až pak to nalezneš
fragmenty
litanie
ocelová lana
tak co je ta země
co ze mě pláče
když všechno kolem zase mlčelo
a mlčí?
za kopci vládne – menhir
bod do něhož všechno směřuje
a klenutí-relikvie
tam dojít znamená mlčet
tam dojít znamená zpoza mluvící vítr
hřmot
tedy požehnání
skeudenn an ene en dour kloar
odraz duše v čisté vodě
spatřuješ
kůži z kaolinu
ostří
na zubech
abraze
veskrze náznak života
zatavený pevně do morku
do žil
do těla
a v nitru… ne cizost ne doznání
jen koloběh – převažující se slza
stín tisknoucí k zemi
ta nevyslovitelná tíha že před sebou
neutečeš
v zádech úpící podobenství
obnažující se tělo v rytmu přílivu
trouz sioul ar soñjoù
tichý hluk myšlenek
trouz sioul ar soñjoù
trouz sioul ar soñjoù
až přijde svatojánská noc
odrazy-stíny padnou ti v ústrety
jako když náhle zatají se dech
obnova; očista; růst zase zpět
nezbyde než pohroužit se v ticho
ve vnitřní malost složit prostor hlasu
a proudy vedoucí v řeku
až přijde Samhain
něco se v tobě bez zdánlivosti pohne
poznáš ten monotón
poznáš ho po vdechu
poznáš ho v sobě
a horizont je
tma
cáry a v tváři
určení
důvěrně víš o co
nebo spíš o koho jde
odchází zpátky do své země
a v jeho krocích ukryt zní
přelet kormoránů nad kromlechy
formace kříž
až přijde k tobě
budeš to ty a celý zase znovu
až přijde k tobě
war ar mor
na moři
skeudenn an ene en dour kloar
trouz sioul ar soñjoù
war ar mor
war ar mor an avel!
a kráčím k tobě teď
docela dvojmo
přestaneš odměřovat míru v každém kroku
pohybem odshora
dolu zvětří se průzory
a ty
podroben v malých skrýších z kamene
máš dvě nohy
ruce
tygří zrak
tušíš každý můj další pohyb
přeříkal bys mě nazpaměť
tušíš všechno ticho na vlastní vrub skryté
tušíš bod v němž se převažuje slza
to já pořád docházím
k jednomu a témuž zjevení
zjišťuji že se rozevírám a uzavírám pořád stejně
pořád stejným směrem
tak co je ta tíha ve mně kterou nejde vyslovit
co je ta tíha která mě od čehosi odděluje
bože co svrašťuje mou kůži že už v ní nemohu být
fragmenty
litanie
ocelová lana
tak co je ta země
co ze mě pláče
když všechno kolem zase mlčelo
a mlčí?
snížit se
a chodit před sebou
na úrovni vody
čeření skrze rty
protéká stavba věty
hledáš co můžeš ještě říct
a kol
šumění
není to tady
ani tam
není to vůbec o dotyku
pámelníky
dětství
okrouhlá jablka
až pak to nalezneš.
nemyslím na nic
ani na atlas plynutí
z dáli se ozývá trojí odbití
že jsi
že jsi
že jsi
Na starym nádraží
ve starym městě
narážim do stěn
nevim, kde jsem
Snad ve svym svědomí
v osobní zpovědnici
v noční můře
všedního bytí
Stravuje společnost
Svou demenci
Stravuje demence
Svou společnost –
Jako by se spolu utkaly
V karate na Měsíci
Samy dvě
Neohrabaně
Pomalu
Leč na život a na smrt.
mluvit mluvit
na kopci stojí dům
z komína stoupá dým
kam stoupá ten dým
to zůstane tajemstvím
možná do nocí a dní
kdy jsme v domě spolu sami
ty jsou zatím jenom dým
tak o tom ani nemukni
A tady se podstata věci nezmění,
to ví každé malé dítě, ať je číkoliv.
Jako občané máme nárok na řádné sezení,
ještě je příliš brzy na katy.
Spisovatel Patrik Linhart, vždy jako z prvorepublikové
škatulky, koketník a humorista, měl neodolatelnou
balící techniku. Objednal griotku, sobě i dámě,
a sladkými polibky se k té které přilepil.