Martin Švanda (1975) se básnicky uvedl sbírkou Petrolejová vesnice (2004) a byl to debut ve velkém stylu. Autor čtenářům předestřel bohatou paletu obrazů, jejichž síla čerpá z barvité imaginace, jež přetavuje i zdánlivě všední kulisy v neobyčejně pestrý svět roztodivných dějů. Titulní vesnice je tajuplným prostorem, který vzbuzuje zvědavost a vybízí k fascinaci sledem fantazijních entit a dobrodružství. Do centra podivuhodného dění se často dostává dům, v němž „praskají nerozsvícené žárovky“ (s. 19) a na jehož „verandě sedí Sedmispáč“ (s. 27). Mnoho podstatného se odehrává v noci, která je personifikovaná, čímž jsou oslabeny její potenciální děsivé konotace. Švandova dovedná obrazotvornost dala vzniknout mimořádně krásným veršům ‒ „v kukuřici září / plíce sklenářům léta“ (s. 81); „věštil kouzelník Magneti z vany plné listí“ (s. 88); „sešel tedy dolů do tančírny / ženy tu šustily křídly / překládaly je ze strany na stranu“ (s. 89) ‒ a Petrolejová vesnice se stala dle mého názoru jedním z nejvýraznějších počinů české poezie první dekády nového milénia.
Sbírka Dívka s papírovým mečem (2006) přivádí na scénu chlapce (marsya) a děvče (echó). Ty sledujeme v různých situacích, například společně na střeše měsíčních lázní nebo jako marionety Světloplacha. Mladí lidé k sobě hledají cestu, ta však bývá mnohdy trnitá. Přestože se mnohé verše opět nesou na vlnách hravé fantazie jako ve Švandově díle předchozím, pod povrchem je ukryto existenciální drama křehké lásky, míjení a odcizení. Noční přízraky dotírají i ve dne, kdy lyrický subjekt palčivě vnímá prostor neuklizeného, špinavého bytu a neutěšenou atmosféru pošmourné soboty. Zatímco venku často probíhá rozverný fantaskní rej, v interiéru se hlásí o slovo tíseň. Básník zde ovšem rovněž dokáže sugerovat přechod podzimu do zimy, jež v sobě nese předzvěst smrti.
Arvův klavír (2021) představuje sbírku, v níž mezi nosné motivy náleží hudba a výtvarné umění. Titulní klavír se však nenachází v koncertních sálech ani v domácnostech, kde je jeho tradiční místo, ale ocitá se uprostřed přírody. Hraje na zahradě, „zapouští tóny do hlíny“ (s. 8), je odnesen k jezeru a naložen do lodi, kde „přátelé tmy hrají a zpívají“ (s. 49). Významnou roli sehrávají živly, zejména oheň, a zvířata, která jsou také transponována do lidských smyslů, řeči či snů. Autor akcentuje zrakové vjemy, časté jsou evokace světla a tmy. Ozývá se potřeba blízkosti druhého, ale i protikladná touha po osvobození se z tísnivého svazku. Hrozbou se stává pocit úzkosti, životního uvíznutí či izolace. Útěcha Vánoc je zkalena zimnicí, a tak Ježíšek kromě dárků rovněž „přináší teploměr“ (s. 38). Arvův klavír byl vydán po básníkově patnáctileté publikační odmlce, Švanda v něm však ukázal, že neztratil nic ze své schopnosti psát působivé verše.
Nevinnosti (2024) vycházejí jako osmnáctý svazek prestižní odeonské Edice poezie, kterou řídí Olga Stehlíková. A fantazijní charakter básní, tolik typický pro Švandovu poetiku, dominuje i v této sbírce. Schopnost dynamizovat obrazy způsobuje, že přírodní elementy před čtenářovým zrakem prudce ožívají a unášejí jej do rozmanitých sfér. V díle se snoubí Švandův sklon k podmanivé obrazotvornosti s tendencí básnicky vypovídat o privátním světě rodinné pospolitosti.
Podobně jako ve sbírce předchozí do popředí vystupují živly. Oheň mnohdy ve spojení s antropomorfizovaným obrazem:
oheň hoří
ruka kouřová se plazí komínem
a ukazuje na podivné nebe
s. 17.
Voda pak nejčastěji v podobě rybníku, který dokresluje tajemný vesnický kolorit a poskytuje lyrickému subjektu příležitost k vnější i vnitřní očistě a milostnému dobrodružství.
