Shrňte mi ve zkratce: co je Korpus současné poezie (dále jako KSP)?

KP: Korpus současné poezie je především výsledek společné práce Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR a Českého národního korpusu a je to úkol, na kterém s Michalem makáme už od roku 2015. Za tu dobu se na korpusu taky podílela už hezky dlouhá řádka studentů a studentek, bez nichž by základní zpracování textů pro korpus nebylo možné. Věcně, KSP je – jako jakýkoliv jiný jazykový korpus – veliký soubor jazykových dat. V našem případě se skládá z textů české poezie publikované po roce 1989. Což umožňuje, mimo jiné, popis jejich slovní zásoby i řady dalších jazykových vlastností. O něco lépe se to vymezuje negativně – KSP není místo, kam byste si šli číst poezii, ale je to místo, kde se můžete o současné poezii dozvědět věci, ke kterým byste běžným čtením buď vůbec nedošli, nebo by vám to zabralo většinu života.

Dobrá, díky. Proč jste se do toho pustili, jaký byl prvotní impuls?

KP: Součástí korpusů řady SYN, což jsou korpusy současného psaného jazyka, které pravidelně vydává Český národní korpus, jsou už tradičně básnické texty, ale bylo jich tam málo – takže ta myšlenka se zrodila za těchto okolností v prostředí Českého národního korpusu. Spočívala v tom, že poetická sekce korpusů SYN bude posílena. Ke mně se záměr dostal ve chvíli, kdy jsem zrovna měl dopsanou a vlastně už vydanou knížku Česká literatura a nová média. Přemýšlel jsem, jak dál s výzkumem, který spočíval do značné míry ve srovnávání „profesionální“ a „amatérské“ literatury na internetu. Takže mně osobně to spadlo do klína jako skvělá možnost pokračovat ve výzkumu, který bych jinak dělat nemohl, neměl bych k tomu podmínky. Po vydání knížky se mě spousta lidí ptalo: „No dobře, ale ty jenom popisuješ, jak literární servery fungují, řekni nám taky něco o těch básních, jaká tam je poezie,“ – ale na to se odpověď hledá dost těžko, protože jsou to statisíce textů a říct o tom něco obecného je hodně komplikované. Takže to byla souhra náhod a jsem za ně rád.

MŠ: Jo, byla to šťastná souhra okolností. Křísli jsme o sebe s Karlem v příhodný čas a nápad, který nám dosud doutnal v hlavách, se naplno rozhořel. Rád to dávám za příklad blahého setkání dvou lidí podobně naladěných a smýšlejících, které se povedlo přetavit ve společné dílo.

Všiml jsem si, Karle, že jsi zmínil slova amatérský versus profesionální. Co je podle tebe profesionální?

KP: To jsou samozřejmě velmi problematické kategorie, které mohou i leckoho dráždit. Pro nás tak, jak budujeme KSP, vidíme dvě základní linie: tu „profesionální“ tvoří poezie vydávaná regulérní redakční nakladatelskou cestou, to znamená knížky, jež projdou redakcí, jsou vydané v tradičním médiu knihy, které s sebou nese pečlivost, a tak dále. A ta „amatérská“, to už je přívlastek, který se objevuje i přímo v podtitulech literárních serverů, tak doufám, že se to nikoho nedotkne. To je poezie publikovaná čistě ze zájmu tvůrců, bez jakýchkoliv limitů a víceméně pro zábavu.

MŠ: Nejsme a priori axiologičtí; základní dichotomii určuje médium. I označení obou subkorpusů je neutrální: print a web.

Rozumím. Takže ten přívlastek znamená, že to je prostě profesionálně zaštítěné, protože ne každý autor je profesionál.

KP: Ano, samozřejmě: i takzvaně profesionální může být velice špatné. Nedělíme texty na dobré a špatné, spíš se soustředíme na různou provenienci, ze které vycházejí.

Zažil jsem vzmach literárních serverů někdy na začátku milénia a také jsem na nich publikoval. Jaký mají literární servery smysl dnes, jestli vůbec?

