09_proza
Maxmilián Petr Filip

Pytle, a krev se leskne

Zase si stoupli a narovnali se, jako když přijeli dopoledne a zírali na vodu, na druhý břeh a na pár lidí, co tam procházelo, a pak se Tomáš podíval na zem a na flašku na zemi. Odšrouboval jí víčko a napil se. Položil ji zpět a ve svém předklonu si všiml páru lilií, bílých lilií.

Beletrie – Próza
Z čísla 10/2024

Vzbudil se společně s příjemným sobotním ránem. Rok se přeléval z jara do léta a venku bylo trochu chladno, modrá obloha a tři čtyři mráčky. Okno pokoje měl otevřené a chvíli se s přivřenýma očima snažil poslouchat ptačí zpěv. Někde vysoko ve stromech zpívali, ale notovali si skoro neslyšitelně. Vstal, lehce se protáhl a seběhl dolů. Vypadalo to, že máma s tátou ještě spí. Přišlo mu to lehce zvláštní a podíval se na mobil, aby zkontroloval, kolik je hodin – bylo šest ráno. Docela brzo tyvole, pomyslel si a promnul si oči. Vzal skleničku z linky, pustil si ve dřezu vodu a mrtvým pohledem sledoval, jak teče. Naplnil sklenici, rychle ji na dva loky vypil a šel na záchod. „Co já dneska budu dělat,“ začal přemýšlet. Vyprázdnil se, spláchl, vyběhl zpátky nahoru do pokoje a zavřel potichu dveře. Lehl si do postele, odemkl si mobil a otevřel zprávy. Zamyslel se: potřebuju teď ráno nasekat dříví, ale to je půl hoďky, víc ne, a pak, no, napíšu Peťovi, jestli má čas, uvidíme… Ryby by dneska nebyly špatný, vole. Vyndal si puk z šuplíku nočního stolku, nabil si pytel, puk vrátil a zasunul šuplík. Stolek měl jen dvě zásuvky, v té horní spaly plné puky Siberie, v tom spodním prázdné, nebo puky se slimáky na střídačkách.

Napsal Peťanovi a pak si začal pouštět videa na internetu. Ta krátká, maximálně třicetisekundová videa, aby se trochu zabavil, než vstane a oblékne se. Uběhlo čtyřicet minut a Tomáš se rozhodl vstát, takže odložil mobil, hodil na sebe starší šortky, u kterých nevadí, když je zašpiní, a triko s krátkými rukávy v podobném stylu. Seběhl dolů zpět do kuchyně, prošel dozadu a do zahrady, která neoplývala prostorem ani okrasnými květinami či jinými dekoracemi, ale spíš fungovala jako prostor pro jeho otce, když potřeboval něco dělat. Vzal o stěnu opřenou sekyru a počal štípat dříví. Ranní chládek ještě neodešel, takže mu naskočila husí kůže. V lehce studeném prostředí ve stínu za barákem se mu celkem dobře sekalo a cítil, že si tak alespoň trochu zacvičí. Poslední dobou už moc necvičil. Nebylo to jako zamlada – každý den trénink a posilovna a běhání. Takže se do toho opřel ještě víc, a protože měl hodně dřeva, tak nemusel jen tak přestat. Po prvních patnácti minutách vyndal pytel a zahodil ho přes plot, ne k sousedům, ale prostě někam na ulici. Při sekání si všiml, že mamka s tátou se probrali, vyšli z pokoje a otevřeli dveře, aby ho jen rychle pozdravili a zeptali se, jestli něco nechce. Tomáš jim odpověděl, že zatím ne, že to doseká a pak si půjde udělat něco k snídani. A pak už vypnul hlavu, soustředil se jen na sekeru, dřevo a to, jak ho pomalu ruce nejdřív pálí a pak více a více bolí, a jel jeden špalíček za druhým. A pak další. A další, dokavaď mu neodešly ruce a nemusel aspoň na chvilku přestat. Otřel si trikem zpocený obličej, jak to vždy dělával na trénincích, jenže teď už by to nikdy neudělal před ostatníma klukama nebo na veřejnosti. Ve svých jedenadvaceti letech měl už lehké bříško. Věděl, že by se ho mohl zbavit jednoduše, kdyby chtěl, opravdu chtěl, ale zas tak ho to netrápilo, i když už se na sebe nikdy nedíval v zrcadle, když byl nahý. Také věděl, že si jednou najde snad i holku, které to bude jedno, i když sama bude nádherná modelka. Nebo v to aspoň doufal. Mezitím, co se mu tyhle myšlenky honily hlavou, už dávno zase neúprosně třískal nástrojem.

