Colin McGuire

Umělcem se nestal, ale uměl aspoň pít

Beletrie – Poezie
Z čísla 14/2024

Cvrlikání

Vejdeš do domovních dveří
a hvízdneš, já jsem nahoře
a hvízdnu na tebe

jak dvě sýkorky, co hlásí
návrat do hnízda,
ze spontánního signálu a odpovědi
je rázem groteska,
co probudí psa z denního snění,

jako dva rozhodčí v zácviku,
co právě složili zkoušky,
ostrým, rázným písknutím
vyplašíme vzduch!

Uííí-úííí!
Uííí-úííí!
Uííí-uííí
ÚúúÚúú-úííí.
Íííúúúúúúúúúúííí!

ahoj vole,
čau idiote
ani to ne, prostě:
existuju
já taky

 

Čtení jasnovidce

„Váš bratr je po smrti,“ prohlásí,
(což není divu, protože je),
„zdržím ho tu, dokud to půjde,“
jak udatný ředitel banky, co se zády
opírá o dveře a zdržuje ozbrojeného lupiče.
„3 miliony dolarů – takový mám majetek.
Říká to někomu něco?“ Neříká.
„Říká někomu něco jméno…?“ Jenže
na ně si nemůže vzpomenout. Vypadl signál,
musí začít znovu. „Hned mě spojte
s mým zesnulým tátou!“ dožaduje se jeden divák.
„Spojte ho s tátou!“ přidá se další.
„Chceme slyšet mrtvé,“ vyskočí diváci.
„Chceme slyšet mrtvé,“ skandují, lační
po nemožných odpovědích. „Pod nátlakem
to nefunguje,“ brání se. Vtrhnou
na jeviště a přivážou ho k židli. „Vymáčkněte
z něj kontakty,“ křičí kdosi a všichni zuří
kvůli svým blízkým. „Mučte ho a vytáhněte
z něj slova mé tchýně! Vraťte nám dítě! Kdo
vystřelil! Kdo to spálil na uhel! Kdo
do ní strčil!“ Proč nepočkal?

 

Kluci, co si spolu hráli

Já chci hračky, co se postaví katastrofě.
Ty chceš dokonale seřadit autíčka.
Já rozhazuju dinosaury po podlaze.
Tvoje autíčka teď stojí v městské
zácpě v obležení příšer.
Kreslíš planetu přesných tvarů – čáry a čtverce.
Já na papír čmárám zářivý klikyháky.
Žehlíš si košile a měříš
rozměry nových kanceláří, kontroluješ
neporušenost budov.
Já hýřím jak strašák oživenej
trávou a chlastem, expert
na to, jak se zhulit.
Z baru golfovýho klubu mě pošlou pryč:
mám čepici, triko a tartanový kalhoty.
Snížíš můj handicap a ve lněné
košili dáš s kluky na slunci 18 jamek.
Ve Španělsku se v zrcadle díváš,
jak ti krvácí znamínko na zádech.
Já se potápím do hloubky, abych chytil
tenisák, a napiju se chlorované vody.
Na hradě Malcesine u Gardského jezera
se oženíš s Laurou.
Já nervózně randím s českou drag queen
a pochybuju o tom, co jsem zač.
Zubním kartáčkem čistíš poklice kol,
já medituju, jenže v hlavě mám zmatek.
Mailuju rentgeny specialistům na Novém Zélandu.
Dáš si salát Caesar a pak
tě rychle odveze sanitka.
Sedím v autobuse, zírám z okna a sním.
Sám na pokoji máš hlavu v dlaních a sám se i cítíš.
Ptám se, jak velká je ta bolest na stupnici
od jedné do pěti; pět je ta nejhorší.
Vytáhneš šroubováky, abys opravil
pojistky ve sklepě.
Tohle píšu v pokoji zalitým světlem.
Rozkládáš se.
Vyprávím o tobě Georgii, když vyklízíme garáž.
Stane se z tebe výstava
fotek o paměti.
Křičím k zemi, abych se ti dovolal.
Dál mlčíš – jak dítě,
co se schovává, i když už hra dávno skončila.

 

Sebeúcta

Coline McGuire, jsi úžasný a vzrušující,
jsi Adonis na pláži, dozlatova opálený, s pěkným zadkem,
ve slipových plavkách, kluk století.
Jsi Velká čínská zeď, Světlá stezka,
Sdružení muslimů, Zlatý úsvit;
jsi linka důvěry pro týrané a opuštěné děti.

Jsi E = mc2 krát rychlost zvuku,
jsi galaxie Andromeda,
jsi jasná noční obloha kolem lustru z hvězd.