KP: Přiznám se, že v posledních letech už jsem se tolik nezajímal o to srovnávání života na literárních serverech třeba s životem poezie na sociálních sítích, protože ty jsou pochopitelně velkou konkurencí serverů, ale ještě pár let zpátky jsem se tomu věnoval. Všímal jsem si, že skalní autoři literárních serverů moc nechtějí překlopit svoji aktivitu a komunikaci na sociální sítě, protože svět sociálních sítí je až příliš divoký a zrádný. Kolem amatérských serverů vznikají komunity, přátelské okruhy, má to nějak nastavenou komunikaci a lidé se tam cítí i relativně bezpečně. Kdežto na otevřené síti to je trošku o něčem jiném; tam se nikdo s nikým moc nemazlí.

MŠ: Mě literární servery totálně minuly, byť to byl ve své době pozoruhodný fenomén, kdy platilo ne „co Čech, to muzikant“, ale „co Čech, to amatérský poeta“.

Jak a čím KSP umožňuje klást otázky nad texty, jak píšete na webu v sekci „O projektu“? Není to nakonec věc individuální interpretace toho kterého čtenářstva, což je vysoko nad rámec jakéhokoliv korpusu?

KP: Hlavně otázky, které je možné klást si skrz KSP, jsou trochu jiné povahy, než si můžeš klást jako individuální čtenář nebo badatel, jenž pracuje klasickou cestou – dá si na stůl knížky, něco si z nich vypisuje. Otázky mohou být, a to je právě to, co nás zajímá a co nás baví, mnohem komplexnější. Mohou směřovat k větším celkům, třeba k celku současné poezie nebo k celku jazyka jedné z generací nebo nějaké skupiny autorů, to znamená otázky, které by bez pomoci velkého datového souboru a softwarových nástrojů k jeho zpracování a vytěžování buď vůbec nebylo možné si klást, anebo by to znamenalo práci na celý zbytek tvého života, takže by sis je ani klást nechtěl.

MŠ: KSP je v tomto ohledu čistě utilitární prostředek: má sloužit jako odrazový můstek k bádání širšího rozmachu, dát uživatelům pomyslná křídla a náhled z ptačí perspektivy, ukazovat slepé uličky, naznačovat perspektivní cesty, převážně neprošlapané. Je to nástroj vědecké infrastruktury, servis literárním badatelům.

Bezesporu. Mohli byste mi některé otázky předestřít?

KP: Můžu dát příklad založený na studii, kterou jsme s Michalem před pár lety publikovali a která se zabývá otázkou poetismů. Všichni víme ze školy, že poetismy jsou básnická slova, to znamená slova specifická pro poezii. V učebnicích jsme vždycky četli lumírovské komoně a luny a tak dále. To už se naštěstí dnes v poezii moc nevyskytuje, byť někteří básníci si i dnes vymýšlejí svá slova a mají specifický autorský slovník. Ale my jsme si položili otázku: čím se slovní zásoba dnešní poezie liší od slovní zásoby běžného jazyka? Tak tady máš příklad komplexní otázky, kterou si bez milionů slov a statisíců textů nemůžeš zodpovědět. A to, čím se liší, jsme potom koncipovali jako inovované pojetí poetismů. Říkáme tomu funkční poetismy: ty se neliší tím, že jsou úplně jiná než slova běžná, ale že jsou jiná v tom, že jsou významně frekventovanější v básnických textech než v běžné češtině. Otázky mohou být komplexnější a zároveň tě mohou vést  k dalším otázkám, které by sis třeba ani nepoložil, a to se nám právě při téhle studii stalo. Zjistili jsme, že slovo, kterým se odlišuje amatérská poezie od běžné češtiny nejvýrazněji, je zájmeno já. Naopak ale v profesionální poezii má mnohem nižší frekvenci, která je blízká běžné češtině. A tak se rodí nové otázky, protože si nutně říkáš: „Sakra, to je ale divný, tak to bude signál úplně jinýho způsobu vyjadřování subjektivity.“ Takže zhruba takhle KSP dovoluje klást si otázky a hlavně umožňuje nové otázky objevovat.

Díky za vyčerpávající odpověď. Není to s tím já vliv angličtiny, která má ve větě vyjádřený podmět vždycky a na prvním místě?