Úderem osmé hodiny, který nikdo neslyšel, Tomáš přestal a opřel sekeru zpět tam, kde ji sebral. Nasekané dříví narovnal a uklidil. Vlezl dovnitř, pohlédl letmo na rodiče, jak sedí na gauči a dívají se na televizi. Věděl, že mají na dnešek něco v plánu, ale ne přesně co. Stejně na tom moc nesešlo, takže se ani nezastavil a šel rovnou ke schodům, vyběhl je a poté si vzal jiné šortky a triko na převlečení s sebou do koupelny. Vlezl do sprchy a předtím, než pustil studenou vodu, se poklepal párkrát po břiše, kde bývaly břišáky, a pohladil ho. Pustil na sebe vodu, a jak byla ledová, třikrát se zhluboka nahlas nadechl a vydechl, aby to rozdýchal. Nevěděl proč, ale pomáhalo to. Podobalo se to orgasmu. Taky to musel rozdýchat.

Umyl se, vylezl ze sprchy a usušil se. Vzal do ruky telefon, který nechal ležet na umyvadle poté, co ho vzal z pokoje, a přečetl si zprávu od Petra. Nic dneska nedělá a můžou někam vyjet kolem desátý. Tak mu Tomáš napsal, že ano a ať ho vyzvedne. Tomáš už věděl, co dneska budou dělat, i když Petr ne. Převlékl se do připraveného oblečení a šel sbalit věci na ryby. Věděl, že Peťa moc nerybaří, ale že s ním i tak rád zajde. Když spolu trávili čas, nesešlo na tom, co dělali, protože se znali už od tří let a od té doby se od sebe hnuli maximálně na měsíc, déle ne.

V jakékoliv partě přátel, kterou měli, byl Petr vždycky ten šílenec. Hlavně na hokeji, tam vyváděl neuvěřitelné průsery. Tomáš naopak patřil k těm klidnějším, umírněnějším, ale nikdy Peťanovi neřekl, aby něco nedělal, naopak ho podporoval z dálky lehkými pokřiky. Ať už spolu provedli cokoliv, všechno si to nakonec slíznul Peťa a Tomáš trestu unikl. S těmito léty už ale skoncovali, nebo alespoň s těmi nejšílenějšími z nich. Co zbývalo? Pár opileckých eskapád, když se někdy nalili a jeli do města nebo po vesnici nebo doprostřed pole? Ať už byli kdekoliv, byli spolu, na tom Tomášovi záleželo nejvíc.

Petr měl na Tomáše asi půl hlavy. Už za svých mladších let byl Petr dost vysoký a disponoval štíhlou postavou. Teď, během teplých dnů, měl Petr vždy lehce opálené tělo, které málokdy zakryl trikem, protože věděl, že se svým břichem s tesanými bochánky svalů, se dvěma velkými prsy tyčícími se nad bochánky a s rukama, které by podržely oblohu, aby si Atlas mohl na chvíli odpočinout, vypadal pro ženy neodolatelně. Miloval svoje tělo, často na něm pracoval a díval se na něj, ale před lidmi to nedával znát. Nikdo nevěděl, že večer nahý sleduje sám sebe v zrcadle a u toho masturbuje.

Půl hodiny po desáté přijel Peťa a zatroubil na celou ulici, jako kdyby chtěl, aby Tomáš, který už třicet minut čekal venku na chodníku před domem, vylezl z baráku. Tomáš si nasedl, oba chlapci se srdečně pozdravili a vyjeli. V autě hrál český rock, který oba znali a poslouchali od útlého věku, protože jim ho pouštěli jejich rodiče. Tomáš otevřel s tím, že vzal věci na ryby a dva klobouky a že potřebují zajet pro piva. Petr souhlasil a pak už se jen bavili o tom, že to dnes vypadá na klidný horký den s příjemnou teplou nocí.