Očima jak jasnými světly na útesu
navádíš lodě ke břehu. Máš ústa dokořán,
aby v nich hnízdili a lítali osiřelí ptáci.

Ve své zahradě velikosti parku
silnýma, svítivýma rukama
navádíš letadla na přistání.

Jsi edinburské divadlo v plamenech.
Jsi glasgowské nádraží pod vodou.
Jsi Skotsko při pohledu z velké výšky.

Jsi všechny řeky, co sbíhají se do oceánu,
potoky, kaluže, kapky deště, vlhkost.
McGuire, jsi celý ten proces dešťových srážek.

Rozmlouváš s anděly a cherubíny,
co klimbají za zvuku tvé harfy
v rajském jabloňovém sadu.

Coline McGuire, jsi ruka Boží,
která se trochu třese,
když přebírá cenu za celoživotní dílo.

 

Fašistický průvodce salátem

Vyřadíme papriky všech barev.
Žádné červené cibule: bolševiky, co tě rozpláčou.
Žádná kukuřice, co uvízne v zubech jak zajatci na ostnatém drátu.

Vyřadíme brambory, podřadné formy nízkého původu,
blednou sice celou zimu, ale sinalé
připomínají líné lumpenproletáře.

Žádný bio listový salát podobný
archům papíru bez chuti. Žádný francouzský dresink
se zženštilými slinty.

Žádné kapky olivového oleje z italských rolnických polí.
Žádná vejce z volného výběhu, jenom ten nejjemnější žloutek
od nejušlechtilejšího orla.

Žádná řecká póza: smrdutý sýr.
Žádný salát Caesar: bodnutý do zad vlastním příborem.
Žádný talíř mezze, co se sem vplížil přes hranice.

Slyšíte je zpívat? Rajčata zvítězí.
Rajčata zvítězí! Ne, rajčata krvácejí
úplně jak liberálové, z jazyků jim kape krev.

Tohle bude ten nejlepší salát; smíchaný, jen aby získal uznání,
cenu už za svoje privilegium, muzejní exponát,
na který se zírá.
Hleďme na tu studenou, bílou, prázdnou a zářivou
porcelánovou mísu.

 

Alkoholici na jedné vlně
(na čem se shodneme všichni)

Vpadni sem dveřma v šest ráno
a nech je dokořán pro místní divokou zvěř.
Vymoč se do skříně v přízemí.
Navlékni si mámin navoněnej kabát,
odkráčej do postele a mumlej si,
že dnes to byl velkej úspěch,
a máš určitě den co den Vánoce.

Probuď se na matraci nasáklé močí
a s pořádnou klobásou na polštáři:
teplej rohlík s máslem pod zády,
na tváři rozmazaná hnědá omáčka,
stěna vymalovaná kafem
a na levé noze ti visí hrnek.

Z několika velkorysých piv je vždycky
nějak moc panáků a koktejlů;
zamilovaný profesor se promění v dr. Hydea
s tváří tyrana, v bílého rytíře
krajní pravice s rudýma očima,
co vrávorá v soukromé bouři
přes vybombardovanou ulici,
prosáklý chlastem, s utopenou peněženkou,
promočenýma botama, nohama olepenýma
posledníma bankovkama.

Nešťastný, odstavený od prsu, piješ
z bradavky nalité chlastem, na šrot
saješ dudlík jak vzteklej klaun. S oslintaným
bryndákem voláš o pomoc v pivovaru plným
zhýčkaných spratků vydaných na milost silnýmu šnapsu.

Zavřít to víko pořádně stojí námahu,
šroub už moc nesedí a na podlahu desítky let
uniká ropná skvrna.

Pár sklenic na vymytí mozku a pinta strachu,
flaška červenýho „budu v pohodě“, láhev rajskýho plynu,
láhev krve bůhvíkoho pod parou,
ale plné chuti s příchutí hnoje, s příchutí hřebíku.

Slzy vodky chutnají po ruských bramborách
a smutek vín po francouzských révách,
jizva po nejlepším italském hroznu.
Což znamená, že se pije celou noc.
Život krásně stárne, utěsněný v sudu.
Umělcem se nestal, ale uměl aspoň pít.

Jaká oběť, skončit jak trosečník
na dně láhve na loďce ze sirek,
jak vosa uvězněná v obráceným půllitru.
Jaká oběť uctívat svěcenou vodu
na úkor bohabojnýho života.

Z angličtiny přeložila Sylva Ficová

Chviličku.
Načítá se.
  • Colin McGuire

    je Glasgowan žijící v Edinburghu. Jeho první pamflet Everybody lie down, and no one gets hurt (Všichni si lehnou a nikomu se nic nestane) vyšel v roce 2013 a celá sbírka As I sit quietly, ...
    Profil

Souvisí