Literární historik, který si vytkne cíl vypořádat se s osobností, jakou je Johann Wolfgang Goethe – nebo von Goethe, jak od roku 1782 úředně znělo jeho jméno –, na sebe i dnes bere hérakleovský úkol. Goethe, ve vlasti neironicky nositel epiteta ornans „kníže básníků“, představuje v německé, ba v evropské literatuře ztělesnění čítankového klasika, pilíř kulturního kánonu, v mnoha ohledech zakladatelského významu, nemluvě o tom, že jeho zájmy, a tedy i jeho význam přesahuje hranice literárního světa, protože se zabýval řadou oborů včetně třeba geologie, botaniky nebo optiky. U osobností takového formátu vstupuje životopisec zpravidla na pole mnohokrát zorané; v Goethově případě má k dispozici souborná vydání celého díla, oceán sekundární literatury, jež začala vycházet už za jeho života, a dokonce například devítisvazkovou biografickou kroniku Roberta Steigera Goethův život den za dnem (Goethes Leben von Tag zu Tag, 1982–2011), podávající, přesně jak název ohlašuje, přehled o Goethově životě den po dni. Může jít ve stopách svých předchůdců a má na co navazovat: z poslední doby lze připomenout monumentální, tradičním způsobem „život a dílo“ integrující dvousvazkovou biografii Nicolase Boylea Goethe: Básník a doba (Goethe: The Poet and the Age, 1991, 2000) nebo práci Rüdigera Safranského Goethe: Umělecké dílo života (Goethe: Kunstwerk des Lebens, 2013, česky 2020 v překladu Pavla Váni), akcentující Goethův tvůrčí život jako práci na sobě samém.

Z heuristického hlediska tedy už stěží lze přijít s něčím novým. Na druhou stranu je však také třeba poznamenat, že Goethova „sebepráce“, o níž mluví Safranski a na jejíž další různé podoby ještě narazíme, sám za života věnoval spoustu energie budování vlastního obrazu. V roce 1792 spálil podstatnou část své korespondence, záměrně mlčel o některých životních fázích (první roky ve Výmaru), pečlivě zkomponoval svůj vlastní životopis Báseň a pravda (a další práce autobiografického rázu) a zejména spolupracoval se svým důvěrníkem,

patolízalem, diktafonem, editorem, asistentem a náměstkem na zemi
s. 275 recenzované knihy

Johannem Peterem Eckermannem na svém vlastním obrazu, zhmotněném ve slavných Hovorech s Goethem (Gespräche mit Goethe in den letzten Jahren seines Lebens, 1836–1848). Goethe byl redaktorem vlastního života. Při veškerém vědomí toho, že o Goethovi už se „ví všechno“, naskýtá se zcela přirozeně otázka po tom, co se o Goethovi neví a zda lze tyto mezery dnes ještě vyplnit.

Nijak násilně ani bombasticky, ale přesto se o to pokouší i jeden z nejnovějších příspěvků do populární goethologie v anglojazyčném světě, kterým je monografie britského novináře a biografa A. N. Wilsona (česky např. Milenci o vztahu mezi manželkou syna Richarda Wagnera a Adolfem Hitlerem) Goethe: His Faustian Life (2024). To nové, s čím se snaží přijít, nespočívá skutečně v heuristice, ale v interpretaci a je obsaženo v podtitulu: „Faustovský život“. Wilson se pokouší kombinovat klasický, chronologický životopis se čtením Goethova života v klíči obsaženém v jeho nejznámějším díle, tragédii Faust (1. díl 1808, 2. díl posmrtně 1832), slovy editora Goethových spisů Albrechta Schöneho „sumě jeho básnického umění“. V postupu časového výkladu detailně sleduje autobiografickou transpozici, jejímž prostřednictvím nejrůznější ideje, motivy, inspirační zdroje do Fausta během celého života jeho autora vplouvaly, ať již je řeč o preromantických objevech germánského folkloru, nebo o osobním zážitku z veřejné popravy infanticidní matky, která údajně ovlivnila postavu Markétky.

