V jedné z nenápadných scén britského románového debutu Western Lane připravuje trojice dospívajících dívek bochánky panipuri, typickou pochoutku indické kuchyně. Za přísného dohledu tety Randžán sestry těsto smaží na pánvi, až se nafoukne do podoby dutého bochníčku. Do toho pak prošťouchnou díru, kterou si každý z přítomných naplní bramborami, cizrnou a koriandrem a vše zalije mátovou omáčkou.

Jedenáctiletá Gópí, vypravěčka románu, dostane od otce jeden bochánek navíc, nejspíš aby nabrala dost sil, k rodinné idyle má ale scéna daleko. Tatáž díra jako v bochánku totiž zeje i v životě stolující rodiny. Matka dívek před časem zemřela a otupující prázdnotu, která po ní zůstala, si každý včetně mlčenlivého otce musí vyplnit sám.

Dům, v němž sestry s otcem žijí, se nachází na předměstí Londýna, jak ale naznačuje volba pokrmu, kulturně je součástí místní indické komunity, konkrétně gudžarátské diaspory. Gópí je z dívek nejmladší, prostřední Chúš je třináct a nejstarší Moně patnáct let. O zesnulé matce dívek se toho čtenář příliš nedozvídá. Nevíme přesně, jak zemřela nebo jak vypadaly rodinné večery, když ještě žila. Její fyzická nepřítomnost, ten tísnivý

prázdný prostor
s. 15,

který se před otcem a dívkami rozevřel, však spoluurčuje složitou dynamiku jejich pokračujících životů. Domácnosti vládne ticho, konverzace váznou, postavy nejsou schopny artikulovat svůj smutek a sdílet jej.

Středobodem tohoto komunikačního vakua je postava otce, k níž se zejména nejmladší Gópí logicky silně upíná. Otec ale není na nic podobného připraven, sám se propadá do rezignované otupělosti a bezradnosti. Místo emoční podpory dívkám dokáže nabídnout jen fyzickou přítomnost diváka a pozorovatele, který i během squashových tréninků příznačně stojí na ochozu nad nimi. Jen průměr prokouřených balíčků cigaret za týden postupně stoupá.

Mlčenlivost a zdrženlivost se propisují i do struktury knihy. Western Lane není román, v němž by se toho z hlediska děje odehrávalo hodně. Čtenáře provází pocit, že se po celou dobu především na něco čeká – předně na zahájení regionálního squashového turnaje, o němž se dobrou půlku knihy pouze mluví, ale symbolicky na určitý zlom, na okamžik, kdy se něco stane, kdy padne nějaké zásadní rozhodnutí. Jenže jaké vlastně?

Každá ze sester se pokouší popasovat s žalem jinak. Mona s neskrývanou mrzutostí, ale přirozeným smyslem pro povinnost  přebírá roli nejstarší ženy v domácnosti, Chúš se po nocích se  zesnulou matkou pouští do snových dialogů a Gópí se upne k pohybu, k rytmu, k řádu. Sportovní hala Western Lane, kam se sestrami dochází trénovat squash, se stává jejím druhým domovem, kde tráví takřka veškerý volný čas. Squashový kurt jí totiž nabízí stabilitu, pocit bezpečného přístavu, v němž se vše zdá být ještě v pořádku. Pravidelné odrazy míčku, monotónní drily, naučené pohyby, to vše alespoň na okamžik vyplňuje prázdnotu dní po matčině smrti a vytlačuje z mysli nejistotu, kterou její smrt přinesla. Ve sportovním centru se navíc Gópí seznamuje s talentovaným třináctiletým chlapcem Gedem, jehož mlčenlivost a introvertní povaha citlivě souzní s jejím přirdoušeným smutkem.

Zatímco domácnost dívek halí tísnivé ticho, přerušované často jen zevrubným rozborem videonahrávek zápasů slavných hráčů squashe, zejména pak Pákistánce Džahángíra Chána, v místní diaspoře a mezi širším příbuzenstvem začíná klíčit znepokojení. A nejde jen o údivem pozvednutá obočí matek dětí, s nimiž dívky chodí na hodiny gudžarátštiny. Toho, kdo se začne vymykat předepsaným společenským normám a kulturnímu úzu, komunita logicky sleduje se sílícími obavami. Ostatně jak v jedné chvíli trpce poznamenává otec dívek, komunita je místo, kde si člověk „nemůže myslet svoje“ (s. 106).

V románu tento rigidní svět zavedených pořádků zastupuje především teta Randžán, manželka otcova mladšího bratra. Její svět není otevřeně nepřátelský, jeho podobu ale vymezují jasně daná kulturní a genderová očekávání. Ta se v neposlední řadě zrcadlí i v konzervativních představách o tom, jak by se dospívající dívky měly správně chovat nebo jak by se měly patřičně oblékat. Western Lane coby klíčová lokalita knihy tak paradoxně stojí v určitém jazykovém a kulturním kontrastu k tomuto konzervatismu, neboť děj kotví do „západní aleje“, jistě ne zcela náhodou. A anglické slovo „lane“ má samozřejmě velmi blízko ke slovu „line“, tedy čára či lajna, výraz pro sporty jako squash zcela zásadní.

Debutující prozaička Chetna Maroo, která sama pochází z rodiny s indickými kořeny a do Velké Británie se přistěhovala v dětství, napsala nevzrušivý román, jehož kvality vyplouvají na povrch až postupně. Ke klíčovým sdělením a tiché síle předkládané výpovědi si čtenář musí najít cestu a je dost možné, že autorčin umírněný přístup část čtenářů zklame. Román je sporý na dramatické momenty či zásadní dějové zvraty.

Vlastně je až s podivem, s jakým minimem kulis a postav si autorka vystačí. Až na pár drobných odboček se vše odehrává na ose rodinný dům – sportovní centrum a například o škole, tak formativním prostředí pro všechny teenagery, nepadne takřka ani slovo. Tentýž minimalismus je patrný i v osobnostním vývoji jednotlivých postav. Protagonisté se na stránkách útlé knížky příliš nevyvíjejí. Vše se zdá zalité v čase, chycené v pasti smutku a očekávání. Svým způsobem jde o postkatastrofickou prózu, jen je prožitá katastrofa čistě rodinných rozměrů.

Recenzovaný titul pronikl roku 2023 až do užší nominace na Man Bookerovu cenu, což mu zajistilo přízeň řady zahraničních nakladatelů. Čtenáři, který po něm sáhne, nabízí citlivě pojatou exkurzi do sinavého života jedné truchlící britsko-indické rodiny a nádavkem i pořádnou porci squashe. Jenže navzdory tomu, že mnohé nápady a motivy fungují v knize dobře, slušela by téhle komorní survival próze větší naléhavost a zúčastněnost. Takhle výsledek působí až příliš odměřeně.