Málokterým autorům se v poslední době dostává takové nakladatelské pozornosti jako Petru Královi (1941–2020) a Ivanu Divišovi (1924–1999), básníkům se svébytnými poetikami i noetikami. Zatímco Petr Král ve vlastním uspořádání vydal čtyři svazky Sebraných básní (2014–2023) a posmrtně mu vyšly prózy Desátý okres (2021), básnická sbírka Vzdálenosti (2022), sebrané texty o filmech Hloubka záběrů (2021), korespondence s Karlem Šebkem Místo hvězdy kominík (2021) nebo dopisy se Zbyňkem Havlíčkem v posledním svazku Havlíčkových spisů τ (2022) osobnost Ivana Diviše zpřítomnily črty Poslední průvodce Prahou (2023), psané s Josefem Jedličkou, blok dopisů s Janem Vladislavem v Souvislostech 4/2023 a zejména monumentální korespondence s Riem Preisnerem Skála se sesouvá do bořeliska (2022). Ostatně právě po jedné z rozluk s Preisnerem se počíná korespondence Ivana Diviše s Petrem Králem, odvíjející se od Královy snahy zařadit Divišovy básně do francouzské antologie, a díky Královu uchovávání většiny přijatých dopisů a pořizování kopií těch odeslaných vznikla edice, již po Králově smrti redakčně dopracovala Milena Vojtková.

Z desek vyhlížejí dva starci, a nevynikne tak generační rozdíl, který oba pisatele dělí. Pokud nepočítáme nedochované dopisy, ve kterých se dříve pohádali nad zamýšleným výborem ze Zbyňka Havlíčka, bylo Ivanu Divišovi v době prvního dopisu 58 let, Petru Královi teprve 41. V korespondenci s Preisnerem Diviš zprvu označuje Krále za „arogantního blázna“ a plně obrátí až po první osobní návštěvě:

Očekával jsem nesnášenlivého naježence, přijel kultivovaný gentleman, skromný, s vysokou mírou sebeovládání, konciliantní.

V oživené korespondenci oba našlapují opatrně: zpočátku je Diviš plný tříteček, zámlk, nedořečeností, rozviřuje myšlenky a náhle je brzdí. Postupně nacházejí cesty ke sdílení vlastních exilových i básnických samot, a když se objeví náznak neshod, Král je obezřetně tlumí:

Kunderu samosebou nechme spát, pokud by měl mezi námi vyhloubit příkop. Příliš dlouze jsme se k sobě plížili, než abychom si to teď mohli dovolit.
s. 61

Už existence svazku je přitom svědectvím sama o sobě. Nebýt vnucených okolností, mohli se Diviš s Králem scházet v Praze a žádná korespondence by nemusela vznikat – anebo by se možná vůbec nesblížili. Ve zhruba dvou stovkách dopisů se Ivan Diviš ukazuje jako pilnější dopisovatel, byť se často ohání dojmy a postupně je v nich stále ráznější, kdežto Petr Král nabízí promyšlenější a usazenější odpovědi, méně se podbízející chvilkovému rozmaru. Oba se snaží, byť ne vždy úspěšně, předcházet nedorozumění, které může mít v exilu ničivější důsledky než doma. V únoru 1984 ostatně Diviš píše Janu Vladislavovi: „Možná, že běží o bagatelu, ale emigrace je hrozná, hrozná i v tom smyslu: co se doma vysvětlí, narůstá zde do stínovitě zbubřelých rozměrů, odcizuje se – a současně, jako deprese, se osamostatňuje.“

Ivan Diviš se často opakuje, ledasco vydává za novinky v několika dopisech za sebou, v různých rozpoloženích si v lecčem odporuje, stejně jako si v mnohém protiřečí jeho hlavní dílo v čele s deníkovou Teorií spolehlivosti. Divišovo vidění světa je málo optimistické, i po chvilkové radosti z roku 1989 upadne zpět do beznaděje, je nemocný strachem a smutkem ze smrti, zahořklý svou izolovaností a povětšinou i malou odezvou svých děl. Není a snad ani nechce být vždy spravedlivý, ovšem když někomu křivdí, může s odstupem času prohlásit, že „jako všechny své životní úkvapy, blbosti a nepřesnosti, i ono jsem jistě myslel upřímně“ (s. 19). Petr Král nevidí tak černě a Divišovými výbuchy se nenechává rozhodit, i když mu potvrzuje, že „žít, to zas věděl dobře Havlíček, lze jenom nesmiřitelně, a ty jsi toho možná nejživější důkaz“ (s. 77). Sám si zachovává distanci:

