Žijete v Jáchymově, pocházíte z Ústí nad Labem a oblast Krušných hor jste nikdy na delší dobu neopustil. Čím vám tento kraj tolik uhranul?

Je to tak, jak říkáte, přičemž do Karlovarského kraje jsem přesídlil zhruba před patnácti lety. Předtím jsem žil v Ústeckém kraji, takže na druhém konci Krušných hor. Je to domov, tím je to celé definované. Někdo má domov v průběhu života na různých místech, ale pro mě to jsou Krušné hory. To určuje i moji práci, vztah ke krajině, způsob života, zkrátka všechno.

Co máte na Karlovarském kraji vy osobně nejraději?

Pro člověka mého ražení je to ideální místo pro život, je totiž naprosto unikátní svou koncentrací přírodních zdrojů. Dnes je čím dál populárnější wellbeing, a tak lidé utrácejí velké peníze za to, aby mohli žít v souladu s přírodou nebo si zajet do lázní – a když to řeknu zjednodušeně, my tady v lázních žijeme pořád. V tomhle kraji platí, že jakmile vyjdete z domu, jste téměř okamžitě v přírodě. Je pravda, že krajina je ještě pořád leckde zničená těžbou, její celkový stav se ale dramaticky zlepšuje. Takže všem říkám – vy si platíte za to, abyste jeli do přírody nebo do lázní, a my si za to platit nemusíme, protože v tom žijeme.

Tuším, že když mluvíte o „lázních“, nemyslíte to jen ryze věcně, ale i metaforicky.

Přesně tak. Už léta tvrdím, že kdybych jednou někam kandidoval, dal bych si na billboard – „Žijeme v lázních“. To je největší claim tohohle kraje, míněno i metaforicky.

Co všechno onen „život v lázních“ znamená?

Když to vezmu zeširoka, lidstvo v posledních dvou stech letech udělalo odbočku. Lidé se rozhodli, že budou žít jinak než předkové, a opustili do té doby tradiční způsob života. A výsledkem je, že dnes máme skoro všichni alergie, ekzémy, nesnášenlivost lepku, nejrůznější choroby a přemýšlíme, co s tím. A odborníci nám vždycky nakonec řeknou – vraťte se k podstatě. A to je ten život v lázních, myšleno v přírodě a v souladu s ní. Tady v Karlovarském kraji jsou léčivé zdroje, krajina je svébytná, odlišná od jiných regionů. To, co mnozí tak pracně hledají a cestují za tím kdovíkam, tady zkrátka leží. Stačí vyjít ven. A jak společnost bohatne a vyvíjí se, prodlužuje se volný čas, který člověk tráví mimo zaměstnání, často právě venku. A tenhle kraj je na to ideální. Takže jsem přesvědčený, že bude stoupat jeho význam a chuť v něm žít. A pak je tu druhá rovina, a to je zdejší kultura. Ta se tu v určitém ohledu teprve probouzí a objevuje, a to je nesmírně zajímavý proces.

V čem spatřujete vy osobně její největší specifika?

Zaprvé je to jazyk. Drtivá většina regionů v této zemi má své nářečí, nebo alespoň specifické jazykové znaky. Když slyšíte mluvit lidi z Ostravy, z Brna, z Plzně, z Prahy, tak poznáte, odkud pocházejí. A tenhle region osmdesát let po válce žádný specifický jazyk ani jazykové znaky nemá, vzhledem k tomu, co se tady v minulosti stalo. To je jedna zajímavost. A druhá zajímavost spočívá v tom, že jsme oproti ostatním krajům v České republice více ovlivněni germánskou kulturou než tou slovanskou. Na Moravě je to přesně opačně a všude v naší zemi se tyto dvě kultury mísily, ale tady je – ať si o tom myslí kdo chce, co chce – vliv německé, konkrétně saské kultury skutečně velký. A mně v mnohém blízký.

Kde všude můžeme vidět jeho stopy?