Pro Švandovu poezii je příznačná těsná provázanost přírodního světa s lidskými bytostmi a toto spojení se v hojné míře objevuje také v Nevinnostech; v jedné z básní dokonce přírodní fenomén v obrazné rovině vychází přímo z člověka: „jedním pohybem ruky / otevřeš mě dokořán // dutinou duše se vyvalí řeka / strhne nás sebou oba“ (s. 55). Nikoliv ojedinělá je souvislost zvířat a lidí – personifikovaní havrani krákají „z opuštěných kočárků v parku“ (s. 16), jindy zase tito ptáci na silnici „nakládají březový kmen i polámané větve / do sanitky“ (s. 18).
Úchvatně dovede autor v básnické zkratce vyjádřit specifičnost ročních období a jejich odstínů, jako je kupříkladu předčasný podzim. Za vrchol v tomto ohledu považuji text líčící vánoční náladu ve venkovském prostředí, do nějž je zakomponováno rovněž tiché drama partnerského soužití, tklivě umocněné dozníváním svátečního období:
stihneme ještě
zbytek vánoční atmosféry
rozdrobit husám na návsi
a pak rychle domů
mraky duchů už oblehly kostel
i bezdětné sáňky na ledě
náhle mě ovinula
křídla tvých pohledů
s. 21.
Mnoha básněmi se v různých kontextech prolínají démoni. Objevují se na cestě, ve vodě, v těle v podobě nemoci, přibližují se „k oknu duše“ (s. 40), přicházejí ke stolu a chtějí lyrický subjekt znejistit. Jeví se jako mocní protivníci jedince a relativizují racionální podstatu života, který, jak se vyjevuje, nemá člověk pevně ve svých rukou. Musí se totiž nejednou vypořádat i se svými vlastními démony, ať již představují cokoliv. Ve Švandově fantazijním světě mají démoni a přízraky živnou půdu a výrazně dotvářejí tajuplnou atmosféru. K té zde přispívají také spirituální motivy kroužících křížů na nebi, světélkujícího Boha, obrazu „Panny Marie s otevřenou náručí“ (s. 87) a Krista. Nutno dodat, že náboženská symbolika tu není příčinou přehnaně patetického vyznění, neboť autor religiózní aspekty učinil organickou součástí imaginativního světa, v němž patos hraje pouze marginální roli.
Podstatným rysem sbírky je její intimní linka, pramenící z partnerské a rodinné tematiky. Ve vyobrazování blízkosti milované bytosti jsme opět svědky splývání člověka a přírody, tentokrát v obrácené perspektivě: „jsi loukou, ve které ležím“ (s. 76). Melancholicky a zároveň opojně vystává motiv svetru s pleteným jelenem – v prvním případě zvíře opouští svetr, aby muže v kuchyni informovalo o ženině nepřítomnosti; ve druhém se pak lyrický subjekt komentováním svého konání vyznává ze své touhy:
rozplétám jelena na tvém svetru
do poslední nitky tvého těla
s. 70.
Nezřídka se v básních objevují postavy dětí. Také ony místy ve fantazijních kontextech – v podobě malé a velké ručičky „obíhají kulatý stůl“ (s. 34), prohánějí se za úplňku „v lese nevinností“ (s. 34), představují dvojstěžník plavící se „kolem břehů naší postele“ (s. 41). Děti jsou představeny jako hravé a energické bytosti, jejichž budoucnost jim rodiče nemohou dopředu určit, na to je život příliš spletitý; mohou je nejvýše ujistit o smysluplnosti životní cesty, na niž se jednou samy vydají.
Čtení každé Švandovy básně je zážitkem, který staví do popředí autorovy přednosti. Kromě syté imaginace, vytvářející živé a pestré obrazy, se spisovatel ve sbírkách předchozích i v té aktuální může opřít o dovedné nuancování, dodávající zobrazeným objektům, postavám, dějům i emocím motivickou a výrazovou specifičnost. Ta činí z každého textu samostatnou básnickou událost, jež nadto díky tematické provázanosti skvěle funguje i v rámci celku.
Nevinnosti potvrdily vysokou úroveň poezie Martina Švandy, jehož verše v dosavadních čtyřech sbírkách patří k tomu nejlepšímu, co česká literatura třetího milénia nabízí. Svými novými texty se podle mého názoru zařadil ke kandidátům na některý z básnických vavřínů. Vzniká Cena literární kritiky, aktuální dílo by mohlo představovat jeden z uvažovaných titulů.