Rub
Alice Koubová

Tři paradoxní síly demokracie

Jak tedy celou věc shrnout? Mohli bychom říct, že moc demokracie spočívá v rezistenci vůči násilí plus ve sdíleném štěstí. Propojení trojice rovnosti, svobody a sounáležitosti má schopnost odolat různým formám brutální vnější nebo sofistikované hybridní agresi víc než jakákoli jiná síla.

Drobná publicistika – Slovo
Z čísla 7/2025

Nevyhnutelným rizikem demokracie je, že může zničit sebe samu. Fakt, že o zánik demokracie usilují její oponenti, není až tak překvapivý. Podstatnější je, že podmínkou možnosti existence demokratického systému je taková míra svobody a ambivalence, která, není-li s ní dobře nakládáno, vytváří také prostor pro jeho destrukci, aniž by k tomu bylo nutné cizí zavinění. Chce-li tedy demokracie zůstat demokracií, nemůže se jen bránit „nepřátelům demokracie“, musí umět robustně udržovat své specifické vnitřní prostředí jako prostředí, ve kterém je hrozba imploze a zániku zdrojem rozvoje a síly. Jak tato dynamika funguje? Demokracie je politický režim definovaný třemi charakteristikami: svobodou, rovností a sounáležitostí (bratrstvím). Od oligarchie, tyranie nebo monarchie se liší ve třech zásadních ohledech. Za prvé odmítá, že by v ní jedna skupina lidí měla právo ovládat jinou skupinu lidí a těžit z ní. Demokracie má být vládou těch, kterým se zároveň vládne. Funguje jako sebe-vláda, tedy sebe-ovládání. Principem demokratické politiky je tedy sebeovládání jejích občanů, institucí a zástupců tak, aby nevládli jedni druhým skrze zastrašování a násilí. Za druhé, demokracie o sobě otevřeně pochybuje. Uznává, že svému vlastnímu vymezení nedostává ani naplno, ani jednou provždy. To z ní nedělá projekt malomyslný a neúspěšný, ale projekt hluboce aspirativní, odhodlaný a nastavený svým úsilím směrem do budoucnosti. Jacques Derrida v tom smyslu tvrdí, že demokracie je svým vlastním slibem: existuje jedině tak, že se demokracií neustále stává, překonává své selhávání ve prospěch sebe samé. Francouzský filosof Frédéric Worms používá pro popis tohoto systémového sebe-vztahu metaforu života s chronickou nemocí. Demokracie je režim s vnitřním onemocněním, a musí být tedy připraven, že jednou za čas u něj propukne autoimunitní reakce. Cílem života s chronickou nemocí ale není zbavit se choroby a dosáhnout zdraví – to totiž není možné. Vše absolutní patří tyraniím. To, co ovšem možné je, je překvapivě víc než něco absolutního: je to neustálá obnova a rozvoj života.

Nemoci čelíme každý den, a to nejen proto, abychom získali zpět ‚zdraví‘, ale spíše proto, abychom získali zpět život, abychom se vrátili do života,

píše Worms. To je zcela opačná teorie politické moci, než jakou známe z teorie biomoci Michela Foucaulta. Demokratická moc zde nepředstavuje jen potenciální nástroj ovládání a disciplinace života, ale také potenciální sílu zajišťující prostor pro prospívající život v podmínkách nezrušitelné ambivalence a mocenských konfliktů. Ve Wormsově kritickém vitalismu tedy nejde o soupeření mezi politickou mocí a silami života, ale o způsob, jakým je politická moc uvnitř života uplatňována – uvnitř jednoho lidského těla v napětí zdraví a nemoci, v mezilidských vztazích jako péče a ubližování a v rámci života institucí jako zákon a jeho narušování.

