Opatřit knihu podtitulem „Nejlepší povídky“ s sebou nese část odvahy a část fatalistického odevzdání se tomu, co přijde. Samozřejmě jde také o marketingové gesto odkazující mimo jiné na výbory „nejlepších českých básní“. Červená obálka s (ne příliš okatým, ale přítomným) vykřičníkem a název Na solar čtenáře ubezpečuje, že povídky, které si proboxovaly své místo na stránky tohoto výběru, jej „dostanou na kolena“. V pozadí marketingové hry zároveň figuruje premisa, že povídku je nutno na výsluní čtenářské pozornosti protlačit. Že se jedná o žánr v dnešní době málo vydávaný, oproti románu nerentabilní, neprávem opomíjený. Tuto knihu je zkrátka nutné mít, ať už ji detailně pročtete, nebo si ji jen vystavíte v knihovně.

Když odhlédneme od povinných propagačních tanečků, dostáváme se do vlastního prostoru souboru. V úvodním textu nazvaném „Short story; nikoli small story“ se Jan Němec snaží přiblížit svou vášeň pro povídku a důvody pro vznik antologie a zároveň předem odpovídá na otázky, které vzbuzuje každý „výběr toho nejlepšího“. Němec dává jasně najevo, že se jedná o „evangelium podle Jana“, že předkládaný výběr je jeho výběrem, jeho čtením, a že je samozřejmě výběrem z nekompletní materie, z toho, co editor zvládl „učíst“, že jsou oblasti, které vědomě i nevědomě pominul.

Osobitost a neakademičnost výboru (přestože se editor v předmluvě mj. vztahuje k přehledovým publikacím „Souřadnic“ Ústavu pro českou literaturu AV ČR) podtrhuje i způsob, jakým se Němec snaží dobrat podstaty povídky – prostřednictvím osobních čtenářských zážitků a citátových definic, často stavějících do opozice povídku a román. Povídka je literární bonsaj. Povídka je záhon, zatímco román je pole. Povídka je návštěva, román je soužití. Povídka je milostné dobrodružství, zatímco román je manželství. Povídka je jako fotografie, román jako film. Povídka je ostrý hák, úder na solar, knockout. Povídka je krátká, intenzivní, koncentrovaná. Esence bytí. Vzletné metafory a úderné citáty českých i světových spisovatelů odpovídají charakteru souboru a v podstatě reprodukují akademické pokusy o stanovení kontur moderní povídky – menší rozsah textu, soustředěnost na jednu událost či dějovou linii, intenzitu a synekdochickou povahu sdělení, kondenzaci reality života do jednoho momentu/výseku. Méně efektních formulací ve prospěch podrobnějšího popisu procesu výběru textů by však čtenáři posloužilo lépe.

Editor souboru uvádí, že vybíral z dvou set autorských povídkových souborů vydaných mezi roky 1990–2024 (a z celkem tří tisíc povídek v nich obsažených), přičemž pominul časopisecké povídky a tematické výběry (zejm. nakladatelství Listen), všechny povídky, které sice vyšly až po roce 1989, ale prokazatelně byly napsány již dříve, a všechny povídky příliš experimentálního či výrazně žánrového charakteru.

Každý výbor nutně pracuje s limitovanou perspektivou; editor by však měl tyto limity průběžně reflektovat, tematizovat a ohledávat. Když si projdeme seznam oněch dvou set autorských souborů (bibliografie v závěru publikace), zjistíme, že pouhých dvacet pět z nich bylo vydáno před rokem 2000. A z těch pětadvaceti knih se do výsledného výboru dostaly čtyři povídky – texty Michala Ajvaze, Václava Kahudy, Ludvíka Němce a Michala Viewegha. Je to opravdu esence české povídky devadesátých let dvacátého století? V devadesátých letech se toho samozřejmě mnoho děje na stránkách oněch vynechaných časopisů a i celostátních deníků, což je dnes už nepředstavitelné. Samozřejmě vycházela díla, která byla napsána mnohem dříve. S větším odstupem lépe vidíme, co propadlo sítem času a co funguje dodnes. S ohledem na zmíněné okolnosti a třeba i na to, že editor možná přirozeně tíhl k současnější literatuře… Z třiceti vybraných povídek jich sedmnáct vyšlo po roce 2010 a devět po roce 2020. Ano, autorské povídkové soubory často mohou vznikat roky. Některé z povídek zde obsažených mohly vyjít již dříve – v tematických výběrech či časopisecky.

