8/2016
Ceny, ocenění… Vždy jsou diskutabilní a současně jistý smysl mají – alespoň symbolicky vyjádřit hodnotu čehosi tak křehkého a podstatného, jako je literární dílo. Ocenění ostatně potřebujeme všichni: být doceněni.
Milí čtenáři Tvaru,
naše redakční věštírna opět zabodovala – tentokrát jsme zpovídali čerstvou nositelku Magnesie Litery v kategorii Próza Annu Bolavou pár dní před vyhlášením výsledků výročních literárních cen. Laureátce i všem ostatním vítězům gratuluji, osobně mám velkou radost z letošní Knihy roku, Točitých vět Daniely Hodrové, jejíž dílo oblibuji.
Ceny, ocenění… Vždy jsou diskutabilní a současně jistý smysl mají – alespoň symbolicky vyjádřit hodnotu čehosi tak křehkého a podstatného, jako je literární dílo. Ocenění ostatně potřebujeme všichni: být doceněni. Není ovšem ocenění jako ocenění. Nedávno si prezident republiky Miloš Zeman pozval na Hrad příslušníky Policie ČR, aby jim poděkoval za zásahy během loňských oslav výročí 17. listopadu a také během návštěvy čínského prezidenta Si Ťin-pchinga. Jeho ocenění přichází v době, kdy se za zásah policistů na FAMU musel omluvit policejní prezident a ministr vnitra slíbil rezignaci, pokud by se ukázalo, že policisté jednali podle nějakého centrálního pokynu. Podotkněme ještě, že tyto policejní zásahy označil premiér Sobotka za excesy. Pan prezident je ovšem jiného mínění, a tak to vzal šmahem, a k tomu obvinil Autonomní sociální centrum Klinika de facto z terorismu (zdá se, že názorově souzní s neonacisty, kteří centrum napadli). V neposlední řadě ještě nazval demonstranty „duševně nemocnými“, zatímco policisty, kteří proti nim zasahují, přirovnal k „psychiatrům“. Začínám mít silnou obavu, že v klinické situaci se ocitá celá naše demokracie. Na Zemanovy excesy jsme si už zvykli, ale tohle je přece jen něco jiného. Celé to má nádech čehosi skutečně děsivého. Jak píše Martin Hekrdla ve svém skvělém komentáři „Nepřiměřený prezident“ na A2larm.cz:
„Je tu však ještě další problém. Odstraňování toho, čemu právníci, ,pseudohumanisti‘ a ,havloidi‘ všech odstínů šroubovaně říkají ,demokratický řád lidských práv‘ (aniž by zmínili povinnosti, liberálové jedni), se takřka nikdy nesemele jako hospodská rvačka nebo loupežné přepadení. Jde o pozvolný proces, v němž je legalita postupně prolamována nejen ,tím, o čem se mluví‘ a ,co by se mělo činit‘. Je prolamována i přímou legitimizací nezákonného konání názorovými a mocenskými lídry, ideologickou a politickou mocí, která má formální či přirozený mandát. Mandát například ve čtenosti (populární autor sloupků), v počtu odevzdaných hlasů (kterýkoli kaskádou voleb křtěný politik) i v kompetencích a vlivu určité ústavní instituce (například prezidentského úřadu, nyní poprvé v Česku obsazeného přímou volbou). Myslím, že tyto okolnosti existují a průlom lidskoprávních pilířů ústavního řádu ve všech těchto rovinách nastává. A že hlavní postavou nejnovějšího dramatu české demokracie je prezident republiky Miloš Zeman.“
Přeji nám všem odvahu!
To hlavní
-
Anna Bolavá loni po básnické prvotině Černý rok (2013) přišla také s debutem prozaickým, románem Do tmy (2015). Tento lyricko-naturalistický příběh Anny Bartákové (zase ty iniciály!), posedlé sběrem léčivých bylin, si získal značnou pozornost a přízeň kritiky, která předminulé úterý vyvrcholila oceněním Magnesia Litera v kategorii prózy. To jsme ovšem v době autorizace tohoto rozhovoru ještě netušili…
-
Moderní kolonialismus je spojený nejméně se třemi jevy – s objevitelskými cestami, osídlováním a se vznikáním raně kapitalistických vztahů závislosti a světového systému. Průkopníky zámořských objevitelských cest na počátku novověku byli Portugalci a Španělé, k nimž s nepatrným zpožděním záhy přibyli Angličané, Nizozemci a Francouzi. O ruské koloniální expanzi východním směrem, která nabrala obrátky v souvislosti s upevňováním ruské státnosti v 16. století, píše v tomto čísle česká historička a spolupracovnice Tvaru Veronika Sušová-Salminen, která trvale žije ve Finsku.
-
Kniha Sylvie Richterové Eseje o české literatuře není, jak by se snad mohlo zdát, jen poněkud obohaceným souborným vydáním jejích tří předchozích esejistických knih, které zde již vyšly v rozmezí let 1991–2004.
-
Poslední rok je bohatý na pozoruhodné tituly z oblasti literární esejistiky. Z překladové literatury se k nám konečně dostává slavný esej Harolda Blooma Úzkost z ovlivnění, z domácí tvorby před časem vyšel soubor esejů a statí Petra Krále Vlastizrady (oběma knihám se rovněž dostane náležité pozornosti v některém z následujících čísel Tvaru). Mezi mimořádnými publikacemi z tohoto oboru září kniha Sylvie Richterové, lakonicky nazvaná Eseje o české literatuře, tvoří ji výbor z autorčina esejistického díla z let 1975–2015. Čtenář v ní nalezne texty již knižně i časopisecky publikované u nás i v cizině a dále dvě nová zamyšlení nad Čapkem, jež jako celek vycházejí vůbec poprvé.
-
“Porovnáváme mravní imperativ s jinými evropskými metaforami…”