To však pořád není všechno. Platí ještě třetí princip, totiž že v demokracii nejde jenom o to udržovat jakési křehké ekvilibrium moci života a života moci. Neuvěřitelně futuristická myšlenka zakladatele demokracie, bohatého a mocného athénského archonta Solóna, spočívá v tom, že demokratická moc podporuje také spřízněnost a sounáležitost mezi občany. Je-li zajištěno minimální bezpečí ve vlastní společnosti, důvody pro důvěru v instituce, je možné žít větší svobodu i ustát politický konflikt. Solón demokratické prostředí vytvořil pomocí zákonů, které více zrovnoprávnily občany Athén, oddlužily chudé, rozpojily vztah mezi politickým vlivem a bohatstvím aristokratů, sjednotily míry a váhy a reformovaly soudnictví tak, že celek společnosti odpovídal za potřeby jednotlivců a jednotlivci se podíleli na rozvoji celku. Úspěšné návody nám nechybí.

Jak tedy celou věc shrnout? Mohli bychom říct, že moc demokracie spočívá v rezistenci vůči násilí plus ve sdíleném štěstí. Propojení trojice rovnosti, svobody a sounáležitosti má schopnost odolat různým formám brutální vnější nebo sofistikované hybridní agresi víc než jakákoli jiná síla. Zralá demokracie je schopná se bránit a zároveň vynalézat nová řešení, je schopna se vyživovat v době, kdy se vyčerpává. Je schopna imaginovat budoucnost, nejen opakovat historii. Je schopna obnovit funkční vzory. Je schopna se smát.

Nepřestaňme trvat na tom, že existují systémové cesty, které nám pomohou být spolu nějak šťastní, abychom mohli být silní.

Chviličku.
Načítá se.

Souvisí

  • Francouzský fenomenolog Paul Ricoeur v tomto smyslu rozlišuje hermeneutiku podezření a hermeneutiku důvěry. Hermeneutiku podezření spojuje s postoji Marxe, Freuda a Nietzscheho, kteří svým myšlením odkrývají za veškerou zkušeností utajené síly třídních zájmů, libida nebo vůle ovládat druhé.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 5/2025
  • Nemožnost svět od sebe oddělit, emancipovat se a očistit, není však pobídkou k rezignaci. I rezignace je snahou o sebeočistu. A to Kristofová neudělá. Kristofová místo toho pozoruje, jak věci jsou. Snáší sebe samu uvnitř světa díky pozorování. Její postavy zažívají šoky. Šoky natolik silné, že lidé nejsou ani schopni rozhořčení.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 3/2025
  • Rub
    Alice Koubová

    Proč lidi píšou

    Počátek a konec psaní, zdá se, nespočívá v pravdivosti, autenticitě, vlastním pronikavém pohledu na realitu, ale v rekonstrukci podmínek možnosti našeho života. Uvidí nás člověk, který nám svým vstřícným pohledem vytvoří prostor pro život. V okamžiku mezi minulostí a budoucností nás uvidí – a my obživneme. Pokud již psaním nemůžeme aktivovat tento pohled, vyjdou všechny naše texty nastejno.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 1/2025
  • Rub
    Alice Koubová

    Zopakujeme si minulost?

    V Gospodinově románu se však Evropané nespojí v globální veřejnost a nezačnou vynalézat nepředstavitelnou budoucnost. Volí rozklad na národní státy a hromadný návrat do minulosti. Pomocí referend v jednotlivých zemích si demokraticky zvolí, kam utéct. Scénování minulosti funguje, nostalgie hladí, mohou znovu poslouchat walkmany, jezdit v embéčkách, jíst na stojáka v nádražním bufíku, nedělat nic než věrně opakovat a tak postupovat vpřed.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 19/2024
  • Rub
    Alice Koubová

    Infoobezita a netečnost

    Být pozorný k tomu, co nám nezapadá do připraveného světa, odmítnout apatii vůči strádání těch lidských a nelidských živých bytostí, díky kterým žijeme naše pohodlíčko, třídit, diskutovat a rozvažovat je náročnější než praktikovat grandiózní netečnost. Ale je v tom naděje.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 15/2024