Na Rudolfa Juroleka mě poprvé upozornil Erik Jakub Groch při schůzce poblíž Zelného rynku po svém vystoupení na Měsíci autorského čtení v červenci 2018. Porozhlédl jsem se tedy po jeho verších v uspořádání Petra Borkovce Šest slovenských básníků („Nie, nedokážem milovať. Všetko, / čo cítim, je bolesť. / A nechcem, aby ma ktokoľvek miloval.“), důkladněji však až skrze editorský výbor Michala Jareše Obsah ticha, se zmínkou o mně dokonce v doslovu…

Může se namítnout: když monografie, tak jedině o mrtvém, nicméně teprve začítáním se do práce Jany Juhásové Belasé Ó, s doplňujícím názvem Básnická cesta Rudolfa Juroleka, jako bych získával podezření, že mám příbuzného, o němž mi „celý život“ neřekli. Michal Jareš sice – empaticky už v době našich padesátin zpřítomňující výchozí zkušenost autorů narozených kolem roku 1957 („Anketa, padesátníci“, Tvar 18/2008) – ohledává Juroleka, ročník 1956, dosti komplexně (básnicky, prozaicky i editorsky), ovšem na pro mě tak důležité detaily, jako že v mládí rovněž běhával či později dělal jógu, včetně dechových cvičení a meditací, se pochopitelně v pouhém doslovu nedostalo. Navíc opravdu záslužný výbor Obsah ticha není uspořádán chronologicky, nýbrž „propojeně“ (básně z prvotiny sousedí s později vydanými a naopak), takže se – alespoň pro mne – jako by stíraly Jurolekovy jemné tvůrčí výboje vyjevující se sbírku od sbírky.

„Možná je to paradoxně jedna z nejpostiženějších generací české literatury 20. století,“ předznamenal ve zmíněné „Anketě“ Michal Jareš, „a sice proto, že brala rozum v době, kdy se vůbec nic nedělo – nehybnost bez konce.“ Jana Juhásová po úvodu, v němž připomněla nositelku Nobelovy ceny Luise Glückovou hovořící o „daru přehlížených“, kteří si „smú do sýtosti poprezerať, čo chcú“, neboli jinými „transponujícími“ slovy: „Na všetko majú čas a vlastné stereotypy. Vo zväčšenom spomalenom zábere dokážú vidieť tisíce jednotlivostí, ktoré sa nedajú zosumovať…“ (s. 8), nastiňuje, ba ustanovuje Jurolekův autorsko-životní příběh „chorľavého, introvertného“ chlapce s oravské Brezy vpravdě zakladatelsky.

Třetí z pěti dětí. Věřící rodina (zejména matka). Otcovi bratři v politické emigraci. Hry u řeky. Práce na gruntu, na poli. Záliba v šachu, v tvorbě křížovek. Vliv Strážaye, Ungarettiho, starojaponské poezie. Potýkání se s „koncepcí“ Vojtecha Mihálika v normalizačním Novom slove mladých. Druhá cena v soutěži Wolkrova Polianka (1980). Promoce na tehdejší Technické univerzitě v Košicích (1981). Smrt mladšího, milovaného bratra (1982). Debut Posunok v jednatřiceti letech, kdy už měl tři děti. Po Listopadu ’89 žurnalista, vydavatel…

Přesto Jana Juhásová nepostupuje nijak lineárně, ale neustále Jurolekovy osudové „denotáty“ podkládá, konotuje. K básníkově matce přidá, že modrou barvou „rada natierala steny v dome“ (s. 31). Ke kapitolce „Krátka báseň“ („Hoci rýchlo pochopil, že jeho vnútorným rozmerom sú tri-štyri riadky, ktoré sa v ňom postupne vyzrážajú a usadia…“ – s. 28)
o pár stránek dále nerozepíše, nýbrž přetiskne (!) celý text „Doma“, s vypovídající haikovou pointou: „A hore visí mesiac – / dnes taký krásny, / že sa naň nedá dívať.“ (s. 41) – Ano, a když se konečně čtenář z Česka, přes veškeré kulturní bariéry vytvořené rozdělením dřívějšího soustátí, domůže alespoň k oxeroxované druhotině Dobrovoľná samota (1994), dojde mu, „usadí sa“ v něm, že tu s ním „dýchá“ básník dokonce… modlící se k slovu:

Mlčanlivo
uhniezdené
v tichu papiera.

Uchovaj ma.
s. 36

Neodzbrojí to? Nejde tu o rozcestí? Lingvistické, religionistické, existenciální? Z vydanosti slovu? Tolikrát zneužitému ideologicky, nábožensky, umělecky… Není proto v tom období sestavená kniha-artefakt Poézia ticha a plnosti (1993) o čtyřiašedesáti prázdných stranách více akt duchovní – z pokory, z pokání – než konceptualistický?

