojí.

Autorka nemoralizuje, nenabádá explicitně ke kulturnímu smíru, jen ukazuje a nechává nás vnímat eklektický charakter příběhu. Deetje a její detektivní pátrání po adresátovi modrého dopisu nalezeného na chodníku je cestou, která představuje zraněný, rozervaný svět, kde každému někdo chybí a každý člověk někomu chybí. A tak jako Deetje spojuje dávno roztržené a zjizvené vztahy, i ostatní děti z jejího příběhu, z její generace jsou pojícími elementy holandské společnosti, neoddělitelně prorostlými a spojenými reprezentanty různých kultur a náboženství, které okolnosti svedly dohromady. Ten svět, ten obrovský svět, který je z Deejteina balkonu v devátém patře vidět, patří teď jim. Ony ho budou utvářet, jen ony se rozhodnou, jak budou chtít, aby vypadal. Ony určí, zda jejich odlišnosti budou vzájemným obohacením, nebo důvodem k rozbrojům.

Text se čte lehce a rychle, je založený na jednoduchých, civilních dialozích. Autorčino souznění s divadlem a dramatickým přístupem k příběhu způsobuje, že text je neobyčejně čtivý a dovoluje hluboký emocionální ponor, to vše bez přemíry zbytečných slov. Občasné proložení Deetjina vyprávění tajnými zápisky do deníku text člení ještě lépe a zesiluje napětí spojené s pátráním. Postavy i situace vyskakují čtenáři před očima jasně a živě, a přestože je třeba zorientovat se v několika příbězích zároveň, nepůsobí množství postav rušivě, jejich linky běží blízko sebe a občas se protnou, žádný ale jinému nekříží cestu.

Vzpomínka na přečtenou knihu se mi vlní v hlavě jako dynamicky se odvíjející pásmo filmu. Slyším kroky Deetje běžící opřekot po schodech a vnímám podivné ticho za dveřmi bytu, kde s mámou bydlí. Cítím vůni famózních sušenek s růžovou polevou, které umí péct jen Vitova máma Veronika, a zápach odpadků, které někdo hodil z okna přímo na ulici… a poslouchám šustot koštěte staré Elly, která s přidušenými nadávkami zametá roztříštěné pivní lahve a zbytky včerejší pizzy. Vidím zaschlou krev na rukou řezníka Vuka, který mívá v sobotu zavřeno, a prsten s modrým kamenem mizící za tričkem smutného pana učitele Mo. Spolu s Ester cítím vzrušení, když se její ruce poprvé dotknou těch Denzlových, a vzápětí mě po tváři hedvábně pohladí šaty s pávy, které Deetje přetahuje přes hlavu kdysi slavná prodavačka z drogerie Grazia.

Dívám se do deště za oknem a přemýšlím, co asi bylo dál… Našla Deetje tátu? Hněval se stále dědeček na mámu? Doplul Kevinův vzkaz v láhvi až za tátou do Německa? Kdo ví. Cítím radostnou úlevu a uzavření, a to i přesto, že příběh neskončil, nechává na nás, abychom si ho v hlavě dotvořili sami. Já osobně naivně věřím v happy ending.

Nizozemské literatury pro děti bych chtěla v češtině víc. Její nebojácný, ale nekonfliktní přístup k tématům národnostní i názorové plurality a empatické obrazy kulturně velmi pestrého světa jsou něčím, z čeho by český dětský čtenář jistě mohl profitovat. Těším se na další knihy Enne Koens. Moc se na ně těším.