A proč blankytná bavlnka na podkladu černé nitě?
Kdoví možná podvědomě
hledal svou vlastní duši
v dnešním upadajícím světě
rozkládajícím se světě
Z přelidněné aglomerace –
například z metropole
nějakým rychlým autem
po dálnici se řítit
kamkoli pryč někam ven
někam na venkov
Na venkově zaparkovat auto
z něj poté vyndat kolo
bicykl velocipéd
na něm pak pedálovat
krajinou
křížem krážem krajinou
Na kole dojet až na okraj lesa
anebo k balvanité řece
dál ovšem vede pouze
úzká pokroucená stezka
plná vystouplých kořenů a kamenů
Zde musíte z kola sesednout
a dál jít pěšky opěšalí
pěkně po svých
až dojdete do přítmí hlubokého lesa
až dojdete k peřejnaté řece
anebo alespoň
k hučícímu jezu
Nejasně tušíte nejasně cítíte
že stojíte na prahu
nevíte čeho
možná svatyně
Možná to tam uvidíte
možná to tam pocítíte
a možná taky ne
V tom podivném snu
pravidelně vídals človíčka
který ti byl i nebyl podobný
který ti byl podezřele povědomý
Ten člověk celý svůj život hromadil věci
ale ne bez ladu a skladu
sbíral věci kvalitní vytříbené
s krásným úžasným designem
věci nádherně řemeslně zpracované
Věci které – díky všem těmto vlastnostem –
měly takříkajíc duši
Nicméně on se těmi věcmi obklopoval
jako by stavěl jakýsi val
barikádu neznámo před kým čím
Hrozilo že bude pod těmito věcmi zavalen
že bude pod nimi pohřben
Kdoví možná podvědomě
hledal svou vlastní duši
v dnešním upadajícím světě
rozkládajícím se světě
Po veliké povodni
v ostrém záhybu řeky
proud mírně posunul
přemístil říční koryto
Tam kde ležel jemný písek
slečna by řekla plážový písek
najednou zapáchalo bahno
přinesené kdo ví odkud
Jenže o kus dál se zaskvěla
pro mě učiněná výtvarná galerie –
štěrková lavice vysázená
z pozemsky barevných oblázků
Ubírali jsme se vláčnou chůzí
živým obrazem „vedutou“
přírodním parkem
Dolní Poohří
Já a dvě blondýnky
mikádo modré oči
či zelené oči? či modrošedé?
Jedna z nich
byla moje manželka
druhá její přítelkyně –
obě učitelky na klavír
Do těch druhých očí
nebylo kdy se podívat
tak blízko či do hloubky
pro jejich odstín…
Procházeli jsme
loubím vysokých listnáčů
po značené pěšině
jež vedla přes háje a louky
aby se zas na chvilku
přimkla těsně k řece
Najednou cesta stoupala
po vysokém břehu
kde jsme míjeli několik chat
s živým plotem
U jedné chaty
s přítomnými majiteli
jsme se (ze slušnosti) pozdravili
když tu zničehonic
kde se vzalo tu se vzalo
se na nás přiřítilo
malé černé prase čínské!
Jejich nečekaný domácí mazlíček
ovšem okamžitě zamířil ke mně!
Na to jsem provinile zvolal:
Áá –
prase pozná prasáka!
V které továrně manufaktuře kdesi až…
Jaká čímsi rozechvělá ruka
omotávala blankytnou bavlnkou
(coby nezbytný ornament)
černou nití vyvázaná očka
rybářského prutu?
Malinko křivé-pošinuté oviny
dokončeného očka
byly nakonec zakápnuty epoxidem
jako hmyz zvěčnělý v jantaru…
V jakém stavu či rozpoložení
byl dotyčný zaměstnanec
ovazující ona očka?
A proč blankytná bavlnka
na podkladu černé nitě?
Hádej básníku!
Ačkoliv vyvřeliny slov v tvorbě básníka Emila Juliše jsou úzce spjaty s místopisem vulkanických hor Českého středohoří, stojí jeho poezie široce rozkročena nad celým výsostným územím české literatury. (Robert Janda)
S Martinem Davidem o proměnách poezie, gregeriích a postmoderní kocovině.
Pokud báseň je básní a próza je prózou,
jsem lvem u rokle,
na kraji
pohlcuju tlamou nesmírno
rozšířené na tisíc řádků.
Hubert, pohublý muž v pršiplášti, se prochází po hřbitově a zkoumá staré náhrobky.
Vpovzdálí začne hrát trubka.
Magnetický hrobař Rosencrantz: To je trubka tety Octavie.
Teprve teď si Hubert všimne jámy a v ní stojícího hrobaře.
Hubert: Teta Octavia hraje na trubku?
Magnetický hrobař Rosencrantz: Ne, je mrtvá už léta. Zanechala po sobě ale fotku, na níž drží trumpetu.
raději budeme šťastní než já matkou
raději zase něčím šermuj ať vím že jsi tu se mnou
v kouři z cigaret a mlhy mé tělo hledá to tvoje
jediné místo kam patřím
je dobojováno