Vrátila se tehdy před 500 lety, v září 1522, do Sevilly z tříleté cesty kolem světa jediná loď Magalhãesovy dobrodružné flotily: loď s hřebíčkem, osmnácti přeživšími a se základním poznatkem lidského vědění o kulatosti Země. Taková ovšem nemá okraje a nejistota hranic a setrvalá hrozba kruhu je jak jednou z ústředních idejí sbírky Petra Hrušky Spatřil jsem svou tvář, tak i jednou z hlavních metafor jejích jednačtyřiceti básní tvořících souvislé básnické vyprávění, chcete-li, poemu.

Jsou po tomto zjištění možné jakékoli objevy, lze dojít jakéhokoli poznání, nebo je vše cyklicky neměnné, totožné a po obkroužení byť i největšího možného kruhu se vrátíme tam, odkud jsme přišli, k obrazu sebe sama a spolu s tím i ke zjištění, že vidět svou tvář znamená vidět tvou tvář? Vrátíme se stejní: bude onen odraz pozměněný, či uvidíme téhož člověka?

Španělský šlechtic Antonio Pigafetta sepsal na základě svého lodního deníku z oné cesty kolem zeměkoule zprávu, která se dochovala ve zkrácené verzi. Chtěl podat novinářsky objektivní a současně svědeckou zprávu lodního kronikáře. Petr Hruška ji v básnické sbírce inspirované ne tolik touto zprávou, jako spíše osudem člověka, jenž se zrcadlí v zachycovaných událostech se vší tragikomičností, svědectvím básnickým doslovuje, ve dvou oddílech (druhý má dialogický ráz). Konec placatého klidu pro planetu, konec bezpečí ohraničenosti pro člověka, konec záchovné linearity a spolu s ní i pocitu smysluplného ubírání se odněkud někam, k jakémukoli cíli.

Na popisu fiktivní (je to pouť do divokého, divotvorného a divuplného neznáma, které nepotřebuje konkrétní lokalizaci) plavby za poznáním sebe sama přijetím nemožnosti pochopit svět je vyobrazena nadčasová a bezrozměrná podstata lidské mizerie a nadějeplné touhy člověka po objevení světa, totiž sebe sama. Velkolepé objevitelské hrdinství se organicky prolíná se směšnou tragédií všeplatného lidského selhávání tváří v tvář přírodě, živlům, sobě a „ostatním“ lidem zdánlivě jiných světů. Naplněný hazard takových výprav je možno nahlédnout jako bláznovství i jako prokazování heroické, nadlidské odvahy – znovu, kruh. Ten nikdy není jen útěšně uzavřený, především je nekonečný, nekončící a nezačínající. Centrální motiv, který vše navrací na začátek, tedy motiv nekonečna, věčnosti, je opakovaně variován jako obraz osudu člověka: mířit kupředu neznamená nic jiného než vracet se do výchozího bodu. Portugalec Magalhães tak jako by pro španělského krále neotevřel žádný nový věk po středověku, jak je mu touto plavbou připisováno: lidé přistiženi u dalšího z nesmyslů, ve snaze ještě stihnout život.

Svět jako alegorie lodi (dořečená i ilustracemi a grafickými symboly: morseovka, souřadnice, vlnovky), která míří

kupředu už tak dlouho,
až všechno začalo něco připomínat,

unáší rotačním pohybem do neznáma své obyvatele-námořníky, kteří se zoufale snaží dojít cíle, přežít, zvlášť v momentu, kdy původní objevitelské a světatvorné motivace najatých cestovatelů vezmou za své tváří v tvář všudypřítomné smrti, nebezpečí a nadnárodní krutosti. A především vratkosti, krajní nejistotě existence symbolizované flotilou chýlící se k neodvratnému fiasku.