Nejvíc patrný je v architektuře. Když se půjdete projít příklad po Aši, kterou v poslední době rád dávám za příklad – mimochodem našel jsem si tam manželku –, zjistíte, že to je nesmírně architektonicky zajímavé město. Tahle saská architektura je samozřejmě úplně jiná než venkovská, rurální architektura v jiných městech v republice. To vidíte na první pohled. Další oblastí jsou tradice, zvyky. Když se podíváte na lidové obyčeje, zjistíte, že se různé svátky slavily odlišně než v jiných částech republiky. Na lidi, kteří tu žili pět set let před námi, dnes často nahlížíme optikou – fuj, Němci. Ale oni si dlouho ani neuvědomili, že jsou nějací Němci. Ano, mluvili německy, ale příslušnost cítili spíše k horám, ke kraji, k panství, pod které patřili. Nacionalismus je záležitost až posledních dekád společného soužití. Každopádně zdejší kultura se vyvíjela odlišně, tím se vymyká.

Které původní zvyklosti se dochovaly dodnes?

Ony se spíše obnovují, je to trend posledních let. A je rozhodně dobře, že k tomuto oživení dochází, je to obohacující. Zároveň je zajímavé sledovat, nakolik jsou to zvyklosti přejímané z jiných oblastí republiky a nakolik kopírují právě místní tradici. Myslím, že ta je ještě pořád v menšině. Dám příklad. Po válce se sem stahovali lidé z celého Československa. Přišli sem ze středních Čech, ale i z Moravy a ze Slovenska. A tito lidé byli zvyklí, že se na jaře staví májka, tak ji začali stavět i tady, a slavili filipojakubskou noc tak, jak se slavívala v jejich původních, domácích regionech. To, že tady to bývalo jinak, že to byla Valpuržina noc a k té náležely jiné obyčeje, že se práskalo bičem a skákalo přes oheň – to logicky nemohli vědět. A právě tyto původní zvyky se v poslední zhruba dekádě obnovují. Lidé čtou písemné prameny, zajímají se o minulost a říkají – pojďme se přiblížit tomu, jak to bývalo zvykem tady, v našem kraji. Dnes už to dělají s chutí, není to pro ně německý svátek, ale prostě jen svátek, který se tady slavil dříve. Teprve dnes se tedy ptáme, jak to vlastně bylo, co se v tomhle regionu při podobných příležitostech dělo.

Z jakých pramenů se při obnově těchto zapomenutých či polozapomenutých tradic vychází?

Často jsou to prameny, které ležely desítky let ladem. Pokud se vůbec zachovaly a nebyly zničeny, lidé je dlouho četli jen potajmu. Nebylo možné vzít si německy psanou kroniku obce, sednout si s ní na lavičku a listovat si v ní, protože kdyby vás někdo viděl, byla byste okamžitě podezřelá. Což ale bylo po válce docela pochopitelné. Dalším zdrojem jsou knihy. Osobně jsem přesvědčený, že nejlepší kniha, která o Krušných horách kdy vznikla, je Cejch od Zdeňka Šmída. Tam se to na jednom místě píše – a teď to budu jenom volně parafrázovat –, že se jablíčka nových lidí, co sem přišli, většinou nezakutálela daleko od stromu, který je zplodil, ale občas se přece jen nějaké zakutálelo dál a začalo se zajímat o to, co se tady dělo a co tu bylo dřív. A tři jablíčka na celé hory, to už je velká síla. To už stačí.

A to se teď přesně děje, a lidí, kteří se o minulost „svého“ kraje zajímají, v poslední době přibývá. Díky nim stoupá informovanost a zájem.

Jakým způsobem je to inspirující pro vás a vaši tvorbu?

Rozhodně je to pro mě bohatý zdroj inspirace. K psaní historických románů jsem se totiž před lety dostal tak, že jsem dost dobře nerozuměl některým jevům a událostem. Říkal jsem si – čím to je, že se někteří lidé tváří, jako kdyby to tady nebyl jejich domov, jako kdyby to tu neměli rádi. A tak jsem začal pronikat hlouběji do minulosti a zjišťovat, proč je tady nějaký rozpadlý kostel nebo zaniklá obec. A inspiruje mě to dodnes.

