Německý filosof Theodor W. Adorno ve svých přednáškách z estetiky, které se konaly v letech 1958 a 1959, poznamenává:

A skutečně zde spočívá rozpor, mohu-li to vyjádřit poněkud velkolepými slovy, mezi morálním, jmenovitě nárokem změnit svět, a specificky estetickým, jmenovitě netolerováním světa, jaký je.

Adorno zde mluví o umění a o jeho roli ve společnosti. Netolerování, zmíněné Adornem, přitom může na první pohled působit jako přehnaný nebo naivní požadavek: kde by umění vzalo takovou moc, aby mohlo netolerovat stav světa? Netolerování zní jako radikální gesto či postoj, jako nesmiřitelné prohlášení: takhle už to dál nejde.

Ačkoliv jsem uvedla, že Adornovo prohlášení se týká jeho úvah o umění, v citované pasáži se objevuje slovo „estetický“. Tento přívlastek není úplně snadné definovat, což je ostatně jednou z vlastností estetična, ke kterému se vztahuje. Značí totiž specifický typ vnímání, zakoušení a existence objektů, typických tím, že se vzdalují od požadavků praktického života, od užitečnosti a ekonomické hodnoty, od tlaku na výkon a nutnosti naplňovat nároky společenského systému. V oblasti estetického jde zpomalit, zapomenout, vnímat s jinou intenzitou a jiným zabarvením, nahlížet aspekty, které nejde pojmenovat, i když jsou nám třeba důvěrně známé. Neznamená to přestat myslet nebo přestat cítit, naopak se myšlení a pociťování prohlubují, rozšiřují a – řečeno nepříliš originální metaforou – ubírají se stezkami, které jsou nečekané, které mohou být hrozivé a zavádět někam, kam by se člověk jinak neodvážil, mohou být objevné a ukázat mu místa, bez kterých by svoje vnímání světa považoval za ochuzenější.

V estetickém modu fungují především umělecká díla a jejich zakoušení, ačkoliv se tím nevylučuje, že se s uměleckými díly zachází jako se zbožím nebo že je lidé vnímají jako zábavu. Podstatné je, že estetický charakter umění je bezprostředně spjatý s fungováním společnosti. Navazuje na společenské procesy, ale mění jejich charakter: podkopává jejich autoritu a zdání neměnnosti, odhaluje jejich mnohdy represivní nebo neúčinnou povahu, poukazuje na skryté roviny, které mají emancipační potenciál. V tomto smyslu můžeme umění chápat jako netolerování stavu světa; odhaluje totiž hluboké problémy ve strukturaci společenských systémů. Netolerování stavu světa ze strany umění není jen odmítnutím stávajících pořádků, ale také výzvou.

Umělecká díla však svůj kritický postoj nevyjadřují přímočaře, v podobě konkrétního sdělení, nýbrž jaksi oklikou. Jestliže se umělecká díla pokoušejí vyjadřovat konkrétní stanoviska, mohou snadno vyznívat banálně. Člověk si může pomyslet, že to už přece dávno věděl, a o to snadněji na dané poselství zapomenout nebo nad ním pokrčit rameny a pomyslet si, že se s tím stejně nedá nic dělat. Případně mohou být umělecká díla i nebezpečná, pokud pouze opakují a stvrzují, co je ve společnosti zažité, avšak škodlivé či nefunkční. Namísto protestu přichází pouze přitakání.

Podobně i způsob, jakým postoj netolerování stavu světa v uměleckých dílech vnímáme, není stejný, jako kdybychom si přečetli nějakou poučku. Jde o rozpoznání spojené s pociťováním, s emocemi, dokonce i s tělesností. Nemusíme být schopni přesně pojmenovat, jaké poznání jsme právě získali, jde spíše o onen příslovečný „pocit“, který uniká možnostem jazyka. Právě v tomto pociťování přitom můžeme hledat zdroje rezistence vůči společenskému systému, který způsobuje netolerovatelný stav světa, protože jde o jednu z mála oblastí, která není tímto systémem plně zasažena, jelikož je zpravidla charakterizovaná jako neškodná a odtržená od praxe. V určitém smyslu to tak opravdu je, ostatně i Adorno v uvedené citaci poukazuje na rozdíl mezi estetickým a tím, co má aktivně zasahovat do společenské změny, totiž určitým morálním nárokem. Co se ale jevilo jako stav světa, který nelze tolerovat, na konci padesátých let minulého století, se dnes nejeví přijatelné o nic méně. Zdá se, že selhává netolerování ze strany umění i morální nárok na společenskou změnu. Ba co víc, v dnešní době je značně pochybné, co si pod tímto morálním nárokem máme vlastně představit. Může se totiž stát, že se stane zcela vyprázdněným heslem, bude se vztahovat pouze na některé, anebo bude ve skutečnosti velmi nemorální, protože bude prosazovat represivní a diskriminující zásady. Tento skeptický náhled sdílel i Adorno, který příliš nevěřil, že by se společnost v dohledné době mohla stát méně násilnou, nespravedlivou a plnou utrpení.

Pokud při setkání s (dobrými) uměleckými díly, a může jít třeba i o seriály jako Boj o moc, Ripley nebo Slow Horses, četbu Sally Rooney nebo Jane Austen, pocítíte zdánlivě bezdůvodné znepokojení, tísnivost, ale třeba i touhu, je to dobře. Je to naše citlivost vůči netolerovatelnému, která může být poslední spásou naší lidskosti.