Viktorie Hanišová je jednou z mnoha, která reagovala (Tvar 15/2025) na celkem nevinný text Doroty Amrožové „Máš na to? A nemyslím tím talent“ (Tvar 11/2025). Spisovatelka se rozhodla podělit o svou čerstvou zkušenost, kterou učinila, když získala stálé zaměstnání. Svůj život učitelky zvládá tak dobře skloubit s psaním, že se s třeskutou ironií rozhodla ukázat, že stížnosti spisovatelů na existenční podmínky nejsou na místě, stačí se přece jen trochu snažit. Dokonce našla i viníka, který může za nespokojenost spisovatelstva, a tím je Asociace spisovatelů.

Jak bastlit pěkné věty při opravování písemky

Viktorie Hanišová píše: „A přesto jsem nedávno musela nastoupit do kolbenky: před rokem a půl jsem začala vyučovat na základní škole, nejdřív na částečný a teď už skoro na plný úvazek spolu s třídnictvím. V praxi to znamená, že si často musím kvůli své ,druhé‘ práci (a té třetí, již představují předklady) přivstat, do školy si nosím notebook, o volných hodinách a na pedagogických radách čile datluju a včera a část víkendů a dovolených rovněž trávím u počítače. Někdy je toho opravdu hodně. No a co.“

Následně sčítá ztráty: méně literárních akcí, méně diskusí, méně propařených nocí, méně času. Vypadá to, že Hanišová měla, než nastoupila cestu řádného zaměstnance, bohatý společenský život. Vlastně to v jejím podání vypadá, že všechno mimo smlouvu na dobu neurčitou je vlastně tak trochu sranda. Zároveň to evokuje dojem, že ostatní spisovatelé do práce nechodí.

Hanišová v euforii z toho, jak jí to všechno jde – psát, učit, překládat, neklasifikovat děti –, staví do popředí nezdravý model, který bych nikomu s čistým svědomím nedoporučila. Znám ho až moc dobře a troufám si říci, že déle než autorka polemiky. Neprospívá to nikomu a odráží se to na fyzickém i duševním zdraví. Hanišová je navíc v jiné situaci než spousta dalších autorů. Pracuje na částečný úvazek, což není v Česku obvyklé, jak dokládají seriózní výzkumy na toto téma. Firmy tím nevědomě vyřazují ze hry nejen umělce nebo kreativce, kterým by se jeden dva dny volna hodily, navíc s vidinou smlouvy a zaplaceného sociálního a zdravotního pojištění, ale také třeba rodiče, především matky. Spousta lidí by pak nemusela pracovat na IČO a fungovat ve švarcsystému. Žádala jsem o zkrácení úvazku několikrát, nikdy jsem ho nedostala, ačkoliv mi ho podle zákona má zaměstnavatel umožnit. Nehledám tímto viníka, jen konstatuji. Je to moje volba, ale nedá se říci, že úplně dobrovolná; udělala jsem dost proto, abych to změnila, ale okolnosti jsou takové, jaké jsou.

Tím se zase obloukem vracím k Ambrožové, která nepřímo poukázala na důležitý fakt, nad kterým Hanišová cynicky zámačkla slzu, a sice že spisovatel je součástí společnosti a jeho situace odráží její nastavení. Argumentovat donekonečna tím, že spisovatelé se nikdy neměli dobře, připomíná přístup Miloše Zemana, který za covidu prohlásil, že umělec tvoří nejlépe, když má hlad.

Postavení umělce je téma, které dlouhá staletí zůstávalo na okraji zájmu společností. Teprve v momentě, kdy se ukázalo, že chudý umělec není nadále společensky únosný a nehodí se do převládajícího modelu společnosti blahobytu 20. století, začalo se postavení umělce diskutovat a posléze i řešit,

píše v dokumentu IDU „Status umělce: Příspěvky k diskuzi“ Pavla Petrová. Jan Ambrož k článku Hanišové na sociálních sítích vtipně podotkl, že až se budou příště učitelé hlásit o lepší podmínky, dá jim Hanišové radu: datlujte čile o pedagogických radách romány. Protože všechno jde, když se chce.

Sen o světě, kde vítězí talent

Když jsem si ve svých raných letech, mohlo mi být tak deset jedenáct, uvědomila, že chci jednou psát, a začala to zkoušet, bylo za mou touhou, kromě samotného psaní, přání ocitnout se ve světě, kde se nerozlišuje mezi takzvaně úspěšnými a takzvaně neúspěšnými, ale jde tam o něco jiného. O opravdovost, hloubku, o vaši vlastní práci a talent, o vizi a svobodu slova, o to, že existuje prostor, kde si můžete dělat a myslet, co chcete, aniž by vás někdo odsuzoval nebo neustále korigoval. Zkrátka jsem měla za to, že když budu spisovatelka, budu postavena mimo společnost a budu si určovat pravidla sama. Povolání spisovatelky mě lákalo svobodou a jakousi velmi naivní vizí spravedlivějšího světa, protože jsem se domnívala, že když chcete, dokážete se prosadit, ať už jste odkudkoliv a máte za sebou cokoliv. Líbilo se mi, že psaní a umění není otázka peněz, ale toho, nakolik jste houževnatý a nadaný. Samozřejmě že to byl omyl. Ale myslím, že takové omyly patří k věci.