KP: Může být, ale že by se amatérští básníci méně hlídali a byli víc poangličtělí, to si ani nemyslím. My jsme potom rozšířili linii výzkumu, který ještě není úplně uzavřený, o to, že jsme sledovali další způsoby reprezentace nebo vyjadřování subjektivity v češtině, což explicitní já není, to máš pravdu. To je spíš vliv angličtiny, ale jsou to třeba tvary první osoby sloves a tam to dopadlo úplně stejně. U amatérských autorů je těch explicitních forem subjektivity zhruba o 70 % víc než u těch, kteří publikují knižně.

MŠ: Já (sic!) osobně bych v tom viděl vyšší míru „jájínkovství“ webových tvůrců, větší exhibici autorského subjektu či kýho výra.

Ano, může to být i formátem: publikuju tady a teď, tak zdůrazním své já o to víc. A není to třeba tím, že takzvaní amatérští autoři jsou třeba méně sečtělí, takže k nim tolik neproniká poetika jiných autorů, a proto spíš přejímají mluvu, ten „běžný jazyk“ kolem sebe?

KP: V běžném jazyce se já nevyskytuje tak často jako v poezii. Podle mého názoru jde o odlišné vnímání funkce poezie jako takové. U amatérských básníků bych si vsadil na to, že psaní je pro ně spojeno s potřebou sebevyjádření ve smyslu psychohygieny, kdežto u těch „profíků“ je to trošku jiná strategie, je to komplikovanější, je to pročištěné literárními normami atd.  Ty na druhé straně spektra nehrají tak silnou roli.

Jasně, jsou třeba ve výrazu stylizovanější. Ale ještě bych se vrátil k praktičtějšímu: někdy se čtenáři v online prostoru, například ve facebookové skupině Poezie pro každý den, ptají těch sečtělejších: „Pamatuji si matně na básničku z dětství, kde zněl verš XY. Od koho to prosím je?“ To pak může korpus skvěle fungovat jako vyhledávač či ověřovač, než tedy něco podobného nebude díky postupné digitalizaci všeho nabízet třeba Google. Nakolik a jak jste mysleli do budoucna?

KP: My si věříme a samozřejmě Google a další velké korporace a AI nástroje a velké datasety porostou, ale to, co děláme my, je trošku něco jiného. Předchází tomu velké množství koncepční práce a pak následuje i velké množství manuální práce s daty a obávám se – nebo spíš dělám si naději, že Google si nebude sestavovat koncepční hesláře sbírek, které jsou reprezentativní pro nějaké období v české poezii, nebude skenovat kompletní generační produkce a pak nebude mít lidi, kteří texty oanotují, aby byly strojově použitelné.

To asi ne, ale umím si představit, že třeba budou texty zdigitalizované a dohledatelné podle klíčových slov.

KP: Tomu se samozřejmě nebráníme, a když ten vývoj půjde tímhle směrem a my si budeme moci část rutinní práce odpustit a využít to, co bude volně k dispozici, proč ne. Ale bude to mít určitě spoustu háčků. Například v tuhle chvíli zpracování dat pro korpus začíná skenováním tištěné sbírky. Někteří si možná řeknou: proč to děláte, když žijeme v době digitálních technologií a všechno je elektronicky? Ale zjistili jsme, že to je jediná cesta, jak se dostat ke spolehlivému znění knihy. Ani nakladatelé – nic proti nikomu adresně – nám neposílali verze po posledních korekturách a tak dále. Takže i u Googlu, který bude všechno skenovat, bychom tu jistotu a spolehlivost asi nikdy neměli.

Rozumím. Rád bych se ještě vrátil k těm textům: jaká jsou kritéria korpusu pro jejich výběr, jakkoliv se sami za editory nepovažujete? Co jste (ne)zahrnuli do KSP a proč? Je jeho celistvost definitivní, nezastará to časem?

KP: Kritéria jsou poměrně jednoduchá. Jak už zní název korpusu – je to česká básnická produkce, která byla publikována, ale také vznikla po roce ’89. Korpus jsme stavěli podle generačního klíče: začali jsme v té době nejmladší publikující básnickou generací mileniálskou a postupujeme k té nejstarší, která po roce ’89 byla aktivní. Blíží se tedy vydání třetí verze korpusu, kde už tito nejstarší autoři budou, a jediné přísné kritérium je: alespoň dvě vydané básnické sbírky. Jinak netřídíme autory podle toho, že se nám někdo zdá kvalitní a někdo méně. Snažíme se tam mít všechno podstatné, i když to nebude všechno v úplnosti. Další věcí je, že pokud už se rozhodneme, že nějaký autor v korpusu bude, tak se snažíme mít tam celé jeho dílo, protože to potom umožňuje srovnávání autorských poetik navzájem.

