Ke změně klimatu lze přistupovat nejen s vědeckou distancí – s věcností, která neprozrazuje nic o tom, jak silně může vědomí jejích současných a možných důsledků otřást lidským nitrem –, ale také s neztajenými emocemi a existenciální zasažeností. Kniha Jitky Holasové Klimasmutek. Vnitřní dovednosti do časů krize svým názvem naznačuje, že bude příkladem druhého pohledu.

A skutečně – autorka protkává své úvahy o zákoutích a hlubinách klimatického smutku i zdrojích, které se v nelehkých dobách mohou stát oporou, osobními vzpomínkami a reflexemi. Spíše než nad čtenářem stojí po jeho boku, je jeho průvodkyní, která neskrývá, jak hluboce se jí dotýká to, co s sebou klimatická změna přináší. Smutek se pro ni stává prostředkem setkání s tím, co chápe jako podstatné, médiem vykročení k sobě i mimo sebe. Vede k hledání dovedností, s nimiž nás seznamuje v devíti kapitolách: „Obejmout bolest“, „Všímavost“, „Bytí v lese“, „Potkat stín“, „Digitální hygiena“, „Citlivost“, „Spřádání komunit“, „Spirituální gramotnost“, „Návrat do těla“.

Jednotlivá témata, určená těmito názvy, však v knize nejsou hermeticky oddělená. Vždy znovu se propojují v nových konstelacích a vzájemně se osvětlují. Toto prolínání a vnitřní provázanost svědčí o tom, že realita není v autorčiných očích souborem nespojitých bodů, ale spíše předivem vazeb. I člověka chápe primárně jako bytost, která je utvářena vztahem k sobě, druhým lidem a přírodě. Klíčové postavení vztahovosti v knize ilustruje rovněž fakt, že kapitoly o dovednostech doprovázejí rozhovory s osobnostmi, jako je psychoterapeutka, lektorka a mediátorka Zdeňka Voštová, environmentální a sociální psycholog Jan Krajhanzl nebo básník, publicista, překladatel a psychoterapeut Adam Borzič. Kniha tím nabývá dialogické roviny, která v díle působí organicky a zároveň je příkladem první z důležitých forem spolubytí, kterých si autorka všímá: mezilidských vztahů.

Ty se dostávají silně do popředí v kapitole o spřádání komunit, v níž Jitka Holasová vyzdvihuje důležitost společenství, která pokládá za psychickou oporu i hráz proti zahleděnosti do sebe. Ačkoli život ve společenství může přinášet problémy, individualismus neposkytuje v poryvech doby tolik potřebný záchytný bod. Jak autorka uvádí v kapitole o digitální hygieně, sociální sítě a digitální nástroje, které s příslibem navazování vztahů přicházejí, k překonání společenského atomismu nevedou, ba naopak mohou izolovanost ještě prohlubovat: „Při online hovoru se také vlastně nedíváme druhému doopravdy do očí, díváme se jen na obraz jeho očí, který zprostředkovává kamerka umístěná o pár centimetrů výš. Naše pohledy se tedy reálně nikdy neprotnou. […] Ve sdílené virtuální samotě chybí neznatelné pohyby víček, vějířky vrásek kolem očí, co jsou vidět jen v určitém úhlu slunečního svitu, rozpřažené ruce, stisknutí paže. Chodíme na sítě pro kontakt, a odcházíme ještě rozviklanější a osamělejší.“ (s. 165)

Svět virtuálních médií má podstatný vliv nejen na síť mezilidských vztahů, ale také na přístup k sobě samému – a tedy i k vlastní tělesnosti – a přírodě, dalším dvěma formám spolubytí, které jsou v knize tematizovány. Pozornost rozptýlená a roztěkaná virtuálním prostředím zabraňuje pěstování vnímavosti k vnějším fenoménům i k tomu, co se odehrává v nás a s námi. Digitální abstinence proto může podle Jitky Holasové přinášet blahodárné plody v podobě silnější všímavosti. Právě tu pokládá za další vnitřní dovednost, za umění, jež umožňuje otevřít se světu bez snahy ho kontrolovat a jehož součástí je laskavost a něha k sobě i okolí. „Není pozice všímavé laskavosti vlastně čtvrtou možností reakce na ohrožení klimatickou krizí, kterou můžeme vědomě volit mimo útok, útěk a zamrznutí?“ (s. 81), táže se sugestivně čtenářů.

