Má poezie reflektuje myšlenku jakési nové alchymie, průsečíku, pomyslného jádra lidského vědění v prvních desetiletích třetího milénia a zároveň chce oslavit, že nejde jen o vědu, ale ve stejné míře i o umění, které je opačnou metodou usilující o přiblížení se stejnému cíli.

Mám rád, ve své tvorbě i jako čtenář, takový humor, který přináší nějaké náhlé a nečekané poznání o člověku, otáčí perspektivu, ovšem ne mechanicky.

Samozřejmě ale doufám, že politika v mé knížce jsou jen groteskní kulisy a že jde o něco víc.

Ale skutečně první odrazový můstek pro mé vlastní psaní byl August Stramm a William Carlos Williams – ta jejich poezie krájená na tenké plátky a vysoušená zvláštním způsobem, takže se podobala skutečnosti asi jako křížala jablku.

Vyhlášení zmíněných cen chápu jako vyjádření podpory skomírající literární kritice a živořícím literárním kritikům.

Se Sylvou Ficovou o jejím coming outu, queer čtení Bílé velryby a básních podle kalendáře.

S Karlem Škrabalem o autenticitě, antisystémovém mainstreamu a lokomotivě zn. Vítrholc.

S Milanem Uhdem o poezii, mladickém fanatismu, Chartě 77, Antigoně, Marxovi a Panně Marii.

Co považujete za nejdůležitější přínos České transpersonální konference 2016?

S Martinem Stöhrem o básnických zahrádkách, nedomilovaném Brně a povinnosti nezůstat pitomcem.

S Milošem Voráčem mimo jiné o tom, jak se studovalo než bolševik spadl z hrušky dolů.