Je to tedy definitivní, co tam je – už tam nebudete nic přidávat, nebo budete?

KP: Jak jsem říkal: teď se dokončuje poslední generační vrstva a přidávat bychom mohli donekonečna, protože se zabýváme něčím, co je živé, takže autoři pořád publikují další a další knížky, ale musíme to někdy stopnout, v další verzi to bude dejme tomu reprezentativní k roku 2020. Přidávat do budoucna bychom chtěli typologicky texty z jiných zdrojů: nemáme tam třeba texty z časopisů, nemáme tam texty ze sociálních sítí, instapoezii, ale to si zase žádá specifické koncepční přístupy, čili to je všechno zatím v budoucnu.

Tak to se už těším. Jak vlastně fungovala spolupráce s literárními servery? Určitě jich je víc, než jaké na webu vyjmenováváte…

KP: Máme tam texty ze šesti literárních serverů, jejichž provozovatelé nám dali svolení k tomu stáhnout data. Je to obří soubor o velikosti asi 35 milionů slov, takže jako vzorek to myslím stačí.

MŠ: Ono taky dost dobře nešlo zkontaktovat každého tvůrce a vyžadovat po něm souhlas. Ačkoliv by to jistě byla zajímavá sociologická sonda: jaké by asi byly reakce a kolika lidem bychom vůbec za reakci stáli…

Chápu, to je kvantitativně určitě dost. Jak jste uvažovali o kontrastu mezi kvantitou a kvalitou textů? Karle, říkal jsi, že jste nad tím vůbec nepřemýšleli, ale není to podivné, když vedle zavedených jmen je tam spousta autorů a textů, které vyvolávají spíš úsměv?

KP: Podivné to být může, ale nástroje, skrze které korpus používáš, jednoduše umožňují vypnout celý web – nemusí se ti zobrazovat –, a kdybychom cílili jenom na kvalitu, tak se připravíme o to, co je pro mě osobně superzajímavé: o srovnávání dvou světů, to si myslím, že není nikde jinde k dispozici. I když se podíváme na zahraniční projekty, tak – teď to bude znít jako sebechvála –, kvantitativně i takhle strukturně náš korpus nemá obdoby. Ve světě se můžeš setkat se studiemi, které jsou postavené na vytěžování korpusů básní, jichž v daném korpusu jsou třeba desítky nebo nízké stovky, a už se na tom staví dost odvážné interpretace. Budujeme tedy něco, co je hodně komplexní, a asi si to můžeme dovolit i díky tomu, že česká poezie – jako poezie menšího jazyka – umožňuje přiblížit se k úplnosti.

Mně osobně se ten kontrast líbí, jenom je otázka, jestli to na někoho nebude působit v opačném gardu, jestli to třeba nepovede k dezinterpretaci?

KP: Za to už neručíme, KSP nepřináší interpretace, korpus přináší podmínky pro to, aby si lidi mohli interpretace vytvářet a mohli je mít podložené. Ne dojmologické, ale podložené.

MŠ: Vyfutrované tvrdými daty, řečeno dnešním akademickým žargonem…

To tedy. Zajímal by mě konkrétní seznam tištěných básnických sbírek. Dá se tam někde najít? Hledal jsem to a nenašel.

KP: Na webu soucasnapoezie.cz je nemáme, protože zaprvé se průběžně doplňují a zadruhé o to zas až tak nejde. Chceme nabízet celkový obraz. Ale v rozhraní KonText, které je primární pro práci s KSP i se všemi ostatními korpusy Českého národního korpusu, se jednoduše můžeš podívat: vyjede kompletní seznam jmen autorů a seznam sbírek i jednotlivých básní.

Budu na to myslet, díky. Vím také o tom, že chystáte i korpus staré a starší české poezie, jak mi předestřel Michal… Jak to vlastně je?

