Tvorbu Jaroslava Kovandy sleduji už mnoho let: vlastně od našeho setkání v redakční radě literárního časopisu věnovaného zejména poezii, jejž pod názvem Psí víno vydával a vedl ze svého zlínského ústraní. Protože jsme se o něco podobného předtím pokoušeli s Jakubem Zahradníkem, Romanem Polákem a dalšími a protože nám zaujetí a finance dlouho nevydržely, říkal jsem si, že je buď člověkem mohovitým a zároveň obětavým – nebo bláznem, který má naštěstí kol sebe lidi milosrdné i chápající, smířené s tím, že zatímco druzí investují, on (se) obětuje. Pak mi poslal první ze svých sbírek. A já pochopil, že bé je správně, že mám co do činění s (osobitým) básníkem. Tedy s někým, jehož tvorba – přestože vychází z oné vlny mluvenosti a všednosti, o níž ve své knize Na tvrdém loži z psího vína hovoří Kožmín s Trávníčkem v souvislosti s dědictvím Skupiny 42 a jíž je v próze obdobou například tvorba Hrabalova (Bohumil Hrabal ostatně začínal jako básník) – je svébytná, snadno rozpoznatelná a těžko napodobitelná. Jen jsem si řekl i to, že tedy musí býti lože Jaroslava Kovandy ze sotva ohoblovaných pryčen, protože přibrat si ku psaní vydávání časopisu…?!

Aktivity tvůrce narozeného 26. 2. 1941 byly však ještě obdivuhodnější: pořádání autorských čtení, výjezdních zasedání redakčního okruhu (jednou dokonce až do Ruska), každoročního setkávání širokého kruhu přátel Psího vína včetně těch zahraničních… To všechno při psaní a vydávání vlastních básnických sbírek; později k nim přibyly i tvorba pro děti a texty prozaické (z nichž mne nejvíce oslovily rytmoromán Gumový betlém, 2010 – a ve spisovné valaštině psaná perzifláž urbánní legendy Nejaký Jura Vičík, 2014).

Nesmím zapomenout ani na Kovandovo občanské povolání: je totiž vystudovaným sochařem (absolventem SUPŠ v Uherském Hradišti) – rád pracuje zejména se dřevem (je ale také malířem, kreslířem a grafikem). Jenom věru nevím, kde na všechno bral čas: neboť jsem (zpovzdálí) sledoval alespoň jeho práci redakční. A musím říci, že byl šéfredaktorem stejně tolerantním jako kritickým: jejž irituje nikoli styl psaní konkrétního autora, ale to, jde-li onen pod svoji míru, předstírá-li totiž myšlenkovou hloubku nebo intenzitu prožitku za pomoci již ozkoušených postupů, kopuletých básnických klišé. Pamatuji se, jak mi hodil na hlavu jeden z mých textů se slovy, že mám-li už v básni strom, měl by to být konkrétní strom, protože bříza, smrk či lípa jinak rostou, jinak voní a mají i jinou korunu.

Poté, co předal šéfredaktorství Psího vína Petru Štenglovi, zdálo se, že je o Jaroslavu Kovandovi nějak méně slyšet. A to přesto, že nadále tvořil: vždyť Kovanda-prozaik se objevil až později. Představa, že ten, kdo nestojí na dostatečně vysokém soklu v rámci našeho současného literárního dění nebo pravidelně neobráží rozličné akce, už tolik (co se významu jeho tvorby týká) neváží, je pro mne jedním z milníků (tedy vlastně mylníků), které spíše než k poznání přivádějí nás na scestí… abychom teprve po čase (a to ještě jen někteří) pokorně doznali, o co všechno jsme svojí nepozorností přišli.

Takže jsem věru rád, jestliže jsem byl na tvorbu a osobnost Jaroslava Kovandy (znovu a důrazně) upozorněn: a to výborem z jeho celoživotního básnického, ale také výtvarného díla a z Kovandovy literární a výtvarné – na stránkách Psího vína uveřejňované – publicistiky, který pro nakladatelství Větrné mlýny pod názvem Za oknem Kovanda (parafrází to titulu jedné z jeho sbírek: Za oknem Erben) sestavili Roman Polách a Marek Timko (texty z Psího vína vybral Milan Libiger).

Když jsem tak olbřímí knihou (čítající 468 stran) listoval, medle jsem si uvědomil, nakolik zůstával Jaroslav Kovanda tvůrčím také v časech, v nichž už nebyl tolik vidět. Snad mi bude odpuštěno, začínám-li odzadu, totiž posledními dvěma oddíly: „Panna Maria na telefonním sloupu“ a „Ve znamení skobového kříže“. Být tvůrčím pro mne totiž značí opouštět cesty vyjeté, ano vymleté, zkoušet něco nového, klást před sebe stále nové a vyšší překážky. K těm patří ochota jakoby zapomenout na všechno, čeho a čím jsem již dosáhl, ba i na to, že já jsem tím, kdo by měl přetvářet a přepodstatňovat: a vytratit se kdesi pod textem.