Dorota Ambrožová je debutantka, a nutně si tak musela projít vystřízlivěním a nárazem na bolestnou realitu. Nejde o to, že napsala zatím jednu knížku, ale o to, že je dost malá pravděpodobnost, že se její situace výrazně zlepší. Zkusme její text, který ve skutečnosti skutečně opakuje jen to, co už se řešilo mnohokrát, takto číst a neodsuzovat ho jako levičácké kecy, protože s tím, co píše Ambrožová, se musela srovnat v Česku většina autorů. Stejně tak bychom mohli pokládat text Hanišové jen za jakési pravičácké blouznění někoho, kdo možná po čase zjistí, že je na pokraji vyhoření. Koneckonců i ona se rozhodla nastoupit do stálého zaměstnání poté, co jí příjmy z literární činnosti klesly. Její hrdinství je způsobené okolnostmi. Myslet si, že mám všechno pevně v rukách, je v dnešním světě, který se mění z minuty na minutu, poněkud překonaný koncept.

Ne, ani Kafka nebyl takto šťastný

Jestliže Hanišová argumentuje, že díky takové Mornštajnové mohou nakladatelství vydávat méně výdělečné knihy, autoři těchto méně výdělečných knih můžou argumentovat, že to bylo remcání několika autorů, které otevřelo diskusi o vyplácení důstojnějších honorářů výdělečným i nevýdělečným autorům bez rozdílu. Byla to právě Asociace spisovatelů, založená Janem Němcem, Janou Šrámkovou a Ivanou Myškovou (tehdy to byli prozaici na počátku kariéry), která přišla s tím, že vyžadovat některé věci, jako jsou třeba zmíněné honoráře nebo fér smlouvy, by jednoduše mělo být normální. Díky projektu Spisovatelé do knihoven se podařilo nastavit výši honorářů za vystupování tak, aby byla důstojná. Spisovatelé a spisovatelky pak viděli, že je možné si říct za vystoupení o adekvátní odměnu bez trapných pocitů, a tato diskuse by měla probíhat kontinuálně s tím, jak se vyvíjí ekonomická situace nás všech.

Myslím, že cílem podobných textů, jako napsala Dorota Ambrožová, není naříkat a stýskat si, obviňovat ze svého „neštěstí“ ty „úspěšnější“ nebo se stavět do role oběti, jak podsouvá ve svém článku Hanišová, ale říct: můj talent je taky komodita, vy s ní obchodujete, já z toho chci taky aspoň něco málo mít. Otřepaná pseudoargumentace „Kafka taky chodil do práce a podívejte se, jaké knihy napsal“ je naprosto zcestná a ve výsledku neuctivá k samotnému Kafkovi. Ten si ve svých denících poznamenal:

Mé psaní je pro mne jediným způsobem, jak se udržet při životě, jak se vyrovnat se sebou samým. Jinak bych se musel zcela rozpadnout. […] Jedině literatura mi dává smysl, je to moje povolání. To, co není literatura, mě neuspokojuje.

To nevypadá, že by byl bůhvíjak šťastný v roli právníka v pojišťovně, což naznačuje i jeho další citát: „Úřad mě vyčerpává, neprospívá mi ani tělesně, ani duševně, a přesto v něm musím setrvat.“ Vyčerpání bylo jistě také jedním z faktorů, které přispěly k tomu, že onemocněl tuberkulózou. Ano, napsal knihy, které změnily svět, ale za jakou cenu? Zdá se vám to romantické? Mně ani ne. Autorkou zmíněný Bohumil Hrabal prošel v 50. letech různými zaměstnáními, ale od 60. let se živil jako profesionální spisovatel. Ale čert vem podružnosti. Kdo by si dělal starosti s fakty, když si je může vymyslet.

Jsem zaměstnanec, no a co?

V posledním roce jsem zažila vyhazov z firmy, která mi tvrdila, že tam budu přinejmenším do smrti, stejně jako budu do smrti pobírat třináctý plat a ještě udělám kariéru. Pak si ale vzpomněla, že výhodnější bude tvářit se, že je v krizi, a trochu zeštíhlit rozpočet na zaměstnance. EBITDA je EBITDA.

Jak to souvisí s článkem Hanišové? Ani tím, že uděláte kompromis a nastoupíte, jak říká, „do kolbenky“, si v dnešním světě nezajistíte nic. Rozhodně není důvod k tomu tvářit se, že jste lepší člověk, když docházíte do zaměstnání a píšete o přestávkách. Nemáte žádnou jistotu, že nenastane den, kdy přijdete jako obvykle do práce a tam vám řeknou, že už chodit nemusíte. A nakonec musíte konstatovat jen to, že firma na to má právo. Ostatně jste jen lidský zdroj, jak říkal můj šéf. Zdroje se zkrátka vytěží a pak se jde dál, takhle se dneska žije. Bylo by tak fajn, kdybyste se mohli načas opřít o druhé zaměstnání, ale garantuju vám, že vaše cesta povede rovnou na pracák. Můžete si jen po cestě říct „moje volba“ a vyplnit příslušné papíry.  Na druhou stranu, získáte volno a pohnete s knihou, což je ve výsledku produktivní a uspokojující a pocit ztráty to výrazně zmírní. Jen je to celé trochu děsivé.