KP: My ho nechystáme, on už existuje, to je Korpus českého verše (dále jako KČV). Ústav pro českou literaturu AV ČR se dlouhodobě věnuje korpusům poezie a tento byl první. Vytváří ho Robert Kolár a Petr Plecháč a jsou to vlastně naši předchůdci. Navázali jsme na koncepci jejich práce, ale teď se blížíme ke chvíli, kdy se KČV a náš KSP spojí v jeden korpus a vznikne obrovské kontinuum dat, které začíná někde na konci 18. století, a my to dovedeme až do současnosti, takže bude možné sledovat vývojové trendy a různé fenomény na takhle obrovském časovém poli. Mělo by to vyjít na podzim tohoto roku.

MŠ: Kéž by. Úplně se tetelím vzrušením, protože takovéhle básnické kontinuum nemá, nakolik jsme se pídili, nikdo jiný na světě. Literárním historikům i teoretikům se dostane do rukou mocný nástroj, který jim umožní sledovat vývojové tendence české poezie až někam k puchmajerovcům. Při této příležitosti si neodpustím utrousit své oblíbené slůvko, a sice longitudální. A jedním dechem poděkovat Robertovi a Petrovi za všechno jejich know-how a pomoc, kterou nám nezištně poskytli.

Longitudálně vpřed tedy! Za jakých podmínek by se dal KSP ještě rozšiřovat z hlediska funkcionalit, nejen z hlediska kvanta textů, které tam postupně přidáváte?

KP: Nástroje, které tam máme, jsou adaptované jednak z toho, co bylo vyvinuto pro Český národní korpus, to je zmíněný KonText, a nástroje, jež jsou nasazeny na KČV, tedy vyhledávání klíčových slov Hex a Gunstick, tj. vyhledávač rýmových párů… vyvinout takový nástroj je dost náročná věc, takže v tuhle chvíli nemáme v plánu nic konkrétního. Naším plánem a ambicí – a na to se moc těšíme – je právě spojení dvou korpusů, což umožnil projekt, který se nazývá EduPo: získali jsme na něj grant od Technologické agentury ČR a projekt bude právě letos v listopadu končit, takže při té příležitosti se chystáme zveřejnit korpus.

Zmínil jsi nástroj Gunstick, který mě velmi zaujal: vyhledává rýmové páry dle frekvence užití napříč korpusovými daty. Uvažovali jste i o dalších versologických pojmech, jako jsou stopy, prozódické systémy, volný či vázaný verš a tak dál?

KP: Určitě. V KČV je toto ošetřené, protože jeho většinu tvoří poezie 19. století, kde to dává veliký smysl. U současné poezie ne že by to smysl nedávalo, ale přece jenom tím častějším typem je volný verš a s tím se musí počítat. Výhledově chceme aplikovat software, který kolegové vyvinuli pro starší poezii, ale bude v něm potřeba udělat řadu úprav a to ještě neproběhlo.

Karle, pokud vím, tak se zabýváš umělou inteligencí (dále jako AI), její schopností generovat báseň, respektive schopností lidského čtenáře rozpoznat, zda se jedná o umělý, či přirozený text. Mohl bys to upřesnit nebo mě poopravit? Jaké výstupy pro veřejnost měl tvůj výzkum?

KP: Je to výzkum, který už řadu let provádím se Zuzanou Husárovou a vyústil v knížku, jež se nazývá Kultura neuronových sítí. Začali jsme spolupracovat roku 2019 a naše motivace spočívala v tom, že jsme byli velmi nespokojení s tím, jak se vede debata o AI jako takové, jak často je mytizovaná ve smyslu buď démonizace – nahradí autory, nahradí básníky –, nebo naopak ve smyslu nepřiměřených očekávání, že to bude literární revoluce, která posune literaturu úplně někam jinam. To, co jsme udělali, byla nejprve kritická analýza tohohle diskursu a jeho zasazení do širších historických rámců. Dohledávali jsme, z čeho se zvláštní tendence to mytizovat rodí, kde se bere imaginace a touha člověka vytvořit něco, co samo tvoří. Máme tam tedy na začátku pasáž, v níž trend a směřování lidí k tvorbě umělých bytostí a myslí sledujeme od antiky až po 20. století. A pak jsme si vzali na paškál literární, ale i výtvarnou tvorbu využívající AI zejména tedy v českém a slovenském kontextu. Dvě hlavní zjištění o tom, co AI nejvíc mění nebo přináší do literatury, jsou – zaprvé prohloubení toho, čemu říkáme vernakularizace, to znamená usnadnění vstupu do literatury lidem, kteří nedisponují schopností literárně psát. Když to trošku „vyhrotíme“, tak na literatuře teď může participovat někdo, kdo neumí napsat text, ale může ho vygenerovat. A zadruhé je to prohloubení sebereflexe literatury, protože AI staví jako otázku základní pojmy: kdo je to autor, kdy je něco kreativní a podobně. Tak to jsou dvě oblasti, které jsme tam vypíchli. Kdybychom tu knížku dopisovali o pár měsíců později, tak bychom asi přidali ještě jedno téma, které je teď myslím zásadní, tedy reskilling, to znamená hledání nového vztahu k dovednostem, jež spisovatel potřebuje, tedy rozvažování, co z procesu psaní můžu nebo chci delegovat na AI, co si chci ponechat, jak dobře se naučím s nástroji AI pracovat. To je myslím něco, co sledujeme v současné době.