Nadčasová alegorie nenaplnitelné cesty za poznáním se přímo váže na jinou všečasovou metaforu: obraz rozpolcenosti člověka a rozporuplnosti hodnot. Hrdinská touha po poznání a okouzlené objevitelství se v této sbírce rychle zvracejí v drancující krvelačnou dobyvačnost. Obě tyto polohy na obvodu téhož kruhu se přenesly nejen do tematického plánu sbírky, ale i do rázu básnického vyprávění a do jejího vyznění: jsme to pořád jen my, a proto neexistuje minulost ani současnost. Nejde ale o nějakou postmoderní inspiraci málo známým textem zkrácené reportáže, není to básnická zpráva o této zprávě, ale o tom, kým jsou lidé bez ohledu na dobu, v níž se ocitli.

Ta je nesena stálou aktualizací a zpřítomňováním jazyka – jeho mocnost i oslnivá krása a děs, to, jak jazyk ustavuje, tvoří realitu, jsou opakovaně připomínány. Králové objevených krajů jsou před devastující silou slov chráněni, rituální očistou slov nad plamenem či ve vodě je možné dosíci jejich „čistoty“. Jak se co řekne v místním jazyce, je „dobré vědět“ – a ne jen tak něco, třeba ženské přirození nebo velký smutek. Zdejší kráska, k níž se upíná námořníkova touha, se nijak nejmenuje. Mezi ženskými koleny selhává hra na vyššího i obyčejně jinačího, slova jsou zbytečná. S jazykem a jeho prostředkovatelskou funkcí souvisí i zvyk hodnotit věci pravidly směnného obchodu: záměna jednoho za druhé je princip pojmenovávání

(Za výstřel na hvězdy
je noc).

A ještě jedna věc nesmí být opomenuta: naléhavý, krutý, a přitom jemný humor této sbírky („z posunků jsem vyrozuměl, / že kdybychom zůstali / jejich démony / bychom velice zahanbili“; „při výměně zajatců se ukázalo / že někteří nechtějí být vráceni. / Protože k tomuto jevu / došlo v obou táborech, / bylo zapotřebí sjednat další výměnu“) – ten je pro mě u Petra Hrušky velmi nový, a novost je přece hodnota, kterou nyní uznáváme v poezii jako primáše i primáře, že?

Síla této básnické sbírky je také v její skryté reflexivnosti, novinářská deskriptivnost není „autorsky komentována“ (vše je přítomno přímo v popisech samých) – je zpracovávána samotným médiem básně, totiž přesnou a nesmírně naléhavou obrazností, sugestivní vizualitou, senzualitou obecně, přitom za zachování podivuhodně věcného sdělení. Snová, místy horečnatě blouznivá exotičnost situačně pojatého prostředí a jeho obyvatel není její podmínkou. Básnicky poťouchlá „objektivita“ ukáže, že žádná objektivnost není možná, stejně jako sugerovaný pohyb v kruhu je dynamikou absurdní, statičností nelineárního.

Básnickou sbírku Spatřil jsem svou tvář můžeme nazvat konceptuálním či postmoderním textem, cestopisnou poezií, pokračováním zpravodajské reportáže po pěti stech letech reportáží básnickou, přenesenou do současnosti, záznamem o odvěkém střetu civilizací nebo důkazem o nové podobě Hruškovy bytostné poetiky, převratu k básnickému experimentu. Nic z toho jednotlivě ani vše dohromady ji ale nevystihuje, ničím z toho Spatřil jsem svou tvář není. Je to zásadní příspěvek k metafyzické poezii (té, která se táže i po své vlastní podstatě a smyslu, nadarmo není loď i částí kostela či katedrály a

od osmé kapitoly Písma
pocházejí všichni z lodí),

kterou nehněte žádná z nám známých časovostí, a současně alegorický obraz individuální i všelidské cesty životem, na níž má každý z nás příležitost aspoň na okamžik spatřit svou skutečnou tvář, dokázat si představit vlastní život a pochopit, že svět nelze objevit, ani obeplutý.