„Věřím v moc míst,“ napsal Franz Kafka v roce 1923 svému příteli Robertu Klopstockovi. Třiadvacátého března uvěřili v tuhle moc také performeři a návštěvníci Kampusu Hybernská. Ten se na pět dní proměnil v laboratoř ohledávající Kafkův život, dílo a význam pro jednadvacáté století.

Animovaný film, pop-up galerie, koncerty, debaty, divadla, workshopy i pub kvíz. Mezi 19. a 23. březnem nechybělo v prostoru Hybernské 4, transformovaném na Kafkus Hybernská, zkrátka nic. Pražský německy píšící autor židovského původu tu byl ohledáván z nových, mnohdy netradičních perspektiv – zmiňme za všechny workshop výroby hmyzích hotelů. Zastoupení se dočkala i různorodá média, jimiž byl Kafka prezentován: od filmu Vítej doma až po videohru Playing Kafka. Existuje-li perspektiva, kterou nenajdeme v rozsáhlé Kafkově biografii od Reinera Stacha, musela se zákonitě vynořit právě zde.

Vzniká spousta divadelních představení inspirovaných Kafkou, pořádají se výstavy. A nesouvisí to jenom s letoškem a s oslavami stého výročí, trvá to už nejméně deset let. Největší změnu vidím v tom, že lidé mají radost z toho, zabývat se Kafkovými texty. Už to není jen zájem o vědecké interpretace jeho děl. Dřív měli lidé pocit, že se Kafka musí nějak interpretovat, nějak se musí jeho textům porozumět. Teď si lidé Kafkovu originalitu už umí užít,

shrnul před nedávnem Stach pro Seznam Zprávy způsob, jakým Kafka v posledních letech rezonuje v německojazyčném prostředí.

Za německojazyčným světem (minimálně letos) nezaostává ani tuzemský prostor, konkrétně Kampus Hybernská v čele s vrcholem pětidenního site-specific projektu Kafkus Hybernská, jímž se stala kolektivní performance Kafkův snář pořádaná revue Prostor. V ní mohli návštěvnici na vlastní kůži prožít pocity a příběhy postav z Proměny, Okna do ulice nebo Procesu.

Ve Výslechové místnosti pokračování procesu se divák ocitl uprostřed stísněného sklepního prostoru, kde odsouzený a popravený K. (v podání básníka Kamila Boušky) s vážným výrazem ve tváři a za minimálního osvětlení kladl někdy úsměvné, ale povětšinou naléhavé otázky, na které se neodpovídalo vůbec lehce. Situace jeden na jednoho vytvářela napětí, nedostatek světla přidával na pocitu nepříjemnosti. K. navíc udržoval neutrální výraz ve tváři, tudíž odhadnout, co si o našich odpovědích myslí, bylo prakticky nemožné. A co hůř – co to pro nás bude znamenat? Výslech končil otázkou ze všech prozatím nejděsivější, když se K. zeptal, který z nabroušených, nablýskaných nožů si návštěvník vybere na svou popravu. Když si vybral, naštěstí se dozvěděl, že prozatím je čas odejít,

popsala jednu z performancí Kafkova snáře Kateřina Stündlová na webu platformy Kafka 2024, jejíž součástí byla i akce v Hybernské. Ale vezměme to od začátku.

23. 3. 2024, 18:30

Nad Prahou už padá opar večera a líné postavy mizí v podloubí Kafkusu Hybernská. Když je následuji, vynoří se přede mnou tunel, který se tu zhmotnil na těch pár následujících kafkovských hodin, pak zase nenávratně zmizí. Projdu směsí barevných světel a stínů do jiné reality, prostoru i času odtrženého od toho, který se nachází jen o pár metrů zpátky, blíž rušné ulici jednadvacátého století. Tu však pohltila minulost, teď jsem jako zeměměřič K., co se potácí prostorem, objevuje, chce projít celým Kafkovým snářem podle plánku, který mu do rukou vtiskli průvodci u vchodu do téhle bláznivě zábavné i zachmuřele temné reality v jednom. Ale kdo ví, kam K. jeho nohy nakonec zanesou?

A hle, kolega! Má nepřeberné množství měřítek, vah i vodovah, vše potřebné ke Kurzu zeměmíry. Snad mu jeho měření nerozstřelí nedaleký hlouček fotbalistů čutajících si na plovárně po vzoru Kafkova deníkového záznamu z 27. května 1914:

Každý večer si se mnou přichází zápasit nájemník ze sousedního pokoje. ‚Tak do toho!‘ ‚Lumpe!‘ ‚Teď‘ ‚Dost!‘ Neznal jsem ho, doteď jsem s ním ještě nepromluvil. Kdybych chtěl s touto známostí skoncovat, musel bych se odstěhovat.