Takže si myslíš, že AI může vskutku nahradit tvůrčí mysl, lidskou kreativitu, když jsi mluvil o vernakularizaci?

KP: V knížce – dokončili jsme ji v červenci 2023, což bylo půl roku od zveřejnění první verze ChatuGPT – jsme sledovali první boom zájmu o otevřený přístup k AI, který se nesl ve znamení uspokojení potřeby spousty lidí vydat knihu, vidět své jméno na obálce. Teď nemluvím o českém prostředí, ale spíš o anglofonním: rychle se objevily stovky knížek, které byly vygenerované, a lidi si užívali to „Konečně jsem taky autor!“. Tak to tím myslím. K nahrazení lidské literární kreativity tou strojovou vývoj teď nesměřuje, a to z několika důvodů: ten hlavní je, že ti, kteří literárně kreativní jsou, o to nemají zájem, oni si kreativní činnost chtějí samozřejmě zachovat, protože to je právě na literatuře baví. Takže spíš jde o to, že dnes spisovatelé využívají AI k dílčím a pomocným činnostem a úkonům nebo rešerším, ale že by někdo delegoval na AI samotné psaní, to se moc neděje. Samozřejmě bylo pár experimentů, ale to se moc nerozšířilo.

To by asi generovalo epigonské výstupy, že?

KP: To riziko by tam určitě bylo, ale hlavně: generované texty jsou průměrné jako všechno, co AI dělá. Jsou k dispozici studie, které dokládají, že texty, na nichž se podílela AI, mají zřetelnou tendenci se sobě navzájem podobat. Takže autor či autorka, který usiluje o svůj originální hlas, se AI logicky raději vyhýbá. Ale všechno je samozřejmě složitější; dost záleží na tom, jakým způsobem se AI do literárního procesu zapojuje. Při řekněme naivním promptování skutečně hrozí, že se ztratí kulturní diverzita a budou vznikat nudné a přinejlepším průměrné texty. Tvůrčí přístupy k AI ale mohou být i mnohem sofistikovanější, čímž se riziko průměrnosti rapidně snižuje. Řekl bych, že zásadní při kreativním využití AI v literatuře je lidský faktor, původní umělecký koncept, který celé to snažení rámuje – když je dostatečně nosný, nemusejí vadit ani ob-
vyklé nedokonalosti generovaných textů.

Lidská kreativita je tedy co, čím je to unikátní?

KP: To je především zásadní filosofická otázka, na kterou nemám svou vlastní odpověď, originální koncepci, to bohužel ne. Ale je tu řada prací, z nichž je možné se poučit. V knížce Kultura neuronových sítí jsme vycházeli z pojetí kreativity u Margaret Bodenové. Ta ji definuje jako schopnost přicházet s nápady nebo artefakty, které jsou nové, překvapivé a cenné. Zároveň zdůrazňuje, že každý člověk je kreativní, byť každý různou měrou. A za základní formu kreativity považuje vytváření neznámých kombinací z již známých prvků. Rozlišuje taky řadu typů kreativity: psychologickou, historickou, explorativní, transformativní… Do řady těchto typů se pohodlně vejde i činnost dnešní AI. Doménou lidské tvořivosti pak zůstávají ty nejnáročnější z těchto typů – historická kreativita čili schopnost přicházení s něčím, co nemá v historii obdoby, a transformativní kreativita, tedy schopnost měnit celá, například umělecká či vědecká paradigmata a nahrazovat je novými. Takže pokud AI dělá něco s lidskou kreativitou, pak je to zvyšování nároků na ni.

