Sněhové vločky na modrokrémové obálce se ještě nezačaly rozpouštět, ale tušíme, že tento osud jim bezprostředně hrozí. Právě křehkost a zranitelnost našeho světa je jedním z ústředních motivů nové knihy brněnského básníka Martina Švandy (1975) nazvané podle druhého ze čtyř celků, jež obsahuje. Švanda v ní poetikou a zčásti i tématem navazuje na předchozí Arvův klavír (Malvern, 2021), ale v podstatě se dá říci, že zůstává věrný imaginativnosti a nevídané něze své tvorby, jak ji známe již z prvotiny Petrolejová vesnice (Host, 2004). Potřebujeme tedy číst tuto novou knihu, jestliže jsme četli sbírky předchozí? Nevinnosti se odehrávají ve světě, který je územím velmi soukromým. Jde o prostor nejbližší rodiny a v něm o témata nejosobnější: věci srdce a věci duše. Básník sbírku věnuje své ženě, rovněž básnířce, a jejich dvěma dětem – na ně jako na své nejdůležitější čtenáře patrně při psaní myslel nejvíc. Takové východisko je riskantní hned dvakrát: především je třeba zobrazovat citlivě, neboť nejvzácnější publikum si zaslouží veškeré ohledy. Zároveň ale je básnická kniha věcí veřejnou a čtenářskou veřejnost nezajímají ohledy ani sentiment, ale pouze dobrá báseň.
Švanda mezi dvěma nebezpečími obdivuhodně manévruje, jeho poezie se pohybuje v zázracích získaných bezprostřední lidskou a vztahovou zkušeností, ale zároveň se nespokojí s prostým záznamem:
naši synové, malá a velká ručička
obíhají kulatý stůl, u něhož sedíme
z ciferníku uprostřed roste strom
až do sousedního nebe
my máme také místo rukou větve
a hlavu plnou listí
s. 34.
V půvabu něžného obrazu, k němuž je třeba mít také autorskou odvahu, se drobná domácí scéna rozšiřuje, domov je v dalších verších zároveň mytickým lesem s vysněnými zvířaty. Obě vrstvy textu jsou stejně důležité – právě o to, o schopnost takto vidět, toto spatřovat, tady jde.
Básník zachycuje bezbřehou hru v krajině dětství, přímo po ní neúnavně hmatá, vytahuje ji ze všednosti a pěstuje ve svých básních na mnoho způsobů – tento rys, neochota bez řečí přijmout dospělost, ve sbírce na řadě míst silně vystupuje. Ne, je to ještě vážnější:
vzdejte se!
přibíhají ráno děti ke snídani
šermují svými meči a neví
že už jsme se dávno vzdali
protože jsme dospělí
s. 46.
Jde snad o souboj s vlastní dospělostí, ale jistě o záznam rodičovské starosti o osudy dětí, na které také čeká „maso kouzelného hada“, po němž porozumějí „řeči dospělých“, se vším, co se k tomu váže. Výpůjčka z klasické pohádky se proměňuje v zoufalou poznámku dospělého k sobě samému:
a já to všechno musím vědět
a neudělat nic
s. 49.
Otec-básník je tu v roli průvodce, který přechodový rituál vyciťuje, chápe jeho nevyhnutelnost, vnímá, že jde o zkoušku pro syna i pro otce. V básních zároveň zaznamenává celý svět předtím, aby se jim nikam neztratil, aby bylo možné se k němu společně vrátit. Záznamy příběhů se v básníkově světě opírají o archetypální, tedy obsahově mimořádně hutnou obraznost. Přitakávají zřetelně srdci, které vidí nejpřesněji. V několika kritičtějších básních se autor básnickým komentářem vzpírá praktickému pohledu na věc rodičovství:
To nejtěžší už máte za sebou, říkají přátelé.
Děti už jsou větší, že? Už je to všechno za vámi,
říkají příbuzní
s. 57.
Dobře míněné poznámky, které se točí kolem ustáleného běhu věcí, vystupují na ploše této sbírky jako opravdová podivnost, jejíž děravá povaha je zřejmá, už když se vyslovuje. Otec v básni zůstal zároveň dítětem, a díky tomu zaujatě brání vzácný svět dětství svých synů. Taková otcovská optika není na české básnické scéně nijak četná a zde se postupně ukazuje, že na to jde jít i přes velké sebe-odhalení, a přitom si literárně nezadat. Velkým kouzlem Švandovy poezie byla a je třpytivá křehkost půvabných obrazů, které si čtenář v hlavě rád ilustruje. Je tomu tak i zde, ale na bezstarostnou plavbu právě schnoucím akvarelem je tu příliš mnoho kamenů v cestě – básníkovým jazykem měli bychom spíše říci: démonů a přeludů. Nemůže existovat láska bez úzkosti, dosvědčuje tato poezie. Podstatná druhá linie sbírky je vztahová, týká se ústředního páru, pnutí mezi já a ty:
za nocí slyším v nás
hukot podzemní vody
s. 63.
Třetí celek sbírky, nazvaný „Řeka“, tak zobrazuje osobní zápas i zápas o druhou, blízkou bytost. Největšího účinku básník dosáhl v básni o dvířkách do smrti, schovaných v srdci, na s. 69 – aha, už se bojíte kýče? Švanda to ovšem ustál (se slovem „srdce“ ostatně nakládá zcela samozřejmě, bez něj by se vůbec neobešel). Básnická řeč zůstává mýtotvorná, i když iniciace se netýká postupu po cestě dětstvím, ale poutí po stezkách partnerství. Jen se tu přidává více temných kulis – mezi dvěma dospělými jde přece často o všechno. Zároveň se střídají verše, v nichž je naděje, záznam je tak věrný skutečnosti, která není nikdy jednohlasá:
já jsem dnes most prohnutý v zádech
na který vběhly naše děti s ohníčky v očích
a tvářemi od popela
ty jsi dnes vrba na konci mostu
ve větvích držíš ručníky světla
s. 78.
O ty jde tu stejně jako o já. Vzácná věc.
Na otázku z prvního odstavce jste si patrně už podle svého ustrojení odpověděli. „Nový Švanda“ zaostřil, ale neztratil typickou jemnost vyprávění, péči o verš i o člověka ve verši.
Přetrvávající pohádkové nápaditosti dodává uvěřitelnost i literární a motivickou zajímavost pátrání v hlubších i temnějších vrstvách lidské duše. Věřím, že poezie, která se nebojí zachycovat hluboce intimní děje (navíc bez úkrytu v lyrickém mluvčím), může být podstatnou pomocí v hledání slov i zkoumání způsobů, kterými se jako čtenářky a čtenáři vztahujeme ke svým nejbližším světům.
Číst Švandovu sbírku proto může být vysloveně úlevné a očistné. Nevinnosti svým vlastním jazykem, ale přitom průzračně a s velkou upřímností vyslovují to, co dokáže působit v člověku druhý člověk:
jedním pohybem ruky
otevřeš mě dokořán
dutinou duše se vyvalí řeka
strhne nás sebou oba
s. 55.
Tak to je.