Třetí linií jeho výkladu je usouvztažňování do kontextů historických, filosofických a dalších a tady je třeba autorovi přiznat první body, protože při vysvětlování například ideového chaosu německé intelektuální sféry v době „konce starého světa“, krize osvícenství a zrodu romantiky jsou jeho výklady lapidární a průzračné tak, že by za ně byl vděčný i gymnazista. Zároveň ovšem je také nutné konstatovat, že mezi jednotlivými způsoby výkladu autor přeskakuje někdy až příliš lehce, takže místy nás nechává v nejistotě, o čem je právě vlastně řeč a proč právě o tom, co přesně nám má odkrýt ta či ona paralela či kontrast. Najdeme i výroky, v nichž autor nabízí dost divoké interpretace („Čarodějnice mířící na vrchol Brockenu jsme my…“, s. 127), výroky, kde si vyloženě zafabuluje nebo v nichž se tato autorská bezstarostnost přinejmenším přelévá do jejich epistemické modality: že Schillerův Valdštejn je kniha, která jednomu změní život (s. 239), to bychom ještě chápali jako Wilsonův subjektivně hodnotící výrok, ale proč by například mělo platit, že je „prvním velkým historickým románem“ (s. 238), to už nám autor nezdůvodní. Nejde nyní o to, že to vůbec není román – to Wilson samozřejmě ví a myslí to přeneseně –, ale co Kněžna de Clèves, co anglický gotický román – a co ještě starší tradice historické prózy v Číně, které by se možná zastával i sám Goethe, propagátor Weltliteratur?

Je toto faustovské?

Goethův život je plný ambivalencí a snahy o jejich syntézu. Díky tomu je také plný paradoxů. Pojem Weltliteratur, jeden z klíčových termínů literární komparatistiky, Wilson nerozebírá; v Goethově pojetí šlo o sumu děl, jejichž význam překračuje hranice národních filologií. Goethe tím zjednodušeně řečeno nemyslel utváření kánonu, ale spíš sečtělost (Belesenheit) a – světobčanství; ani v době hledání německé jednoty v době po zániku Svaté říše římské (údajně „národa německého“ – ale co to znamenalo, nebylo vždy zcela jasné) v roce 1806 nebyl nacionalistou, ba v době konfliktů německých panovníků s napoleonskou Francií zachovával skandálně vlažný postoj. Goethe věřil v jedinou pravdu, ať už byla „vědecká, emocionální, duchovní“ (s. 27), nebo i ta umělecká; všechny pro něho byly součástí téhož hledání, přičemž v možnost nalezení, tedy poznání (v kontrastu k dobové materialistické skepsi) hluboce věřil. Byl přesvědčen o potřebnosti racionální i daimonické složky lidského života a o potřebě jejich vyvažování. Jeho vnímání světa bylo holistické, celek přirozeného vesmíru pro něj byl esenciálně jednotný a z toho pro něj plynulo i přesvědčení o provázanosti všeho živého na planetě – i jím, odpovídajícím spíše moudrosti Východu, oponoval dobové racionalistické představě o antropocentrismu. „Filosofická zkoumání, básně, neustále se vyvíjející drama o Faustovi,“ píše Wilson, „autobiografie i věda, to všechno je součástí téhož univerzalistického zkoumání, cesty k vnímavosti a skutečnému pochopení“ (s. 152). A arbitrem pravdy i morálky není odteď

ani Bible, ani Církev, ani stát, ale individuální lidský mozek
s. 178.

Je toto „faustovské“? „Drama myšlenky, neverifikovatelné, neodolatelná síla a tajemství Přírody, nutkavá potřeba každé tázající se mysli proniknout k tajemství leží v samém srdci Fausta“ (s. 171). Vzpoura proti materialistické skepsi, vylučující ve svém důsledku možnost poznání jako takovou, popření lutherské ideje sola gratia tím, že Faust je sám jakožto člověk nejen arbitrem, ale přímo hybatelem procesu vedoucímu k jeho zušlechtění, ale zároveň přiznání všech lidských slabostí, v čele se schopností dobrovolně podlehnout moci lásky, která jednotlivce nutí toužit po smrti. Nebo spíš takto, bez hodnotícího znaménka: odhodlat se ke kroku do neznáma, učinit akt víry. Faust je – řečeno nietzscheovsky – mimo dobro a zlo. Drama o něm pojednává „o zrození moderního lidstva jako takového“ (s. 13).