Jakým způsobem fungují neuronové sítě a jak je generován umělecký nebo jiný text – kdybys mi to měl vysvětlit jako malému dítěti?

KP: Literární text je generovaný stejně jako jakýkoliv jiný text na základě promptu, to znamená textového vstupu, který vyvolá proces, jenž spočívá v tom, že jazykový model předvídá, jaké slovo by po tom aktuálním slově mohlo nejpravděpodobněji následovat. Propočítává to na základě obrovského množství parametrů a na základě znalosti jazyka vybudované trénováním na obřím množství textů. Proto to „hází“ důvěryhodné a lidskému konání podobné výstupy. Navíc ještě, pokud by se jednalo o literární generování, existují další možnosti: třeba můžeš modelu ukázat typy textů, které chceš, aby napodoboval nebo aby se tomu žánrově výstupy blížily a tak dále. Takže literární generování není ničím specifické oproti tomu běžnému.

Je to v podstatě technická znalost k zadávání těch promptů…

KP: No, a pak statistické propočítávání pravděpodobností a následování opakujících se vzorců, které se takhle podaří identifikovat.

Co je podle vás, jazykových profesionálů, poezie? Navazuji tím na číslo Tvaru (1/2026), které bylo věnováno poezii, kolem nějž i společně připravujete seminář na pražské filozofické fakultě…

MŠ: Nepletu-li se, obsáhlejší anketa v Tvaru jaktěživ nebyla, doteď jsem ani odpovědi těch zástupů respondentů nepřelouskal. Zdráhám se přispět svou troškou do mlýna, neboť jsem si za celá ta léta svého obcování – vesměs cudného a opatrného – s poezií na tuto otázku odpověď nezformuloval. A tak bych (jak to učinil v té anketě Karel – a jak se to sluší v akademických kruzích) za ten dotaz poděkoval a požádal ještě nějaký ten růček na rozmyšlenou…

KP: Řeknu k tomu to, co mi dal výzkum AI. Dost dlouho si lidi mysleli a tvrdili, že k tomu, aby byla poezie psána, je nutná nějaká hluboká životní zkušenost. Jsou na to celé teorie, ale AI nám ukazuje, že zkušenost se dá dost dobře imitovat, takže dnes ještě o mnoho líp víme a vidíme, že poezie je umění jazyka, vzniká z jazyka a že jazyk jí stačí. Samozřejmě když autor vtiskne svou výraznou zkušenost do textu, tak to poznáme, ale experimentální poznávání poezie skrz AI ukazuje, že to není nutné, že může vzniknout text, který bude působit autenticky, ale bude to souhra slov, což je asi i trochu smutné.

Ano, onehdy jsem si dělal test, cos mi dal na rozpoznávání, jestli jde o poezii přirozenou, nebo uměle vytvořenou, a také musím přiznat, že to nebylo vůbec jednoduché.

KP: Takových výzkumů proběhla celá řada a je zajímavé, že se vždycky výsledek, úspěšnost procentuálně vyjádřená pohybuje kolem čísla 46 %. Už roky. Což je, jako když si hodíš mincí. Už ty výzkumy nikdo nedělejte (smích).

Pravda, měl jsem padesátiprocentní úspěšnost. Děsivé.

KP: Původ textu není spolehlivě rozpoznatelný. To už prostě víme a je potřeba to přijmout.

Když bychom si představili, že bychom díky AI sestavili promptem stroj nebo aplikaci na interpretaci textu, který by se do toho vkládal – neznamenalo by to potom konec kritiky a názorovosti na literaturu? A pokud ano: bylo by to dobře, nebo špatně?

KP: Současná AI je v analýze a v interpretačních závěrech, pokud ji o to požádáš, zatraceně dobrá, a to říkám fakt nerad, protože jako literární vědec se tím stále ještě živím. V tomhle je vlastně lepší než v psaní původních textů. Má to svoje důvody: je budovaná často s účelem, aby uměla sumarizovat třeba delší texty do kratších, takže syntézu má strašně dobrou. Takže to možné určitě je. Ale že zanikne kritika a názorovost v interpretacích literárních textů, to si nemyslím. Zaprvé konec kritiky byl vyhlášen už mnohokrát, takže další konec kritiky nepotřebujeme, ta už možná dávno skončila. No a ty názory: myslím si, že to může být naopak, že v dnešní době, kdy pořád řešíme AI, je nárok na kritické myšlení, na schopnost kriticky posoudit to, co čteme, vlastně mnohem větší, než tomu bylo dřív.