I literární vědkyně Juhásová, autorka natolik zásadních (a nejen pro Slovensko!) titulů, jako jsou Melankólia a zázrak (2019), Litanická forma od avantgardy po súčasnosť (2018) či vstupní Od symbolu k latencii. Spirituálna téma a žáner v súčasnej slovenskej poézii (2016), chvílemi jako by odkládala erudici, nanášejíc oproštěně: „To, čo sa u básnika z pobytu v prírode a z duchovných meditácií usadilo, mal potrebu zjednotiť a prostredníctvom poézie preniesť na čitateľa.“ (s. 64) Vědoma si, že dotýká se něčeho křehkého, předkonfesního… Stávajíc se spíš průvodkyní nežli vykladačkou, ovšem průvodkyní – s přibývajícími kapitolami reflektujícími třeba přerod Jurolekova lyrického vertikálního verše (Život je možný, 2007, Smrekový les, 2009) ve větný (Hierografia, 1999, Poľné vety, 2013, Bukolika, 2021), včetně potřeby vyjádřit se rozvrstveně, scénicky (Putovanie Jakuba z Rána, 1996) i prózou (Poznámky na kraj, 2015, Pán Ó, 2017) – vzácně zasvětitelskou.

Takže místy jako by její monografie – „sa Jurolek v danom období vedome otvára konceptu básne ako spojenia zmyslového (záznam okamihu) a ‚gnómického‘, dosahovaného analýzou, vlastným vyhodnocovaním pozorovaných javov. Dbá na to, aby si neprivlastňoval počuté a odpozorované; aby tak, ako meria zmyslovú skúsenosť hĺbkou sústredenia a dĺžkou prejdenej cesty, malo i poznanie povahu zvnútornenej meditácie a osobitej racionálnej syntézy.“ (s. 109) – věděla „lépe“ než sám autor; nicméně jen do chvíle, kdy pro nás v poznámce pod čarou č. 146 zanechá samo autorovo svědectví překladatelské, rakouského básníka Michaela Donhausera:

Kreslí slovami, hlavne to prchavé, atmosféru. Cieľavedome, systematicky preniká do hĺbky skutočnosti, určitého výseku prítomnosti. Meditatívnym spôsobom ju prežíva, spracováva a prenáša do textu. Postihuje ducha vecí, reality.
s. 127

Svědectví toť – jedno z mnoha – jak paralelně Jurolek ctí i získává zkušenost od druhých i jak se pro ně vydává; ale zároveň rovněž svědectví (odkazují-li východní autoři k duši slova, kotodama): o duchu… slova, ticha, deště, trávy, stromu, hory, řeky, ptáka či modré barvy. A když už se v této souvislosti, týkající se Jurolekovy „mateřské“ přírodní lyriky („matersky sneží“, „milosrdná ako lono zeme“), poukazuje na jeho příchylnost k panteismu, vážil bych příměr méně synkretický, smiřující: pan-en-theismus. „Bůh je v něm sice (pantheisticky) nahlížen ve všem, nesplývá však s kosmem, protože Božské je (monotheisticky) více než svět. Svět je v Bohu, takže může vzniknout ‚teologie bytí uvnitř´“, poukazuje k tomu v Mystice a vzdoru (2015, s. 156) Dorothee Sölle.

Nelze se tudíž divit, že „vlastní“ monografie vrcholí studií „Farba básně“, neboť: „Farby prebývajú nebesky“ – kontempluje Jurolek v Poznámkach na kraj (s. 25). I své fyziologické procesy „odveršovává“ barevně: „Rana sa napokon z tela vyplaví, vyvanie do modrej / a ružovej, do stavu ó.“ (Poľné vety, s. 50) Též duše rodné Oravy je mu „čistá, tichá, / sedembelostná“. (Dobrovoľná samota, s. 21) Pořadatelka monografie tak nejenže připomíná Jurolekovu dvojdomost, básnicko-výtvarnou (byť výtvarnou sebeupozaďuje), nýbrž skrze ni – esejisticky – doposud řečené propojuje. Provnitřňuje. A ve shodě veršů „Myseľ je guľatá. / A moje básne tiež“ (Dobrovoľná samota, s. 32), jakož duchovního poznání Vasilije Kandinského přiřazujícímu kruhu modrou barvu, dovádí do mantrické otevřenosti vydechujícího „ó“.

Závěr monografie, kromě detailní „Personálne bibliografie“ a fotografií z básníkova archivu (jak jinak než v růžovém nádechu), tvoří vybrané ukázky z časopiseckých interview, z ohlasů přátel „Druhovia o Pánovi Ó“ (od nás od Radka Štěpánka) a autorsky komentované „Kalendárium“, neboť Jana Juhásová nepatří k stoupencům školy New Criticism. Neuzávorkuje život autora od díla, od stínu (R. Bly). Nezakrývá tudíž, že za vznikem alter-egového Pána Ó stály hendikepy

spôsobené strácaním životných síl, fyziologickými poruchami spojenými s andropauzou, nemožnosť získať v preddôchodkovom veku zmysluplné zamestnanie, pocity samoty prežívanej po odchode manželky za prácou do zahraničia
s. 155

apod.

Zkrátka: vždy trochu napřed v ryzosti prostoty – přidal bych, kdybych směl, nehodně – v proniknutí

toho, čo opadáva zo svetla.
Poľné vety, s. 16