Souvisí
-
Když recenzuji sbírku poezie, vždycky se ocitnu u psaní obrovských úvodů, ve kterých si stěžuji na nedostatek české poezie přeložené do italštiny. A pak mi pro samotnou sbírku, kterou mám recenzovat, pokaždé zůstane málo prostoru. Možná jsem trochu posedlá.
-
Paolo Giordano pak s tvůrčí nadsázkou nabízí konkrétní východisko, co je záhodno vykonat v případě apokalypsy čili novodobé potopy: zkusit se uchýlit na Tasmánii, kde nežijí žádní predátoři lidí a kde se ocitneme v demokratické zemi. V celé knize ovšem nepadne ani slůvko o střední nebo o východní Evropě, tudíž se obávejme, že nikomu dlícímu v našich končinách nebude spása na vzdáleném ostrově souzena.
-
Autofikce italského spisovatele se rozbíhá doširoka, a přesto si uchovává mimořádnou intenzitu. Přirozeně se pohybuje mezi privátní a globální rovinou, které Giordano dokáže mistrně propojovat. Motivy z obou sfér umí propracovat, vrstvit a nechat je navzájem zrcadlit i osvětlovat.
-
Do jaké míry je italská recepce díla Milana Kundery reprezentativní? V jistých ohledech sdílí ideologické čtení, jež jej nevyhnutelně charakterizovalo v mnoha kulturních kontextech, zároveň má ale také své specifické rysy. Je například symptomatické, že o propagaci Kunderových textů se často starali levicoví spisovatelé, kteří zastávali významné role v italském nakladatelském světě sedmdesátých a osmdesátých let a nahlíželi na něj se sympatií, dokud se pohyboval v rámci obrany ideálů pražského jara, a se sympatií mnohem menší, když dekonstruktivně nahlížel na komunistický totalitarismus a ironizoval levicového intelektuála.
-
Z nekonečné Itálie si každý vybere tu svou. Nekonečnost a smrtelnost: podivuhodně jedna druhou nevylučuje. Thomas Mann nechal svého usedlého německého spisovatele zemřít v Benátkách na antickou krásu mladičkého chlapce. Josif Brodský osmnáctkrát prožil v Benátkách zimu a pro knížku o jejich tekuté i klenuté poezii pojmenoval podle staré „nemocnice pro nevyléčitelné“ pás základů města pokrytý kamenem podél vody, od města odvrácený.