Faktem zůstává, že Němcův výběr je spíše výběrem z povídkové tvorby po roce 2000, s občasným exkurzem do devadesátek. Možná měl editor v určité fázi změnit směr k antologii „Nejlepší současné české povídky“. Anebo alespoň tuto nepřehlédnutelnou skutečnost nějak reflektovat v průvodním textu. Vyřazení tematických antologií z edice Česká povídka nakladatelství Listen (systematicky vydávajícího povídkovou tvorbu po roce 2000), jakkoli protržně orientovaných a vyplněných texty „na objednávku“, pak s sebou nese absenci povídkové tvorby např. Jaroslava Rudiše, Petry Soukupové, Jakuby Katalpy, Petry Dvořákové a mnohých dalších, kteří dosud své povídky nevydali souborně.

Lze jistě polemizovat i s editorovým výběrem v rámci stanovených hranic… Proč z díla Matěje Hořavy, Petra Borkovce či Biancy Bellové zrovna tato konkrétní povídka a proč ne Jiří Hájíček nebo Vratislav Maňák? Z Němcova úvodního textu nicméně vyplývá, že nejdůležitějším faktorem výběru byla intenzita osobního čtenářského prožitku. Nedozvídáme se příliš o tom, jestli v editorském výběru hraje nějakou roli to, jakým způsobem se v povídce odráží dobový kontext či zda je v rámci autorova díla charakteristická. Podívejme se tedy nyní blíže na best of české povídky po roce 1989 (podle Jana Němce).

Soubor obsahuje povídky autorů starších i mladších generací, autorů hojně publikujících i tvůrců s méně rozsáhlou bibliografií. Řazeny jsou chronologicky podle roku vydání souboru, z něhož pocházejí. Historické či společenské souvislosti doby však v povídkách většinou nejsou nijak výrazně tematizovány (výjimky tvoří např. texty Edgara Dutky „Muž, který poslední mluvil s dr. Miladou Horákovou“ a Ireny Douskové „Všichni tam jedou“, v níž je reflektována smrt Václava Havla) a odhalují se spíše na pozadí intimních prostorů životů protagonistů. Není překvapivé, že mnoho povídek osciluje kolem různých podob mezilidských vztahů, partnerských, milostných, rodinných, přátelských… Více zarážející už je fakt, jak výrazně na pozadí většiny zobrazených vztahů vystupuje nesamozřejmost, nepatřičnost, až trapnost existence jedince v současném světě. Ať je to hrdina-vypravěč povídky Emila Hakla („Konec světa“), „Zbytečný člověk“ Viktorie Hanišové, či protagonista povídky Petra Šestáka („Na mejdanu Pařížanů“).

Některé z povídek se rozbíhají do cizích krajin, exotičtější kulisy však většinou fungují jako rezonanční deska pro realitu české kotliny, odrážejí zakuklenost a zacyklenost postav ve vlastních problémech („Šofér“ Marka Epsteina či „Jako krev“ Ludvíka Němce). Možná ne úplně nečekané, ale přece jen mírně šokující pro mě je, jak často se v souboru v různých podobách vynořuje alkohol. Chlast, ať už jako démon lidských životů, či element „pivní kultury“ („Bílá zvířata jsou velmi často hluchá“ Ivany Myškové), nebo pouze všudypřítomná kulisa setkávání, se objeví snad v každém druhém textu. Povídka Jana Balabána „Tchoř“ a Daniela Hradeckého „Dumdum“ (texty pro mě osobně z nejpůsobivějších v antologii) jsou v podstatě introspekcí alkoholika pohybujícího se na hraně společensky i existenciálně únosného.

Vzhledem k povaze povídkového žánru je příznačné, že hrdiny často nahlížíme v okamžicích, které (více či méně fatálně) definují či nasvětlují jejich dosavadní život. Ústřední přirovnání povídky k úderu na solar lze vztáhnout jak k tomuto aspektu, tak k omračujícímu efektu, který má dobrá povídka vyvolat u čtenáře. Některé povídky Němcova výběru mají potenciál tento intenzivní čtenářský zážitek poskytnout (Balabán, Myšková, Martínek, Hradecký, Epstein, Hanišová, Kahuda), u jiných se vyjevuje, že snaha o kondenzaci může vést i k lacinému efektu.

Antologie Jana Němce není, a navzdory titulu ani nechce být reprezentativním výborem – představuje jeden z možných průchodů nepříliš probádaným terénem (ojedinělým počinem je v tomto směru antologie české povídky 90. let, která vyšla v roce 1996 pod názvem Stopy blesku). Nelze pominout její pionýrské kvality a potenciál představit povídku mimo hranice v současnosti oblíbených tematických výborů.