Tak nějak bych charakterizoval nalezenou (z dvojice deníkových záznamů čerpající) poezii prvního ze zmíněných oddílů, v níž absentují prvky typické pro Kovandovo básnění od samých (knižně vydaných) počátků. Totiž využití volného, silně prozaizovaného verše, v němž je spisovný jazyk často prokládán nářečními pasážemi (stylizovanými tak, že se využití nářečních prvků týká také básnické obraznosti: ta se však při bližším ohledání ukáže být velmi přesnou a propracovanou). Texty jsou začasté epizovány rozčleněním na pásmo mluvčího a promluvy jednotlivých (v jeho pásmu zmíněných) postav; a také vloženými epickými miniaturami/anekdotami. Samotný text je stylizován jako promluva k nepřítomnému čtenáři (tuto nepřítomnost si mluvčí vynahrazuje sebeoslovením) – a jeho kvalita nejlépe vynikne při hlasitém přednesu. Při něm navíc zřetelněji zjistíme, že významově zatížená místa jsou často i místy záměrně rytmicky narušenými, nedopovězenými. Namísto efektní, zdobné, (jemně) didaktizující pointy nastupuje u Kovandy cosi jako anti-pointa: prázdná plocha s několika málo směrovkami, nutící čtenáře k vlastnímu hledání.

Pokud však ve většině básní (natož v rýmovaných sonetech!) přece jen rytmus i obraznost textů na první dobrou sdělují, že jde o poezii, jsou v „Panně Marii…“ tyto prvky téměř k nepoznání skryty: aby o to zřetelněji (v rámci významové výstavby básně) vynikl rozdíl v jejím členění do veršů a do úseků syntaktických. (A je-li i tento potlačen, jako na s. 389, má to význam: verše se pak úsečností podobají vojenským povelům.) Nevyskytují se nářeční prvky ani vložené anekdoty, expresivita je tlumena. Záměrně nevzrušivě se tu referuje o napínavých a krvavých dějích první světové války a ze života v legiích.

Básník-tvůrce je přítomen jen jako ten, kdo vybírá, řadí a (jemně) stylizuje. Totéž, ovšem dokonce už i bez oné stylizace, platí také pro – z dobových dokumentů vznikající – obraz velikosti utrpení a nízkosti svědomí za časů těsně předválečných, válečných a poválečných ve Zlíně a okolí v souboru „Ve znamení skobového kříže“. Touto koláží se však Kovanda také jiným způsobem opětovně hlásí k již zmíněnému dědictví, tedy k odkazu Kolářovu. Zpodobením obou světových válek (za té druhé se sám narodil) nás zároveň upozorňuje na zneklidňující stav naší přítomnosti, neboť také v ní a na mnoha místech

k další válce se schyluje
s. 67.

Při probírce zbylými texty jsem si ozřejmil Kovandovu úpornou snahu (podle jeho oblíbeného režiséra Hajdy) hodit to všechno na dvorek. Nečinit poezii přes míru abstraktní a vznešenou. Za poznání a přiznání: „já vím žijeme mezi termoforem a metaforou…“ (s. 47). S vědomím, že co je nahoře, musí být také dole (… dovoluji si citovat Vladimíra Novotného): „když stála kometa Gallea na Hédách / a krupón souhvězdí / táhl se jako boží ohanbí / směr Silničná na Slavkov“ (s. 107). Za performance prolnutí malých (soukromých, rodinných, rodových) dějin s těmi velkými (Zlína, státu, Evropy) – například v „Legendě o Svedrupovi“ nebo ve sbírce mapující svými sonety naše minulé století (tedy v Nebi nad kantýnou, 2002). A když už jsme u setkávání protikladů, hned přidávám další: neboť u Kovandy se protínají také (domněle) nízké s vysokým, každodenní zážitky a drobné slavnosti (také erotické, jemně ovíněné, zabíjačkové) s přilnutím ke kultuře antické, italské či pařížské, (quasi)citáty zaslechnutých hlášek s četbou

Isaaka Babela nebo Bohumila Hrabala
s. 181.

Tomu odpovídá řazení básní do oddílů, jejichž názvy tu zvýrazňují putovní zážitky („Cestovní kvítí“, „Lublanští holubi“, „Pařížské skicáky“), tam ukotvení („Zlíny a archlebovy“), zde čas denní, roční a životní („Plíce večera“), jinde zase příběh člověka v dějinách („Legenda o Svedrupovi“). Přičemž básně nejsou řazeny podle data vzniku: to můžeme přibližně určit tam, kde jedna druhou cituje či parafrázuje. A také tehdy, zvíme-li, ze které sbírky ta či ona pochází. Domnívám se tudíž, že přítomná „Ediční poznámka“ měla být rozšířena o údaj, odkud jsou jednotlivé básně vzaty.

Recenzovanou knihu nicméně (s vědomím, že v ní není zpřítomněna Kovandova próza) pokládám za reprezentativní soubor básnického díla Jaroslava Kovandy: přinášející ostatně drobnou ukázku jeho poezie pro děti a z jeho překladů (z nichž zaujme zejména tlumočení veršů M. Lippiho). Také dnes již těžko dostupné (volným veršem psané) básnické pásmo Zlínská osma se takto dostane k širšímu okruhu čtenářů.

Bylo radostí ji otevřít a listovat v ní: tolikéž pro přítomnost bohatého Kovandova výtvarného doprovodu. A je tudíž povinností si uvědomit, nakolik jsme ve svých soudech Kovandově tvůrčí osobnosti právi a kolik tomuto autorovi ještě zůstáváme dlužni.