Čtvrtá kniha Josefa Kučery (1978) shrnuje dva roky básnické práce. Slovo práce zde neužívám náhodou, neboť je zřetelné, že toto básnictví se neděje bez úsilí o přesnost. Přemýšlení nad jazykem, dialog s jinými autorkami a autory a vědomé zacházení se slovy je pro Kučeru typické a ani zde se ho nevzdal.

Básníkovým zájmem je od první básně psaní samo a souběžná reflexe možností básně, zkoumání napsaného. Jednající osoba je autorem stvořována, chce se říci teleportována do konkrétních okolností. Text nevzniká bez plánu a plán je součástí textu. Kučera básnicky objasňuje svou strategii, kterou následně prostřednictvím mluvčího básně naplňuje skutkem. Jednajícím postavám po způsobu režiséra vyloží jejich role: „Představ si, že déšť je déšť, / že slova, která slyšíš, něco znamenají, / že nic je nic a vše je vše, / představ si, že někdo poslouchá.“ (s. 14) Je důležité, jak je co na scéně básně rozmístěno – co je uvnitř čeho, co je ukryté za čím. Básně se zabývají detaily dějů a tím, co tyto detaily nesou za význam: „Na korku uvidíš můj otisk, / cyklónu blouznivého bludiště.“ (s. 16) Surreálné a dokumentárně realistické obrazy tu často sousedí v jednom verši. Předjímavé básně v knize kontrastují s těmi, které naopak hmatají po minulosti:

Na žádnou z těchto fotek si nepamatuju,

v tomto životě to nemohlo být.
s. 67

Postupně začíná být jasné, že zanechávání stop, stopa či otisk jednotlivce ve světě, a především zkoumání pomíjivosti těchto otisků budou v knize zásadní.

Jednající figury jsou v básni často dvě. Básník vykresluje vztahy, které nejsou jasné, ale nabízejí možnosti. Jde mu o jakési stylizované zobecnění, já vs. ty, ale příběh básně vybavuje podrobnostmi, jako by chtěl naznačit, že přece jen stojí v žité zkušenosti. Je důležité, co můžeme tělesně zakoušet. Co dělá jazyk, co se mne mezi prsty, co je uvnitř zubu, čeho se dotkne bradavka. Buď tu jde o ohledávání těla jako zdroje ukotvení v tady a teď, anebo o smyslovou komunikaci a její mizení, nedořečení, případně o vycouvávání z komunikace. Ghosting. Rozplývání a ztrácení je ve sbírce velkým tématem.

Básník vztahové absence a průrvy pozoruje a zkoumá. Není to chladná analýza, blízkost pozorovatele k objektu je čitelná. S osobami v básních Kučera prožívá osamění, osudové rány, zachycuje a zdůrazňuje volání po přítomnosti druhého člověka: „Zjev se na prázdném místě, / vystřel přes hranici světlici! Cokoliv!“ (s. 25) Jinde trefně používá ustálené, vycpávkové formulace, aby zachytil prázdnoty, v nichž se sobě vzdalujeme: „Ale i kdyby nic, / tak mi, prosím, napiš!“ (s. 18, v básni nazvané „Kdyby něco“). Jak často jsme použili takový automatismus, aniž bychom skutečně měli potřebu v komunikaci pokračovat, něco říct, něco se dozvědět? Kdo tu s kým ještě doopravdy mluví?

Ach, příteli, dals mi lajk, takže žiješ.
s. 17

Ve sbírce se na mnoha místech tematizuje tíživá absence smyslu, která nicméně nijak nebrání světu v mechanickém pokračování. Typicky se v básních objevuje mnoho otázek, které jen visí v prázdnu, neboť popisovaný status quo odpověď nenabízí: „Patříme sem ještě? […] Jsme tu ještě?“ (s. 23, v básni „Perlorodka“). Zatímco příroda ve sbírce je autonomní, má smysl v sobě a trvá, stopa člověka a její dosah je zpochybněn – neboť člověk sám sebe zpochybňuje svým otupělým jednáním a děravým vědrem své paměti. Zdá se, že Kučeru tato neradostná realita fascinuje, ve všech oddílech sbírky se k ní vrací, obchází ztichlé domovy, vytahuje perly automatizované digitální komunikace, pro niž je prázdnota přímo typická. Pro jeho mluvčího je tu prostor znovu a znovu se dovolávat aspoň nějaké pozornosti: „zavolej určitě, kdykoliv, / ale i jindy můžeš, / opravdu.“ (s. 19) Hmatání po důkazech, že ještě někdo někde je, umlčuje postupně převládající jistota, že už je stejně pozdě.