Zastavili u večerky a Tomáš vystoupil, vlezl do obchodu, rychle pobral čtyři dvoulitrové petky braníka a zaplatil. Nasedl zpět a vtom si uvědomil, že si zapomněl doma Sibu. „Kurva, kámoo, musíme se vrátit,“ řekl Tomáš.

„Co je vole? Cos zapomněl?“ odvětil Petr podrážděně.

„Nic, vole, nechal sem doma puk.“

„V klidu, stavíme se tady na benzínce a vezmem dva, já to zaplatim, pak mi to někdy dáš.“

„Dobře no, dík, tyvole.“

„V klidu, se nedá nic dělat.“

Poté co oba vlezli na benzínku, Petr zaplatil a vrátili se do auta, si oba čerstvě nabili a pokračovali dál. Jizera nebyla vůbec daleko, ve skutečnosti tam mohli oba klidně dojít, ale věci se nechtělo táhnout ani jednomu z nich. Vjeli na polní cestu, na kterou se autem vůbec nesmělo, a zaparkovali ho tak, aby nepřekáželo a nejlépe ani nebylo vidět, kdyby náhodou jel někdo kolem na traktoru. Peťa vytáhl z auta nákup a dvě rozkládací židličky a Tomáš vyndal věci na ryby. Auto zamkli a trochu se ho snažili zamaskovat křáčím.

Došli pár kroků k místu, kde už to oba znali a kam chodili často a chvíli jen stáli a čuměli na vodu, jak pomalu teče a odráží paprsky do jejich obličejů. Pak se letmo podívali na sebe a rozmístili nářadí. Roztáhli židličky, vyndali pruty, připravili je a nahodili. Dali je do stojanu, který Tomáš nedávno pořídil, a pak už jen otevřeli první plastovou lahev a dali si své první loky dnešního dne. Bylo asi půl dvanácté a oba si pomysleli, to je ale život, takhle to má být. Zbytek flašek dali do vody a uvázali je na dlouhé provázky, které obmotali kolem větvičky menšího stromku vedle nich. Oba vyndali pytle, zahodili je do vody a přebili.

Poté, co ukojili prvotní žízeň a vyměnili pytle, se mohli na židlích uvolnit a začít kecat. „Tak jak to jde s Holubinkou?“ začal Tomáš. Ani jeden z nich neuměl moc dobře konverzovat, a když spolu mluvili, tak se bavili buď o tom, co se právě děje v jejich životech, nebo vzpomínali na to, co spolu prožili.

„Jo, tak jako, nestěžuju si, za chvílí máme výročí, musím jí sehnat ňákou sračku… přemýšlel jsem nad náramkem,“ navrhl Petr odevzdaně.

„To se jim vždycky líbí,“ přizvukoval Tomáš, i když, co se týče osobní zkušenosti, neměl ponětí, co se ženám a holkám líbí. Co věděl, vykoukal z těch pár hollywoodských filmů, které viděl.

„No jo, nebudu to hrotit, bude to dražší, ale aspoň nad tím nemusím přemýšlet,“ skončil toto téma Peťan. Těžko říci, jestli by nad tím vůbec přemýšlet dokázal.

„Tohle je vončo.“

„Nic lepšího není,“ přitakal Peťa, „myslíš, že doděláš tentokrát toho elektrikáře konečně?“

„Co jinýho mi zbývá, bráško?“ poznamenal ironicky Tomáš. Poté, co dvakrát neudělal maturitu a rozhodl se jít na střední na elektrikáře, mu vážně už moc nezbývalo. U rodičů nemohl bydlet navždy, i když mu to nedocházelo.

„Pravda, jinak jsi v piči.“

„Ty by sis mohl najít už něco na práci taky…“ nazpátek laškovně zaútočil Tomáš.

„Kámo, co já? Studujuuu, vejška, tyvole.“

„Joo, vole, soukromá vejška, pozooor, pán je student! A to jako doděláš, jo?“

„Pochybuju o tom, ani to trenérství mě nebaví… Nevím, něco se nakonec najde.“

Tomáš, protože byl odjakživa praktičtější a trochu větší realista, odpověděl: „Být tebou, tak to dodělám, co já bych za to dal.“

Poté, jako by jeden řekl něco nevhodného, se konverzace rozpadla. Jako když střepy skla padají na peřinu. Jediné, co slyšeli, bylo pár ptáčků, čvachtání lžičáků a čírek a pleskání petflašek v potoce. Chystali se zapít to ticho, když se vzápětí jeden prut pohnul. Nadšeni, že mají konečně co dělat, se oba vrhli do práce. Podařilo se jim vytáhnout takového středního pstruha, tak si ho pohladili, trochu si s ním pohráli a hodili ho zpět.

