Příznivci moldavské větve rumunsky psané prózy díky jejímu překladateli a propagátorovi Jiřímu Našincovi už dlouho znají dílo zřejmě nejvýraznějšího moldavského prozaika své generace Iuliana Ciocana (narozen 1968 v Kišiněvě): z pěti jeho krátkých próz máme k dispozici čtyři – a tu pátou, Svet podľa Sašu Kozaka, si zájemce může přečíst v překladu do slovenštiny (přel. Hilda Bunčáková, Kalligram, 2015). Vědí proto, že pro jeho prózy je typická poučenost literární tradicí (Ciocan je mj. vlivný literární kritik), čímž se myslí zejména smysl pro grotesknost a absurditu, charakteristický pro rumunsky psanou literaturu přinejmenším od 30. let minulého století. Dále jsou si vědomi toho, že současní moldavští autoři téměř vždy nějak reflektují fatální rozkročení své země mezi ruským (dnes již neskrývaně opět) impériem a rumunským, tedy sice „východo-“, ale přece jen evropským světem – z těch do češtiny přeložených můžeme vedle Ciocana připomenout Dumitru Crudua nebo nejnověji Tatianu Ţîbuleac. A do třetice je vyznění jeho uměleckých próz zpravidla hořce satirické vůči aktuálnímu vývoji v jeho zemi; ostatně je také rozhlasovým komentátorem.

Jeho výpověď o současnosti země tvoří spojení všech tří zmíněných prvků, avšak zatímco například v debutové povídkové sbírce Než zemřel Brežněv (přel. Jiří Našinec, dybbuk, 2009) byla terčem jeho groteskního humoru každodenní realita Kišiněva a jeho rázovitých figurek v době umírání Sovětského svazu, v pozdějších dílech se pouští jednak do současnějších témat, jednak na obecnější a také obraznější rovinu. Platí to také pro jeho zatím nejnovější krátkou prózu s názvem Klaun.

V Kišiněvě se na místě bývalé lékárny jednoho dne objeví sídlo „Nadace Převod hříchů“, kde lze směnit vlastní hříchy za vysokou finanční částku – nadace symptomaticky platí v eurech, tu padesát, tu stovku, za obzvláště vypečené hříchy i pět set. To je vlastně hlavní zápletka, kolem které je vystavěna celá próza. V jednotlivých kapitolách pokušení prodat vlastní hříchy podléhají postavy s rozličným charakterem a sociálním zázemím: vysokoškolský profesor, důchodce, průvodčí trolejbusu, modelka a mikroinfluencerka in spe (disharmonické prolínání starého a nového je dalším specifickým rysem současné moldavské poetiky a v předkládané knize přispívá ke všeobecnému pocitu absurdity – tím spíš že není produktem autorského vidění reality, ale že ta realita skutečně takhle vypadá) a další. Sledujeme jejich zvažování a váhání, vnitřní svár mezi touhou přilepšit si v tvrdé měně a nejistotou a strachem, vždyť kdo to kdy slyšel, prodat svoje hříchy? Duši, to ano, to už odněkud známe, ale hříchy? Kdo může být tím záhadným kupcem?

Je jím titulní klaun, představitel a jednající osoba nadace: záhadný žoviální muž s klaunskou vizáží. Potíž je trochu v tom, že v nepředvídatelných intervalech mizí… a zase se vrací. Ta nadace. Občas je na jejím místě znovu lékárna, která tam byla dřív, a nikdo ze sousedů nic neví, nic si nepamatuje, nic neviděl. Vůbec je to celé nějaké divné – od doby, kdy se nadace v Kišiněvě objevila, nejenže prodej hříchů zasahuje do rodinných a partnerských vztahů a alarmuje už tak dost dezorientovanou, podfinancovanou a lehce zkorumpovanou policii, ale navíc se v životě protagonistů a ve městě vůbec zčistajasna objevují tajemné motivické odkazy, které by možná mohly někam vést, když je přečteme správně, ale nevedou; obraz souboje dvou dinosaurů visící na stěně nadace se lidem zjevuje ve snech a metamorfuje v ještě horší noční můry, Kišiněv přepadává invaze vran…

Tyto znejišťující motivy se proplétají se společenskokritickými obrazy současného Moldavska. Díky rozrůzněnosti protagonistů jednotlivých kapitol, a tím i jejich perspektiv, máme možnost vhlédnout do sociologicky pestrého městského organismu: do domácností, kde se bojuje nejen se smutným faktem, že vydělat si prací na běžný život, nemluvě třeba o náročnější zdravotní péči, je stále těžší, ale i se ztrátou smyslu práce nebo s rezignací tváří v tvář všudypřítomnému a všemocnému bezskrupulóznímu švindlu.

Hned na první stránce se setkáme s demonstrací proti

nejvlivnějšímu oligarchovi, cynickému a prohnanému politikovi s šimpanzím obličejem, který – jak zaznívaly hlasy z opozice – už před časem proměnil Moldavsko v banánovou republiku

– s vyzněním, že žádné pouliční protesty stejně nemohou nic změnit. Profesor Valeriu Frecăuţan si „mastí kapsu“ na jedné ze soukromých univerzit, které se v Moldavsku přemnožily, a kvůli konkurenci je na státní univerzitě zakázáno vyhazovat od zkoušek. Všeobecná únava a frustrace na sebe bere nejrůznější podoby: nostalgie po sovětském režimu, rezignace nebo prostě jen stýskání nad tím, že bychom přece taky rádi jednou jeli na dovolenou do Řecka.

Tuhle zvláštní směs nejen postsovětské, ale už i post-transformační reality počátku dvacátých let tohoto století zachycuje Ciocan velmi výmluvně a vzhledem k malému prostoru i koncizně – realitu, kterou, chtělo by se napsat, známe velmi dobře i u nás, třebaže díky tomu, že naše země nebyla přímo součástí Sovětského svazu, ale jeho pouhým satelitem, v jakési light verzi, ale jinak jsou některé její rysy až děsivě povědomé.

Otázka je, co si s tím vším má čtenář počít. Klaun není próza interpretačně snadná – anebo je naopak snadná až příliš, záleží na tom, jak k ní přistoupíme, v každém případě je široké škále přístupů otevřená. V souvislosti s Klaunem se hodně mluví o „bulgakovovské“ poetice. Proč ne; do geniality a komplexnosti Mistra a Markétky sice Ciocanovým knihám ještě něco chybí, třebaže mají skutečně dost společného – náznak (ale nijak snadný!) symboliky obrazu doby, temnou grotesknost, satiričnost… zde opravdu není třeba dlouze vyjmenovávat. V každém případě je vhodné vyzdvihnout, na jak malé ploše se Ciocanovi podařilo vytvořit barvitý obraz současnosti, a řekněme to takhle: cynicky rozepjatý mezi občansko-veřejně-generační rozmrzelostí a makabrózně-manýristicky-zahanbenou škodolibostí.