Zítra budeme jen stín,
ostrov v horách.
s. 30

Sama existence je nejistá. Možná už tu nejsme a jen jsme si toho nevšimli, sděluje nám autor skrze ich-formu svého klímovského hrdiny v básni „Třetí osoba jednotného čísla“ (s. 26). V básni „Šalvěj“ (s. 68) zase mluvčí sebe sama nahlíží jako zbytečného, a přestože koná řadu pokusů nějak se v básni projevit, nakonec slouží pouze jako jakési médium pro podstatnější děje přírody: „[…] mé okraje se rozpouštějí“. Tato linie sbírky je podstatná a je tím, co zůstává po přečtení.

Občas plynulý rytmus sbírky naruší text podobný drobné poznámce na okraj. Jen pár slov, jeden verš jako báseň. Tyto miniatury jsou v četbě nádechem, prodlíme u nich – zde nadto ještě mívají podobu cizelovaného obrazu. Jednou větou vykroužená celá scéna: „U cesty zlomená páteř černé smůly.“ (s. 21) Lze číst opakovaně a neustále nacházet nové plody této básně-verše. Některé básně ve sbírce zase působí jako melancholické krajinky, které autor zdobí pečlivými obrazy: „tma na vsi / a ticho, jako bych ho kradl“ (s. 31), „Třešňové listí hořelo ve větvích řeky.“ (s. 35) Obraz vzájemného prostupování živlu ohně a vody se ve sbírce vrací na více místech, skrze něj prosvítá autorova smyslovost. Je zjevné, že pro Kučeru je velmi důležitá krása básnického slova. Hledá a nachází lahodná vyjádření, kterým stojí za to dát prostor hlasitým čtením.

Do každé spáry
pískem ze skal vtavit sklo,
čiré a černé,
dívat se, jak šedne.
s. 27

Za slabší bych ve sbírce označila básně cestovní. Ne snad že by zde autor neodvedl svou práci pozorovatele, ale výsledky působí hlavně jako pěkné pohlednice: „škvírou ve slupce se vylije / temně modrá obloha, / prostěradlo napnuté do tvaru plachty / pomalu mává útesem, / krásná mulatka v bílém kaftanu / přináší čaj.“  (s. 42) Jsou to řemeslně zvládnuté kusy, ale nevyslovují toho tolik jako všednější domácí obrazy sbírky, v nichž je zachyceno zneklidňující dění pod povrchem a v souvislostech. „Zrnko kávy zachřestí očima užovky. // Maska moře tě vítá rozevřenými rty.“ (s. 48) Lákavá exotika obrazů na první pohled zaujme, ale básnictví krásy je tu jaksi statické, je to zálibná hra. Oč zajímavější, přesnější je třeba obraz z básně „Hlučné zátiší“:

Ručníky voní mýdlem na špinavé límce,
tím s jelenem, co jich pod gaučem
vždycky byla plná krabice.
s. 62

I překvapivý, imaginativní závěr této básně nemění nic na tom, že načrtnutý gauč je v básni zcela hmotný, usedáme na něj a prožíváme text spolu s autorem.

Můžeme závěrem říci, že nejsilnější je Kučera tam, kde investuje do textu intimní existenciální napětí, kde z krásy soustruhovaného verše vyhřezne permanentně hrozící prázdnota. Zcizení či vytrácení podstatného sdíleného světa. Čekání na někoho, kdo se možná už nikdy na prahu domu neobjeví. Návratný motiv možného setkání, možného sdílení, které ale není vůbec jisté. Dům je přece z papíru.