Máte momentálně rozepsanou další knihu?

Zaplať příroda nemám nic rozepsaného, zato mám jeden rukopis čerstvě dopsaný a už i odevzdaný. Kniha Ve stínu jeřabiny vyjde v září a je trochu jiná, než u mě bylo dosud zvykem. Základní příběh se totiž odehrává v Krušných horách jen vzdáleně, a sice dějovými vstupy do jedné zdejší vesnice, která se dříve jmenovala německy Seifen a my jí dnes říkáme Rýžovna. Leží nedaleko Božího Daru. Ale jinak je děj situovaný do Prahy a Pošumaví a je to příběh české rodiny v letech 1938 až 1940. Část rodiny se tedy časem do pohraničí dostane, ale na to dojde až v následujícím díle.

Vraťme se ještě na chvíli do současnosti. Která místa byste v Karlovarském kraji doporučoval navštívit?

Zkusím jít opačnou cestou a záměrně vynechám nejznámější místa. Všichni vědí, jak to vypadá v Karlových Varech nebo v Mariánských Lázních, ve Františkových Lázních nebo na Božím Daru. Rád bych proto vyzdvihl trochu skrytá, ale o to zajímavější místa. Žijící a ožívající je už zmíněné Ašsko, to bych rozhodně doporučil. A druhá oblast, kam bych návštěvníky rád pozval, je Kraslicko. To je takový trochu opuštěný region, přitom nesmírně zajímavý svou přírodou i historickou tradicí.

Která místa jsou vaše srdeční záležitost a z jakého důvodu?

Úplně nejradši se pohybuju v trojúhelníku někde mezi Jáchymovem, Božím Darem a Perninkem. Tam žiju a je to moje nejoblíbenější oblast. Navíc je fascinující i z hlediska historických souvislostí. Navštívit Jáchymov doporučuju všem, protože tohle město je učebnice moderních dějin. Tam se odehrávalo všechno důležité, ať už šlo o pozitivní, nebo negativní události.

A vaše doporučení, pokud jde o kulturní život v kraji?

Snažím se trochu opravovat obecné mínění, že v Karlovarském kraji „nic není“. Slýchám to i od příslušníků mladé generace – prý co tady, tady se nic neděje. To není pravda. V Karlovarském kraji je toho spousta, spíš tu jsou pořád v menšině lidé, kteří primárně vyhledávají kulturní život. Přitom nabídka je pestrá. V Chebu nebo ve Varech jsou velmi kvalitní divadelní soubory, včetně těch amatérských. V každé větším městě dobře funguje kulturní organizace nebo kulturní dům s pravidelným programem. V Karlových Varech se odehrává filmový festival, největší akce tohoto typu v republice, a na něj je navázaná spousta událostí i v průběhu roku. Když chci jít v našem kraji na koncert, do kina nebo divadla, většinou se dá něco zajímavého najít. Rozdíl vidím spíš v jiném ohledu. Když si v Praze chcete zajít na koncert, považujete za samozřejmost, že se vypravíte buď do centra, nebo na druhý konec města. Kdežto pro nás je představa, že dojedeme z Varů do Chebu nebo opačně často prostě nemyslitelná. Ale to je problém těch lidí. Za kulturou se prostě jezdí. Zvrácená socialistická představa, že budu mít všechno za barákem, je pryč. To ovšem nemění nic na tom, že náš kraj nabízí kulturního vyžití mraky.

Měl byste pro čtenáře Tvaru konkrétní kulturní tip?

