Nevyhnutelným rizikem demokracie je, že může zničit sebe samu. Fakt, že o zánik demokracie usilují její oponenti, není až tak překvapivý. Podstatnější je, že podmínkou možnosti existence demokratického systému je taková míra svobody a ambivalence, která, není-li s ní dobře nakládáno, vytváří také prostor pro jeho destrukci, aniž by k tomu bylo nutné cizí zavinění. Chce-li tedy demokracie zůstat demokracií, nemůže se jen bránit „nepřátelům demokracie“, musí umět robustně udržovat své specifické vnitřní prostředí jako prostředí, ve kterém je hrozba imploze a zániku zdrojem rozvoje a síly. Jak tato dynamika funguje? Demokracie je politický režim definovaný třemi charakteristikami: svobodou, rovností a sounáležitostí (bratrstvím). Od oligarchie, tyranie nebo monarchie se liší ve třech zásadních ohledech. Za prvé odmítá, že by v ní jedna skupina lidí měla právo ovládat jinou skupinu lidí a těžit z ní. Demokracie má být vládou těch, kterým se zároveň vládne. Funguje jako sebe-vláda, tedy sebe-ovládání. Principem demokratické politiky je tedy sebeovládání jejích občanů, institucí a zástupců tak, aby nevládli jedni druhým skrze zastrašování a násilí. Za druhé, demokracie o sobě otevřeně pochybuje. Uznává, že svému vlastnímu vymezení nedostává ani naplno, ani jednou provždy. To z ní nedělá projekt malomyslný a neúspěšný, ale projekt hluboce aspirativní, odhodlaný a nastavený svým úsilím směrem do budoucnosti. Jacques Derrida v tom smyslu tvrdí, že demokracie je svým vlastním slibem: existuje jedině tak, že se demokracií neustále stává, překonává své selhávání ve prospěch sebe samé. Francouzský filosof Frédéric Worms používá pro popis tohoto systémového sebe-vztahu metaforu života s chronickou nemocí. Demokracie je režim s vnitřním onemocněním, a musí být tedy připraven, že jednou za čas u něj propukne autoimunitní reakce. Cílem života s chronickou nemocí ale není zbavit se choroby a dosáhnout zdraví – to totiž není možné. Vše absolutní patří tyraniím. To, co ovšem možné je, je překvapivě víc než něco absolutního: je to neustálá obnova a rozvoj života.

Nemoci čelíme každý den, a to nejen proto, abychom získali zpět ‚zdraví‘, ale spíše proto, abychom získali zpět život, abychom se vrátili do života,

píše Worms. To je zcela opačná teorie politické moci, než jakou známe z teorie biomoci Michela Foucaulta. Demokratická moc zde nepředstavuje jen potenciální nástroj ovládání a disciplinace života, ale také potenciální sílu zajišťující prostor pro prospívající život v podmínkách nezrušitelné ambivalence a mocenských konfliktů. Ve Wormsově kritickém vitalismu tedy nejde o soupeření mezi politickou mocí a silami života, ale o způsob, jakým je politická moc uvnitř života uplatňována – uvnitř jednoho lidského těla v napětí zdraví a nemoci, v mezilidských vztazích jako péče a ubližování a v rámci života institucí jako zákon a jeho narušování.

To však pořád není všechno. Platí ještě třetí princip, totiž že v demokracii nejde jenom o to udržovat jakési křehké ekvilibrium moci života a života moci. Neuvěřitelně futuristická myšlenka zakladatele demokracie, bohatého a mocného athénského archonta Solóna, spočívá v tom, že demokratická moc podporuje také spřízněnost a sounáležitost mezi občany. Je-li zajištěno minimální bezpečí ve vlastní společnosti, důvody pro důvěru v instituce, je možné žít větší svobodu i ustát politický konflikt. Solón demokratické prostředí vytvořil pomocí zákonů, které více zrovnoprávnily občany Athén, oddlužily chudé, rozpojily vztah mezi politickým vlivem a bohatstvím aristokratů, sjednotily míry a váhy a reformovaly soudnictví tak, že celek společnosti odpovídal za potřeby jednotlivců a jednotlivci se podíleli na rozvoji celku. Úspěšné návody nám nechybí.

Jak tedy celou věc shrnout? Mohli bychom říct, že moc demokracie spočívá v rezistenci vůči násilí plus ve sdíleném štěstí. Propojení trojice rovnosti, svobody a sounáležitosti má schopnost odolat různým formám brutální vnější nebo sofistikované hybridní agresi víc než jakákoli jiná síla. Zralá demokracie je schopná se bránit a zároveň vynalézat nová řešení, je schopna se vyživovat v době, kdy se vyčerpává. Je schopna imaginovat budoucnost, nejen opakovat historii. Je schopna obnovit funkční vzory. Je schopna se smát.

Nepřestaňme trvat na tom, že existují systémové cesty, které nám pomohou být spolu nějak šťastní, abychom mohli být silní.