Kráčející sebepomník

Thomas Bernhard otiskl v roce 1982, v roce 150. výročí Goethovy smrti, v časopise Manuskripte povídku „Goethe schtirbt“ (Goethe umírá), v níž se zdrcující ironií sobě vlastní popisuje poslední hodiny Goethova života. Goethe leží nemocný ve svém domě ve Výmaru, obklopen lékaři a služebnictvem, fyzicky i psychicky vyčerpaný, ale zároveň posedlý vlastní velikostí. Ve chvíli smrtelného onemocnění se Goethe ještě označuje za naprostou špičku: „Was ich dichtete, ist das Größte gewesen, zweifellos…“ („Co jsem vytvořil, bylo bezpochyby to největší“). I vypravěč komentuje Goetheho řeči s nadsázkou, přetvářkou či téměř sarkasmem, například konstatuje, že se Goethe doslova sám považuje za ničitele svého národa: „Sich selbst bezeichnet er als Vernichter des Deutschen…“ Tato věta naznačuje, že se Goethe coby „ničitel Němců“ vidí výlučně jako nejlepší úkaz, a vypravěč ji jakoby s úsměvem přepočítává. Žádné další vysvětlení přitom nepotřebujeme – kontext hovoří sám za sebe: vypravěč ironicky cituje Goetheho vlastní sebevelikášství.

Goethe byl jako první mezi německými génii uznáván už za života a tuto roli se nijak nebránil přijmout; byl celebrantem i obětí svého vlastního kultu. Tuto rovinu jeho osobnosti popisuje i Wilson: člověka monstrózního ega, jehož obraz jakožto muže v partnerském vztahu je zničující. Zároveň člověk schopný dělat, na rovinu řečeno, voloviny – jako v prvních letech působení ve službách výmarského velkovévody Karla Augusta – v kontrastu k již zmíněnému principu, jímž sebe sama, svůj život stylizoval jako umělecké dílo. Tímto druhým, komplementárním pilířem jeho života i sebeobrazu je očistná moc smíchu. Navzdory důstojné až patetické vážnosti, kterou Goethe projevoval vůči předmětům svého studia a tvorby i sobě samému, v rozhovorech často nachytal své partnery tím, že to vlastně nemyslel vážně. Aspoň ne úplně. Doklady lze najít v korespondenci i v Eckermannovi. Jak hodně očistný může být v tomto ohledu specificky smích český – který na rozdíl od toho rakouského, bernhardovského, není existenciálně absurdní, ale sebeobranně ironický, není inscenovaný, ale komunitní – se lze dočíst nejlépe v úvodní kapitole studie Martina C. Putny k českému překladu Goethova Winckelmanna a Sběratele (2005):

Český smích může být v mnoha případech výrazem zavilé závisti vůči všemu, co přesahuje buranské čecháčkovství. V Goethově případě je to však smích léčivý, neboť detoxikuje to, co je v Goethovi pro (post)moderního čtenáře […] nestravitelného.