Nerad bych, aby to vyznělo jako sebepropagace, ale sám teď přispívám ke kulturnímu životu v kraji třeba tím, že už přes rok tady jednou za měsíc pořádám talk show, na kterou se daří přitáhnout osobnosti s celorepublikovým zásahem, od Aleše Hámy přes Elišku Křenkovou až po Eduarda Stehlíka. Napadlo mě totiž, že by mohlo být zajímavé přinést do Karlovarského kraje zase jiný formát, který by lidi mohl zaujmout. Nedávno vznikl podobný projekt ve Varech, v kině Drahomíra, jmenuje se Křeslo pro hosta. Je to obnovený pořad, který tady už kdysi byl. Nabídka tedy je. Otázka je, jestli to lidé chtějí a stojí jim za to přijít. Doslechl jsem se také, že se parta nadšenců pustila do obnovy letního kina v Karlových Varech, které bývalo fenoménem. Region se probouzí. Dochází i k setkáním aktérů v kultuře a v podnikatelské sféře, vidím, že se to tu začíná hýbat. A my jako Destinační agentura Krušnohoří chystáme v září Eurodando, setkání všech evropských turistických federací. Půjde o největší kulturně-turistickou akci v Evropě a bude se konat právě v Krušných horách.

Co všechno vlastně vaše práce pro Destinační agenturu Krušnohoří obnáší?

V mých očích je jejím posláním to, aby citlivě rozvíjela turistický ruch, což dělá, přinášela do kraje zajímavé kulturní akce a šířila osvětu v kulturně-společenské oblasti. To znamená, že připomínáme zaniklé vesnice, oživujeme zaniklá řemesla. A samozřejmě se také snažíme zlepšovat image a pověst regionu a ukazovat ho lidem v pozitivním světle. Záběr organizace je tedy celospolečenský.

Pokud jde o literaturu, v Mariánských Lázních se pravidelně koná festival Knižní lázně. Už jste se ho někdy zúčastnil?

Tam jsem bohužel ještě nikdy nebyl, ale mám na něj velmi dobré reference, tak snad na to jednou dojde. Přiznám se ale, a to musím říct úplně na férovku, že sám od sebe akce neobrážím, zvlášť ne ty velké. Když už mám volno, a že ho mám fakt málo, nejraději jsem doma s rodinou. Nebo venku, v přírodě. A rozhodně to poslední, co chci, je vidět nějaké lidi. Takže se větších sešlostí spíš straním, pokud tam nemusím pracovně.

Vaše práce zřejmě obnáší hodně setkávání.

Je to tak. Všichni si o mně pořád myslí, že jsem veselý a milý člověk. Ale já jsem vlastně morous! Být pořád mezi spoustou lidí je pro mě očistec, takže když to není nezbytně nutné, nedělám to. Ale málem bych zapomněl – musím zdůraznit, že všechna „naše“ lázeňská města mají každý rok velmi vkusné zahájení lázeňské sezony.

Takový svého druhu rituál?

Přesně tak. Dělá to každé z pěti lázeňských měst tady v kraji – Mariánské Lázně, Františkovy Lázně, Karlovy Vary, Jáchymov a Lázně Kynžvart – a všude to dělají velmi dobře a důstojně. Je to velká společenská událost.

Lázně mívají dvojí tvář, v sezoně a mimo sezonu. Která z nich je vám bližší?

Samozřejmě jsou exponovanější a méně exponované měsíce, kdy je to v lázních takové ztichlé. I to je ale třeba, jelikož lidé, kteří v lázeňství pracují, se taky potřebují nadechnout. Zároveň se ale jako agentura snažíme dělat něco pro to, abychom sezonu natáhli na co největší úsek roku.

Mluvil jste o tom, že jste radši v ústraní, tak mě napadlo, jestli nemáte přirozeně raději tu klidnější a možná trochu melancholickou část roku. Mimo sezonu.

Svým způsobem ano. A tuhle „dvojí“ tvář mají i Krušné hory. Ale naštěstí jsou tak velké, že když si někdo chce najít klid, prázdnotu a ticho, najde si ho kdykoli. Ty hory jsou tak rozlehlé a nabízejí tolik míst a možností, že člověk nemusí být na Ježíškově stezce u Božího Daru a potkávat se s desítkami lidí. Klidně se může dlouhé hodiny sám toulat lesem a najde přesně to, co hledá.