Míč poletující vzduchem se vznáší nad zemí tak vysoko, až skončí na jednom z přilehlých balkonů. Tehdy uslyším povědomý hlas. Jdu za ním. V beranici tu před záchody i na nich vyhrává a prozpěvuje Ondřej Macl. „Když půjdete dovnitř na záchod, tak tam budou další záchody a před nimi další dveřníci jako já. Nechcete se zatím posadit?“ Maclovu imaginativní pouť představivostí v nejméně pravděpodobném místě Kafkusu v pauzách protne hlas nejroztomilejšího z umělců – psa Spika. Samozřejmě! Vždyť Kafka miloval zvířata.

Kdybych byl jasně neviděl, že jsou to psi a že oni sami jsou nositeli onoho hluku, přičemž jsem nemohl poznat, jak ho vyluzují – byl bych okamžitě utekl, takhle jsem ale zůstal,

píše Kafka v povídce Výzkumy jednoho psa.

Výzkumu je však třeba po chvíli zanechat, ještě zbývá projít tolik stanovišť (celkem sedmnáct)! Dál vede cesta do útrob sklepení. Už na schodech se ozývají řvavé trubky nicoty zvukového tělesa IRMA. Když tu ke mně přitančí brouk. Nic neříká, jen se převaluje a mrská sebou. Přesto je hned jasné, jaká proměna se tu udála:

Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz.

Ale jaký hmyz a co potřebuje ke svému životu? To není těžké pochopit: Proměnárium Jane Scalabroni vysvětlí vše, co chce pozorovatel vědět o hmyzu, ale bojí se zeptat jen o kus dál sedícího Petra Broukovce: brouka, co se proměnil v jakéhosi nestvůrného člověka.

Když se nasytím broučím podzemím, vyvrhne mě sklepení opět na povrch, několik metrů od Fortune Teller Machine z povídky „Okno do ulice“: „Kdo žije opuštěně a přitom by se rád tu a tam někam připojil, komu se vzhledem k proměnám denní doby, počasí, poměrů v zaměstnání a podobně zachce uvidět nějakou jedno jakou paži, jíž by se mohl zachytit – ten se dlouho neobejde bez okna do ulice.“

Těmito slovy doznívá pouť kafkovského světa, kroky vedou tunelem zpět, o sto let kupředu, do informační éry, kde se zatím ještě brouci nemění v lidi a lidé se nemění v brouky. Nudná realita! Po cestě městem prorostlým vynálezy, které za Kafkova života ještě šokovaly svět, v mozku rezonují věty Kafkova zápisu z 19. ledna 1921:

Co znamenají včerejší zjištění dnes? Znamenají totéž co včera, jsou pravdivá, jen v žlábcích mezi velkými kameny zákona se vsakuje krev.

 

Kafka po 100 letech

Nutno podotknout, že onoho kafkovského večera v Kafkusu Hybernská toho bylo k vidění mnohem víc: od vrhání jablek do útrob kartonového brouka přes performanci studentů DAMU až po koncert jidiš kapely, která uzavřela celou pětidenní site-specific událost, jež proměnila nejen prostor, ale snad také způsob, jakým účastníci této skupinové halucinace přemýšleli o Kafkovi.

Pro nás je důležité se trochu odklonit od představy temného, absurdního Kafky 20. století, protože Kafka je mnohem zajímavější. Akcenty, které chceme zdůraznit, jsou zelený Kafka, veselý Kafka, Kafka z říše zvířat,

řekl v Událostech v kultuře jeden z organizátorů a performer Ondřej Macl.

Pro Macla ani Annu Luňákovou z revue Prostor, kteří vytvořili Kafkův snář, tohle není první rodeo. Už před třemi lety připravili ve Vrtbovské zahradě Svět podle Danta: performance k výročí sedmi set let od úmrtí italského básníka a „zvěstovatele“ renesance Danta Alighieriho, v níž návštěvníci prošli od Limbu přes Peklo a Očistec až do Ráje.

Stejně jako v roce 2021, i letos se ke kulatému výročí od úmrtí světové literární ikony konají mnohé připomínkové akce. Tématem 29. ročníku Světa knihy byla německojazyčná literatura a tváří tohoto ročníku se stal právě Kafka. Také v Galerii Roberta Guttmanna odstartovala 4. června výstava předního izraelského typografa Odeda Ezera s názvem Samsovo tajemství a Židovské muzeum v Praze na druhou polovinu června připravilo cyklus veřejných přednášek, seminářů a diskusí pod názvem Transatlantic Kafka.

Přesto na výčtu akcí v hlavní roli s Kafkou zaujímá Kafkův snář unikátní postavení: autorovo dílo zde totiž na několik hodin skutečně ožilo, vtělilo se do prostoru, do účinkujících i návštěvníků a úspěšně přeneslo romány, povídky i deníkové záznamy jednoho z nejvýznamnějších pražských spisovatelů do kontextu jednadvacátého století, ukázalo, jak aktuální a mocná jeho slova stále jsou. Mohli jsme tak znovu uvěřit nejen v sílu literatury, ale – řečeno s Kafkou – také v moc míst.