11_poezie_sz
Roman Szpuk

Sad z červánků si krve nabral

O ženu pečuješ, na loži chroptí,
kůží potažené kosti jen,
na trní oči zděšeně klopíš,
vyskočíš, sotva se ozve sten.

Beletrie – Poezie
Z čísla 12/2024

Peklo

Svalstvo jak uvadlý
mech změklo,
když o tom člověk ví,
je to peklo,

když o tom neví nic,
pozůstalí na odchodu
mihotavý svit voskovic
si odnášejí domů.

 

Diana Furabela

Za prosklenou stěnou obrys sestry,
co dneska tady nocuje,
škemrám o opium, o injekci.
Ta nejkrásnější, co tu je,

ze Zakarpatí, hrdá celá
utírá mi zadnici,
pyšná Diana Furabela,
slova mučí, jak určit cíl.

V sluchátkách mi chór mnichů pěje,
slzy mi tečou pozpátku.
Vzdálené hudbě podléhám cele.
Ptá se: Je všechno v pořádku?

 

Budíček v nemocnici

Vtom světlo tmu probije. Vojenský poplach!
Za rámě sestra mě vytáhne,
abych si noci pot z ramenou oplách,
pak přistane na stolku snídaně.

Lžíce mi propadá chromou dlaní,
jogurt si lížu jak z misky pes,
kývu se sem a tam, mám jen přání
té závratě božské být příznivec.

Však mohutná sestra je zděšená z těla:
Zase mi praskly pamprsky.
Vrásky mi na čele povisly zcela,
po souboji jsem na kousky.

 

Jsem

Jsem harcký kanár, denně v dole
před metanem varuju
svou malátností. Zhaste honem,
sic přikývnete k výbuchu.

Rozduň se, dělo, jsem utopenec.
Zda z hlubiny mrákot vyplavu?
Na hlavu hodí mi z plevele věnec
kdes na mělčině či u splavu?

V nemocnici ochrnulý
jak žumpa zrána zapáchám.
Jenom ve snu se k tobě tulím,
jsem ještě trochu za chlapa.

 

Umělé klouby

Dívám se do kraje v oparu
oknem, na kterém visí
vločky z rozstříhaného románu
ruského realisty.

Jak kouzelník šátky z klobouku
van z komína táhne vlečku,
jež kroutí se jak sloup v rokoku
či kohoutí průvod předků.

V krajině zmrzlé za oknem
jsem ojíněným roubem,
dvojice na chodbě rokuje
o umělých kloubech.

 

Oslnivý oráč

(Janu Psikovi, který 5. 6. 1946 utonul v Brodském rybníku)

Vyplula rybka, jenom lehce
hladiny zdola dotkla se,
vlnky se šíří, nesou v čele
naostřen sluneční paprsek.

Rybník je nastražen na zápisy,
prostřeny šipky, vlečky chvil,
zatoužil vánek zvěčnit příslib,
reliéf do všech stran rozvíjí.

Sedmnáct bylo mu, neznal mnoho.
Utonul, náhrobek vytasen.
Na hraně rybníku našel toho,
kdo do očí dešti díval se.

Zůstal sám, jenom prsty kapek
listy své knížky otáčel,
sluncem je v duze navěky lapen
pohled zpět oslnivého oráče.

 

Smutné červánky

Propadá slunce za kalné mraky,
podivný střelec, sám na ráně,
bojovník obzoru hřbetem ruky
otřel si čelo krvavé.

Nakláním ucho ke rtům matky,
která tam v samotách uhasla,
neznámá slova se vracejí zpátky,
pouhé ššš na věky zůstává.

Hrobník zakopal do hlíny urnu,
už zřízenkyně čoudit smí
a psiska spustila píseň chmurnou,
dala se za dvorky do vytí.

Dnes soumračnou loukou tančí listí
ve vzdušném víru tajemně,
slyším tam obklopen večerní plísní
tiché ššš ve víru – dárek mně.

 

Větře, tvůj slepý

Černý pták vyletěl kraji vstříc.
Že ses opozdil, větře, tak krutý,
motáš se ve vlasech borovic,
prázdné hnízdo se komíhá v trní.

Jak syčíš verš, přidal jsi na hlase,
když s hlavou schýlenou minul tě slepý,
v nejisté cestě ti naladěn,
uslyšel neznámý šepot ze tmy.

 

Nejstarší

(dceři Barče)

Jsem starší
než nejstarší člověk na světě,
belhám se lesem polámaných sosen, v němž straší,
bahnitá cesta má závěť je.

Vichr hučí, volá: Dávno letím!
Zavřeny oči, konstrukcí rozhledny
zní flažolety,
vidíme horský hřbet mnohanásobný, vzdálený.

 

Sosny

(Lucce Hájkové)

Těsnou hořících sosen
černý uzel krkavce se provléká.
Vezu tě štíhlokmenným lesem,
tíhou indigového večera.

Jak rozmlácenou kytaru nechal tě ležet
znavený rocker volantu.
Chrám tvého nitra je střežen
první hvězdou do taktu.

Netrpělivá, občas kleješ,
vydechuješ modrý kouř.
Na Krušné hory myslím s deštěm,
ty na rovník toužíš uniknout.

Bučina se rozpouští v lávě,
po dešti brodíme se oparem.
Máš zkřehlé dlaně.
Rudé slunce se naposledy rozpřáhne.

 

Bahnitá vycházka

Přelézám ohrady, v bahně to klouže,
déšť po zádech chladně stéká mi.
Za kaťata zvedám nohu, zmožen,
ovce si zprávy předají.
Bahnité údolí potok protkal.
Či je to potok jen rádoby?
Hle, opuštěná maringotka.
Uvnitř rachotí nádobí.

Není tu nikdo, komu povím,
proč na botách vleču bahna hněď.
V prázdných ulitách pod trnkovím
milenka deště míchá jed.

 

Měsíční jablka

(Aleši Hrňovi)

Jak krásné je pátrat po jabloních
odrůd už dávno zaniklých
s divokými z magmat plody,
i žlutá růže září v nich.

Jak krásné – měsíc závěť snuje
a přitom zvolna narůstá
a za sluncem se opožďuje.
Prosíme mlčky: Odpusť nám.

Sad z červánků si krve nabral,
dužninu tajně rozsvítil,
soumračná žena sbírá jabka
ve slabém svitu měsíčním.

 

Úděl

O ženu pečuješ, na loži chroptí,
kůží potažené kosti jen,
na trní oči zděšeně klopíš,
vyskočíš, sotva se ozve sten.

Jehnědy na osice visí,
huňaté kabáty před sálem,
kde šetří se už dlouho místy.
Doklopýtat se nemůžeš

parkem těla, když zámek zpustl.
Jen za nocí skřípe zmar ve střepech.
Stromy dál šílí, neznají ústup,
koruny v klenbě sveřepé.

Chviličku.
Načítá se.
  • Roman Szpuk

    (1960, Teplice) od roku 1989 žije na Šumavě, je ženatý, má pět dětí, vydal okolo dvaceti knih, kreslil uhlem i tuší, zkoušel i grafiky, suchou jehlu a linoryt, různé kombinované techniky, koláže, škrábance ...
    Profil

Souvisí