V diskusi o podmínkách spisovatelů nejde o to najít cestu, jak vás někdo bude živit a dotovat, ale o to, že by se vaše úsilí mělo odrážet na vaší celkové situaci. A ano, je to bludný kruh. Nakladatel vás neuživí a stát příležitost podat záchranné lano jako vždy promarnil. I tak je ale třeba v diskusi pokračovat, snažit se přesvědčit lidi z ministerstva, že podmínky umělců jsou důležitým tématem, protože pokud to nebudeme považovat za důležité téma my sami, nebude to považovat za důležité téma nikdo a dopadne to nakonec i na ty „více výdělečné autory“.

Nadto je nutné, aby se změnily pracovní podmínky na více úrovních, což je záležitostí společenské atmosféry, ale to už je jiný příběh. Tím se znovu vracím k úvazku Viktorie Hanišové. Řada autorů by mohla psát, kdyby byli čeští zaměstnavatelé pružnější. Zatímco v zahraničí fungují pružné úvazky a testuje se čtyřdenní pracovní týden, u nás žijeme pořád jak za Marie Terezie. Všechno za nás má dělat AI, ale v kanceláři vysedáváme mnohdy s prstem v nose osm a půl hodiny denně, aby měl náš chlebodárce pocit, že tam cedíme krev, zatímco už jsme doma mohli mít ty dvě stránky napsané. Zatímco jinde testují alternativní pracovní dobu a status umělce vzali jako příležitost, u nás se po zprávě, že byl spuštěný registr umělců, strhl v debatách jenom shitstorm.

Máš depresi? Běž se proběhnout

Kromě toho, že Hanišová v podstatě dehonestuje Ambrožovou cynickými výroky a jakousi podivnou směsí hustle culture a arogance, našla i viníka, který za to všechno může, a už jsem ho párkrát zmínila. Je jím Asociace spisovatelů, která „neustále na někoho ukazuje prstem a hašteří se“.

Co se jí týče, dopustila se Hanišová mnoha omylů. Autorce textu vadí, že Asociace nepoučila členstvo o možnosti čerpat stipendia. Ve skutečnosti je tato informace obešla několikrát ještě předtím, než se spustil registr umělců, a je dostupná i na sociálních sítích. Navíc autorce textu očividně uniklo, že stipendia spolu s novým statusem umělce budou, jemně řečeno, problematická. Tato stipendia nahrazují předchozí systém stipendií, který na ministerstvu kultury fungoval od roku 2006. Stipendia obdrží ti, kteří nejsou v pracovněprávním vztahu v rozsahu vyšším než dvacet hodin týdně a zároveň výše jejich příjmů z umělecké činnosti tvoří aspoň polovinu jejich příjmů před zdaněním za posleních čtyřiadvacet měsíců. Kolik takových lidí znáte, si odpovězte sami. Jan Němec v článku „Status umrlce“ na webu H7O píše:

Opatření, které autoři a autorky učinili kvůli špatným podmínkám k tvůrčí činnosti, jim nyní znemožňuje tyto podmínky zlepšit; jsou po zásluze potrestáni za to, že literaturu roky dotují ze svých druhých příjmů.

Stejně tak autoři vědí, že když se přihlásí k Dilii, dostanou peníze z výpůjček knih v knihovnách. V současné době pro ně například chystáme na toto téma seminář. Dále bychom měli podle Ambrožové poučit své členstvo, že i jinde dostávají autoři málo peněz. Je to stejná logika, jako když se někomu svěříte se svým trápením a on vám řekne: Ale prosimtě, ve světě je hladomor a ty řešíš svoje boleníčka? Asociace jde raději cestou pozitivnějších vzorů, jakými jsou třeba podpora spisovatelů v Irsku nebo ve skandinávských zemích.

Pravda není ani to, že by se Asociace zasloužila o status umělce – pouze ho připomínkovala. V září 2020 přijal Evropský parlament Usnesení o kulturní obnově Evropy. Jednalo se o důsledek pandemie covidu a zároveň o vyústění diskuse, která akcelerovala v roce 2018. Zavedení statusu umělce je jedním z milníků Národního plánu obnovy, což je česká verze evropského programu Recovery and Resilience Facility (RRF). Některé státy – například Irsko – to vzaly jako příležitost, Česko tuto příležitost částečně promarnilo.

O tom, co dál se v minulosti Asociaci podařilo, jako například iniciovat vznik Českého literárního centra, které v podstatě funguje jako zahraniční agent a Hanišová s ním má jistě co do činění, zase někdy jindy.