Už proto, že musíš kriticky hodnotit výstupy z těch chatbotů…

KP: Přesně tak. Text vypadá důvěryhodně, ale není to halucinace? Jsou fakta skutečně fakta, nebo si to stroj vymyslel? A zadruhé je tady veliká poptávka po lidských výkonech: jsou k dispozici studie, které dokládají, že když lidem nabídneš, ať si vyberou, jestli chtějí číst text, jenž byl vygenerován, nebo který byl napsán člověkem, naprostá většina chce to, co dělal člověk. Vydávají se knihy s pečetí stoprocentního lidského původu, ne obráceně. Jsme ve fázi, kdy se podíl AI na textu spíše tají, než aby se jím někdo chlubil.

MŠ: Já jsem v tomhle zásadový: pokud si něco AI sepsala, ať si to taky sama přečte. Necítím pražádnou chuť ztrácet nemilosrdně ubývající čtenářský čas s nějakými surogáty a čím dál častěji sahám po kanonických dílech prověřených zkouškou času. – Otázka ale je, jaké návyky si osvojí další čtenářské generace, počínaje děcky, která se teď učí číst. Ono to čtení, striktně vzato, je docela fuška, že…

To bych mohl vyprávět. Takže nemůžeme čekat čtení robotických básníků nebo festivaly generované poezie?

KP: Nic tomu v tuhle chvíli nenasvědčuje. Rád bych čtenáře uklidnil – i řada mých kolegů si myslí, že něco takového hrozí. Ale zatím opravdu ne. Ostatně, žádnou tragédii by takový festival nejspíš stejně nezpůsobil. Nebezpečnější mi přijde spíš morální panika, do které se v souvislosti s AI někdy propadáme.

MŠ: A i kdyby to nastalo, vždy máš právo říct „fuj fuj nehrám!“ a jít se někam zašít se skutečnou knížkou…

Kdyby sis měl zahrát na věštce: Co nás v deseti letech čeká?

KP: Nerad věštím, ale jednu změnu, která nás čeká a jež je vlastně už v plném proudu, zmíním. Mění se samotné psaní čili jedna ze základních kulturních technik. Dnes si stále ještě klademe otázku: Čtu text, který napsal výhradně člověk, nebo se na něm účastnila AI? Tohle, troufám si říct, zmizí, protože AI asistenti budou všude, budou nám k dispozici všude tam, kde se bude něco psát. Každý si najdeme míru toho, jak je chceme používat. Stanou se přirozenou součástí procesu psaní a jejich přítomnost už nebudeme řešit. Ale to zase není žádná tragédie a není to nic neznámého z historie. Když se třeba podíváme na konec 19. století, tak tehdy spisovatelé a novináři začínají používat psací stroj. To taky vyvolávalo absolutní paniku, psaly se články o tom, že skončí lidská literatura, protože odteď bude strojová, jelikož je psaná na psacím stroji. Víme dobře, že se nic takového nestalo, prostě se všichni uklidnili a celé století byly psací stroje používány bez problémů.

MŠ: Já si na věštce hrát nechci, nedělám to ani, co se budoucího vývoje jazyka týče. Ale maně mi v mysli vyvstávají okřídlená slova jedné legendární věštkyně: „Vidím velký špatný…“ Což platí tak nějak globálně, o životnost samotné literatury zas takový strach nemám.

Nehrozí riziko, že se staneme proti své vůli transhumanisty, kybernetickými bytostmi, které budou mít někde svého asistenta k čemukoliv?

KP: A nestali jsme se už? Je pravda, že někdy interakce s AI probíhá tak, že je to spíš o tom, že člověk asistuje AI, než že by AI asistovala člověku. A to je za mě trochu smutné a je to škoda, ale zase věřím, že lidi z kreativních oblastí, jako je literatura, tomu snadno nepodlehnou, protože jim to nebude přinášet to naplnění, které tvořivost přináší.

Tu radost…

KP: Tu radost, přesně tak.