Humani nihil a me alienum puto

Zpět tedy z olympských výšin na zem – a zpět k Wilsonovi. Jako autorovu snahu doložit na úrovni každodenního života projevy daimonského principu, nebo Goethův sebe-redigovaný obraz zplastičtit, lze hodnotit kapitoly věnované poukázání na jeho „lidské“ stránky. Jak si povšimli a náležitě vyzdvihli vděční recenzenti – Frances Wilson v Daily Telegraph opatřila svou recenzi nadpisem „Tlustý piják, který změnil Evropu“, Robert Douglas-Fairhurst v The Times si v perexu získává čtenářskou pozornost tvrzením, že „Goethe byl celoživotní alkoholik, jehož skvělé dílo inspiruje mysl současnosti“ –, jde o Goethův „kontrolovaný alkoholismus“ a pestrý sexuální život, jeho vztahy se ženami – a s muži. Wilson se snaží rozklíčovat povahu těchto vztahů, zda šlo o platonickou lásku, „bromance“, naplněný milenecký vztah nebo ještě něco jiného, přičemž se už ocitá na hranici, která odděluje populární historii od bulvárního žurnalismu; jakkoli jsou pasáže o pozemských korelátech jeho touhy po „věčném ženství“ přínosné, ať už pro vlastní „dobové pozadí“ jeho díla (Sehnsucht jako touha po nepřítomném a naplněná milostná touha na italské cestě se spojují v transformativní zážitek, který následně při objevu lidského nevědomí přímo zpracuje nikdo menší než Sigmund Freud), nebo i z historickoantropologického pohledu (ve věcech dobové sexuální morálky například víme, že ačkoli dlouholetá partnerka a pozdější manželka Christiane Vulpius s Goethem prožila ve všech slova smyslu šťastně naplněný vztah, do konce života mu vykala a oslovovala ho „pane tajný rado“), jsme nakonec snad i rádi, když dojde k závěru, že se to stejně už nikdy nedozvíme, případně že např.

Spíše než abychom se starali o to, zda Goethe s Charlottou spal nebo zda ta či ona báseň je jí ,inspirována‘, zůstaneme na bezpečnější půdě a budeme vztah mezi básníkem a patronkou vnímat na vnější úrovni
s. 128.

Co tedy nakonec, kromě výše uvedeného, přinesl Wilson k našemu poznání výmarského klasika nového? Zvýraznil zakladatelskou povahu Goethova díla, např. k Freudovi, Nietzschemu, odvozeně i Marxovi, když od osvícenského antropocentrismu prodloužil polopřímku historického vývoje až do současnosti – k environmentalismu, sociálním problémům, globalizaci, ale třeba i k tematice zneužívání dětí (děsivá interpretace básně „Erlkönig“), nebo dokonce umělé inteligence, ke které dochází v prodloužení romantické linie vedoucí přes Frankensteina.

Jistě, lze se ptát, jestli se autor tím, že Goethovi připisuje roli až takového průkopníka moderního myšlení, nedopouští anachronické zkratky. Stejně tak je legitimní otázka, zda skutečně všechno v Goethově díle směřuje k Faustovi, či zda nejsou mimofaustovské oblasti jeho díla nezaslouženě ve stínu. Ovšem, jak už víme, Goethovo hledačství je stejně poháněno jedinou silou; nabízelo by se – a nijak by to nevybočovalo z wilsonovského ducha –, že „faustovský“ Goethe je spíše zrcadlem než portrétem: vynikající spisovatel, který v sobě shrnul napětí celé epochy (od rokoka přes Sturm und Drang, klasicismus, romantismus až k letmému dotaku realismu!), se zde proměňuje v obraz člověka, jenž „chtěl všechno“ – a proto předběhl svou dobu. Wilsonova opakovaná a variovaná teze, že Faust je „prvním moderním člověkem“, obstojí jen tehdy, přijmeme-li modernu jako věk neklidu, v němž se poznání a víra, vášeň a rozum, čin a sebereflexe přetahují o nadvládu nad lidskou duší. V tom je Goethe skutečně náš současník – nikoli proto, že předjímal Freuda, Darwina či umělou inteligenci, ale protože dovedl rozpoznat, že poznání nikdy nezbaví člověka démonů, pouze je promění ve vědomí. Wilsonův přínos spočívá v tom, že tuto nestálou rovnováhu mezi mýtem a poznáním, tělem a duchem, znovu rozkmitá. Jeho Goethe není klasicistní mramorová socha, nýbrž živý, rozporný organismus – a i kdyby tato modernizující perspektiva místy přeháněla, právě v ní se skrývá ono Goethovo „věčně živé“, které se nedá vyčíst z komentovaných vydání, ale nejlépe je ho prožít.