Zase si stoupli a narovnali se, jako když přijeli dopoledne a zírali na vodu, na druhý břeh a na pár lidí, co tam procházelo, a pak se Tomáš podíval na zem a na flašku na zemi. Odšrouboval jí víčko a napil se. Položil ji zpět a ve svém předklonu si všiml páru lilií, bílých lilií. Ne že by si byl jist, ale byl přesvědčen, že bílé lilie v české přírodě nerostou. Ty malé lilie vypadaly, jako kdyby je tam někdo přesadil ze své zahrádky čerstvě, snad se je snažil pěstovat v divoké přírodě. I když už pominulo ráno, měly na okvětních lístcích pár kapek rosy, které zapomněly spadnout. Rostly kousek opodál od místa, kde měli kluci všechny věci, mezi stromy u keře, a zatímco si Petr začal sundávat triko, protože bylo stále větší a větší vedro, Tomáše ten zjev uhranul. Pak ale Petr řekl: „Dneska to vidím na dlouho,“ a Tomáš se na něj otočil a viděl ho, jak stojí ve slunci, napůl nahý, orosený potem. Na lilie zapomněl, od Petra odvrátil pohled a sedl si. „Jojo,“ odpověděl, vyndal a dal pytel na střídačku a pak zvedl zrak. Podíval se na druhý břeh, kde už zase nikdo nebyl, a zeptal se Petra, jestli zůstanou až do večera, aniž se na něj podíval. Celkově, když spolu mluvili, se na sebe nikdy moc nedívali.

„Jestli nedojde pivko, proč ne?“

„To rád slyším, stejně nemám dneska co dělat.“

„To nemáš nikdy, vole, jsi buď s těma děckama ve škole, nebo jseš někde se mnou.“

„Hm,“ Tomáš se trochu zastyděl, protože mu to znělo, jako že ho má Petr už dost.

„Ale já taky nemám co dělat, takže to je dobře,“ naštěstí dodal Peťa.

Tomáš se znovu odvážil pohlédnout na Petra, který měl na sobě jen rybářský klobouk, kýčovitou náušnici připomínající malý bílý diamant, šortky a boty. Chvíli k němu vzhlížel ze své židličky, dokavaď Petr neřekl: „Jdu je pochytat, čolky zasraný!“ Setřásl z nohou boty, stáhnul šortky a byl připraven skočit do vody celý nahý, jelikož spodní prádlo nenosil. S kloboukem na hlavě a třpytivým uchem se rozběhl ke břehu, posetému velkými ostrými kameny, a pustil se do vody, zatímco Tomáš stačil jen rozesmátě křiknout: „Ne, vole!“ To už ale bylo pozdě, Petr vletěl do ledové vody a začal vyvádět jako malé dítě, které si každý rok poprvé hraje ve sněhu. Ponořil se do bílého sněhu a plácal v něm rukama. Tomáš se na něj se smíchem díval z břehu, vzal si do ruky braníčka a pořádně se napil.

Po chvíli dětinského hraní si ve vodě Peťa vylezl a Tomáš se nedokázal otočit pryč. Sledoval ho a hruď se mu zvedala a klesala s hlubokým dechem. Petr došel na břeh a nahý si sedl vedle Tomáše do židle.

„Stálo to za to?“ zeptal se Tomáš a stále se na něj díval.

„Jo, pičo,“ řekl Petr a všimnul si jeho pohledu, „přestaň na mě čumět ale!“

„Koukám, jak jsi debilní,“ vymlouval se, „oblíkni se, nebo nastydneš,“ dodal poté, co se konečně otočil.