Nasrání ovšem raději nepěstovat, už takhle stojí všechno moc nervů.
s. 29

V mnohde pozoruhodných pasážích se mluví o poezii z hledisek, jež jen stěží docházela vzájemného přijetí, ale mohla být pochopena, jak o tom svědčí i Králova editorská role u Žalmů nebo Divišův doslov ke Královu Prázdnu světa. Zatímco Diviš v poezii bojuje tezí, Král pozorností ke skutečnosti. Diviš považuje za svou hlavní básnickou otázku rozpor mezi tajemstvím a záhadou a aspiruje na dějinnou výpověď; tu Král obecně vidí jako moralismus, mytologizaci a falešnou angažovanost. U Diviše dle něho jde víc o deklarace než o básně, o úvahy bez vstupu do konkrét – ovšem poezie má před tíhou života a dějin raději zmlknout. Leckde do toho žel vstupuje i Divišova výrazná (rétorická) mužnost:

Kritériem poesie je nevystihnutelná kovová komposice rozumu, vůle a vise, tedy principů poryze mužských (neříkám maskulinních, říkám virilních od VIR). Ženská nemá v poesii co dělat. Leda co vdova – sůva škůdkyně…
s. 232

Z edičního hlediska se vzpírá jednoduchosti i znění dopisů, a sice s ohledem na postoje autorů. Ivan Diviš tak například píše: „Všimni si, že jen Češi se domovnicky a čurácky vzdali a už 30 let píší: poezie, filozofie, dali to do pravidel a vyžadují to tedy v pravopisu. Něco u Němců, Francouzů, Italů, Španělů, Britů a Američanů nemyslitelného! Jen za můj život se ‚pravidla českého pravopisu‘ měnila a změnila snad sedmkrát, osmkrát, zhruba od dob Čapkových podnes.“ (s. 176) To mu ovšem nijak nebrání v tom, aby hned v přespříštím dopise psal poezie. Petr Král s tím navenek souhlasí, i když jsou i jeho dopisy v mnohém rozkolísané: „S pravopisem máš taky svatou pravdu; i já psal tvrdošíjně poesie, filosofie, i já jsem podlehl v nerovném boji s ochotou opravářů, tady v exilu navíc zděšených pomyšlením, že by je nerespektování současných pravidel (či jejich posledního vydání) definitivně vyloučilo z národa.“ (s. 178) Zařazené otisky několika dopisů pak poukazují na drobné chyby v opisech i na nedůsledné dodržování úprav, jež se v edici provádějí.

Ke sporným otázkám patří i to, že edice nic nezakrývá. Kdeže tedy ohled k mezilidským vztahům a skrývání údajů, které by mohly vyznít v neprospěch žijících osob, kterak to pro edice soukromých korespondencí doporučoval Mojmír Otruba – zde se naopak ještě doplní identifikační poznámka pod čarou, pokud cíl Divišových invektiv není jmenován přímo. Diviš různé osoby jednou odmítá, jednou přijímá. Jednou nemá rád nikoho, jednou má z pěti miliard bytostí rád tři. Spíš než vztahy k druhým tak oba básníky drží při vědomí vztah k dílu. „Potřebuju ještě deset let žít, a to pro uspořádání své pozůstalosti,“ píše Ivan Diviš (s. 245), doufaje tak v lepší okolnosti, než v jakých byl například Zbyněk Havlíček v Divišově skladbě „Moje oči musely vidět“:

jsem v kritické životní situaci, mám leukemii,
to znamená tři měsíce na uspořádání mého odkazu.

Často se Král s Divišem navzájem podněcují k vyjasňování vlastních stanovisek, leckde jde o otázky spíše řečnické (Král: „[…] na co myslíte, když nemyslíte na nic, jak by vypadala ženská, kterou byste mohl zavraždit (nůž? motyka? šňůra?), s kým se procházíte sám (Mozart? profesor Jirásek?), jak bledá je ta, která Vám splývá se slovem anděl. A jaké máte rád mraky: nízké? daleké? nařvané? Budeme mít co dělat…“ – s. 45), ale je stále zřejmé, že jde o dopisy výrazných básníků, které mají samy notně literární povahu. Ne všechny jsou zvlášť závažné, v části se aristokratické rysy obou promění v hru na „císařského a tajného radu“ a „pana nadvládního“, ale hodnota svědectví, podnětů i básnických obrazů je zřejmá.

Když se tvůrci navzájem sblíží, píše Ivan Diviš:

Já s Tebou rozprávím, jako kdybych byl do tebe zamilován. To nejsem, ale mám Tě vřele rád. Kéž nám to vydrželo až do smrti! Je to nesmírně důležité.
s. 90

I když je korespondence z 80. let výrazně početnější, vřelý vztah jim až do Divišovy smrti vydržel.