Téma kontaktu se sebou, druhými a okolím se v autorčiných úvahách dostává ke slovu i tehdy, když přemítá nad zesílenou senzitivitou – citlivostí. Ačkoli i ji pokládá za jednu z důležitých dovedností, je spíše něčím, co člověk získává bez vlastního přičinění, než tím, co dokáže vlastním úsilím nabýt. Citlivost je dar, který se jeví jako ambivalentní. Na jedné straně je intenzivním druhem vnímavosti vůči sobě, přírodě a druhým lidem, na straně druhé činí člověka zranitelnějším. Tato křehkost ovšem odhaluje více než zapouzdřená sebejistota. Ten, kdo dostal do vínku přecitlivělost, je silněji vystaven podnětům, ale právě tato obnaženost mu umožňuje lépe odhalovat ničivé procesy, které jiní mohou chápat jako prostý fakt. Silně se ho dotýká hrozba klimatické krize i civilizační shon, neustálý útok na smysly a tlak, které jsou zdrojem úzkosti a začínají přesahovat hranice lidsky snesitelného.

Jitka Holasová, která sama vypráví příběh vlastní přecitlivělosti, se čtenářem sestupuje ještě hlouběji do svého vnitřního světa, když uvažuje o setkání se stínem. Řádky, na kterých píše o vážné nemoci a smrti své maminky, patří v knize k nejjímavějším. Bolest pramenící ze změn odehrávajících se v přírodě a žal intimní se vzájemně zrcadlí a připravují cestu k úvahám o smrtelnosti. Nemoc a prchavost života provází svět lidský i mimolidský, je bolestným poutem, solidaritou pomíjivých. Lze někde najít útěchu?

Teď tu jsem a pak už tu nejsem. A proto teď zkouším dělat to nejlepší, co zrovna můžu
s. 140.

Oporu je možné najít rovněž v „bytí v lese“, ve vztahu s přírodou, kterou autorka staví do protikladu s posuzující, známkující a vydělující společností: „Cítím, že do téhle krajiny, na tenhle svět plný listí, zvuků a mokré lesní trávy patřím. Nikdy se od přírody nemůžu izolovat, ať se o to u skla displejů snažím sebevíc. Je to o tolik laskavější krajina, kde mě nikdo nehodnotí, která je tu pro všechny. […] V přírodě neexistují chyby.“ (s. 109) Přírodu Jitka Holasová vnímá v její mnohotvárné pestrosti i jedinečnosti, neopakovatelné konkrétnosti. Hrušeň jejího dětství je živým tvorem, subjektem, nikoli objektem, je přítelkyní, kterou noví majitelé domu pokáceli, a místo, které naplňovala její šumějící přítomnost, se proměnilo v mrtvý, opracovaný kámen – „vydláždili ráj a postavili parkoviště“, jak zpívá kanadská písničkářka Joni Mitchell ve skladbě Big Yellow Taxi.

V přírodě autorka hledá i to, co se skrývá pod povrchem věcí, duchovní dimenzi. Když píše o spirituální gramotnosti, opatrně ohmatává prostředí, které může být spojeno s rizikem scestí a neoliberálním paradigmatem, totiž s pochybnými „učiteli“ různého druhu a individualisticko-konzumním přístupem. Oblast, která byla v našem kulturním okruhu neoddělitelná od křesťanství a vztahu k Bohu, v knize toto tradiční náboženské zarámování postrádá a proměňuje se v terén nového hledání a nalézání. „Základní spirituální otázkou dneška pro mě není, jestli existuje Bůh nebo jaký přesně je, ale zda jsme skutečně do hloubky schopni milovat život. Milovat život jako posvátnou skutečnost,“ (s. 265) odpovídá v rozhovoru s Jitkou Holasovou Adam Borzič a autorka podobně vyzdvihuje „živost“ jako „základ života“ (s. 275). Duchovní pátrání se bez pevné spojitosti s konkrétním náboženstvím stává ryze osobní cestou, ne však cestou povrchní, nýbrž hluboce prožívanou a promýšlenou.

Autentické spirituální hledačství je jedním ze střípků dotvářejících charakter díla, do něhož je jeho příběh vsazen. Klimasmutek klade základní otázky týkající se lidské existence, jako jsou smrt, smysl života, spolubytí, utrpení nebo touha po transcendenci; odráží to, co teolog Paul Tillich dával do úzké spojitosti s vírou – nejzazší zaujetí (ultimate concern). Vyzdvižením vztahů k sobě, tělu, druhým, přírodě a spirituální dimenzi i esejistickým způsobem psaní se Klimasmutek nejvíce podobá některým dílům feministické ekoteologie, například těm, které pocházejí z pera Sallie McFague. Je ovšem svébytným a hlubokým příspěvkem nastolujícím mnoho důležitých témat a otázek. Je umně napsanou knihou svědčící o hluboké autorčině vnímavosti, knihou, která lidem zraněným uspěchanou a atomizovanou společností a zasaženým smutkem kvůli klimatickým změnám předává poselství, že nejsou sami – oporu pro život v nelehké době mohou nacházet v sobě, vzájemných vazbách, v přírodě a bezpochyby i v textu, který mohou díky Jitce Holasové číst.