Petr pobral oblečení ze země a začal se oblékat. Tomáš vzal puk, pak si uvědomil, že se radši prvně napije, vzal flašku a dal si dva velké loky jako ráno u dřezu. Flašku položil na zem, otevřel si puk a nabil si čerstvý pytel. Puk odložil a protáhl si krk. Když se konečně otočil na Petra, viděl ho, jak se obléká a dupe na lilie: „Slez z těch lilií, vole!“ zabručel na něj, a když ho Peťan slyšel, začal na ně dupat víc a kopat do nich: „Z těhlech?“ vysmál se mu.

Tomášovi netrvalo dlouho, než se zvedl, rozeběhl se a po Petrovi skočil. Oba sletěli rychle k zemi, Petr pořád napůl nahý a Tomáš doběla lilií rozpálený. Když se oba na zemi v hlíně vzpamatovali a uvědomili si, co se vlastně stalo, Peťan se naštval a odstartoval rvačku. Váleli se v hlíně, stále blíž k břehu, až se najednou oba zastavili. Vyděšeně se na sebe podívali a sledovali krev, kterou měli na obličejích, která prýštila Petrovi z hlavy. Tomáš se rychle zvedl a omráčeného, zmateného Petra postavil. Opakoval: „Kámo! Kámo!“ pořád dokola jako modlitbu. Petr, bledý jako stěna, se nedokázal udržet na nohou a opřel se plnou vahou o Tomáše. Oba zase padli na lilie, kapkami dvěma. Ptáci už nebyli slyšet.

Chviličku.
Načítá se.
  • Maxmilián Petr Filip

    (2002) pochází z Mladé Boleslavi. Studuje FF UK, obor anglistika–amerikanistika. Od svých tří do dvaceti let hrál lední hokej. Zajímá se hlavně o beletrii a poezii psanou v českém, anglickém a španělském jazyce. Tři jeho ...
    Profil

Souvisí

  • Interkulturní literatura?
    Alexej Sevruk

    Cesta k hájence

    Před vchodem si nasazuju roušku. Děti nemusí. Rodiče by měli, ale tady se to neřeší. Než odložím bandasky s jídlem do určené přepravky a zkontroluju věci na převlečení, Heda je pryč. Hledám ji po celé zahradě, abych se s ní rozloučil. Najdu ji, jak visí hlavou dolů, nohama zachycená za větev nějakého stromku ve společnosti dvou dalších malých slečen. Dívá se na mě s výrazem, ve kterém čtu: „Tati, co tu ještě děláš?“

    Beletrie – Próza
    Z čísla 8/2024
  • Lvov
    Jurij Andruchovyč

    Vždycky LVOV

    Nejčastěji je však městem beze jména. Čili bez vlastností. Ze dvou třetin (někdo by řekl, že ze sedmi osmin) se ještě pořád skládá z nepochopitelné a omšelé zástavby Horodockého, Žovkivského a Lyčakivského předměstí. Z jakých let, časů a epoch pochází? Předválečných, či poválečných? A pokud poválečných, o kterou válku jde?

    Beletrie – Próza
    Z čísla 7/2024
  • 05_proza
    Vojtěch Kadera

    Povídky

    Byla ještě tma, když jsem se probral ve svém ultralehkém stanu pro jednu osobu značky Jurek. Jako první mě napadlo, že jsem vážně frajer, když jsem ho v takovém stavu dokázal postavit, a hned nato jsem si uvědomil, že je uvnitř nablito, a vylučovací metodou jsem došel k závěru, že je to moje vina. Široko daleko byl podezřelý klid a já měl smrtící žízeň.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 4/2024
  • Většina lidí, které jsem možná právě nakazil covidem, byla pomalu na odchodu. Mé momentální dezorientace využil Ivo Medek, který mě odtáhl do blízké hospody U Zpěváčků. Když jsem mu sdělil, že mám možná covid a asi bych s ním neměl být v kontaktu, jen nad tím mávl rukou a objednal dvě tequily, a sice bez citronu a bez soli.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 2/2024
  • Kniha v tisku
    Petr Koťátko

    Anička, Mája, potok a dráteníci

    Postavy knihy Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové (Meander, 2019), s nimi dům u potoka a město Černošice se vracejí na scénu v nové knížce Petra a Evy Koťátkových, v příběhu, který tentokrát zcela jinak, ale stejně tajuplně oživuje dávnou historii a nechává ji zasahovat do událostí našich časů.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 20/2023