La generazione mammoni

Na konci 15. století navrhl Leonardo da Vinci pro tureckého sultána most přes úžinu Bospor, zamýšlenou spojnici mezi Západem a Východem. Jednalo se o téhož sultána, který v té době přijal židovské utečence ze Španělska, když jim španělská půda začala být moc horká. Leonardův most byl realizován až po r. 2000 v Norsku. (Charles Nicholl)

…i výstřední reakce před obrazy by měly být brány vážně… (James Elkins)

Leonardo,

co je to za pohled? Z turínského Autoportrétu na nás hledíš jako dědek, co lituje, že nemá babku. Co je to za pohled starce? Je ti šestašedesát & mračíš se. Nejsi zahleděný do dávných vzpomínek na své první kresby? Proč se neusmíváš?

Nezávidíš náhodou v podzimu života nám mladým naše mládí, naši jarní mízu? Nepožil jsi na poslední rodinné slavnosti těžké víno z vinice ve Vinci? Procházel ses, lehce ovíněný, naposledy s nějakým mladinkým hošanem, zpitý stářím, erotikou & myšlením, a ten si tě omotal za plnovous kolem prstu?

Pověz nám, Leonardo, jak čerpat z Tvé zlaté žíly, na jejíchž vlnách se k nám z minulosti plaví skandální objev perspektivy, nečekané znázornění lidského plodu & bombastická konstrukce padáku neboli krádež Daidalova létacího stroje.

Leonardo, Tvůj dárek půlměsíci Východu, nikdy nepostavený visutý most přes Bospor, se stal nechtěnou spojnicí mezi židovskými exulanty & osvíceným tureckým sultánem, který Židům otevřel brány Cařihrádu, místo aby na ně přes egejské valy poštval ošavlené hordy.

Leonardo, Tvůj Turek s Koránem v ruce tehdy přijal vyznavače Zákona stejně, jako dnes my mamánci v předpokoji moderní privilegované samoty Západu protkané pavučinami Wi-Fi, utkanými pavoukem technologie, snovajícím zároveň štěstí i smůlu, přijímáme s Bhagavadgítou v ruce & Murakamim pod polštářem do svých vyprahlých myslí vzpomínky na turecké kolegy Džandan, Čerez, Emraha & Fatmu, které jsme poznali na procházkách v zahradách ciziny, studenty, bratry & sestry, dneškem vyslýchané, vězněné, mučené, zproštěné kvůli své svobodě svobody, bratry & sestry odtržené od lahví rakije pochopy & milicemi demokraticky zvoleného prezidenta Erdoğana, štěkajícího rozkazy z trůnu neseného rameny oželízkovaných generálů. Simultánně si jeho Emina Erdoğanová dává posílat pro prvotřídní olivový olej pěstovaný dětmi zplynovaných syrských sunnitů a pro espresso lungo z Bataclánu.

Slyšíš, Leonardo? Tímto Ti adresuji mluvené mlčení i smluvené jednání Evrópy. Zde v Turíně v obrazárně prázdných rámů a bílých stěn před Tvým portrétem. Co je to, Leonardo? Žvanění to není. Kdo? s kým? dnes? jakou řeč? Tiché kročeje její neslyšet.

Tak co je to, Leonardo? Ani vzdělání to není. Tituly před jménem, tituly za jménem natěsnané na Zuckerbergových dolarech oslyšet. Proč lidé pláčou před obrazy, Redžepje Tajipe? Redžep Tajip, narozený v únoru roku tisícího devítistého padesátého čtvrtého za nevyjasněných okolností, nerozumí česky. (Žvanění k hluchým umenšené o vidoucí význam slepých.) Nerozumí.

Zato dandyové & baleríny, zženštilci & mamánci ve svých nemohoucích nedospalých nagelovaných němých hlavách obletovaných šedou vílou alkoholických oparů & zelenou vílou absintu odříkávají každé ráno do zrcadla polohlasem modlitby za kolegy, kteří se v ropné zemi s nejvyšším oktanovým číslem vznítili od pat po rty, ty jim popraskaly a vyvrátily tak z pantů každé možné svědectví.

Leonardo, norská maketa Tvého papírového mostu přes Bospor propálená cigaretou historie, jejíž tabák je pro každého příliš, není jenom zbloudilým zbožným přáním! Z šílených sutin minulosti se pne jako maják vysílající věčné světlo vstříc všem narcisům & nihilistům & nevěřícím psům:

Na budoucnost politiky,
na budoucnost průmyslu,
na budoucnost práv zvířat,
na budoucnost krizí,
na budoucnost rodu,
na budoucnost hypoték,
na budoucnosti diktatur –
věříme.

Pro Florencii příštích dnů se nikdo nevzdá svého buržoustství!

Leonardo, Tvé ideje fosforeskují na nebesích jako světelné efekty
na stropech pokojíčků dnešních nemluvňátek,
které nikdy nepoznají svého Heroda.

Klaníme se Tvým třem králům.

(GENERACE MAMÁNKŮ)

Volání z Lateránu

I
Nový člověk má nový zákon

Síla blažené zvěsti z Galileje (uzdravení),
z nazaretského chléva (bezbrannost),
golgotského kříže (odpuštění)

Všude chce být slyšet
Všude chce být vidět

Chce být vidět i slepcem vedoucím
          slepého
Všude chce rousat svou vlnu
       Beránek svěcených vod

Světci škaredé zvěsti mají jen bláto
schne jim na rukou jako krev
          podříznuté ovce
lepí se jim ve vlasech
Jsou přistiženi Duchem zla
jako definitivnost doletu každého
               vzlétajícího stroje

Zvěsti znavených sluncem jsou plochá
slova, nehnutá radostí, nehnutá pulsem,
tepem, frekvencí proudící vody.

II
Moje poušť rozkvetla jako skalnatý
           vrch po přeháňce
vypil jsem zakoupenou manu vojáků
ale v žilách mi proudil někdo výživ-
nější, skutečnější, živější, každého snu,
každé tragédie, každého rozmaru mysli

Vyprchaly ze mne saze slzí, které jsem
setřel ve vyhlazovacích komínech kotlů,
v nichž se netopilo, tváří, do nichž jsem se
nepodíval, úst, jejichž dech jsem nevnímal
Cizí bolest, které jsem říkal
ano jako moucha vábničce, mne opustila

Zastavil jsem všechny pochody srdce,
které se chtěly utlouci k smrti,
zatajil všechna špatná znamení,
jež chtěla být prozrazena,
prošel všechny černé jeskyně,
v nichž kapají věčné krápníky
světla pro vězně propuštění

Nadechl jsem se jako z hlubin propasti,
              již omyla sůl
vyrazil zpěv jak smyčkou hedvábí,
rozezvučel prokletá jména blažených věcí,
zbloudilých oveček i hříšných dítek,
rozčísl s ním a v něm závoj ztracenosti
          jako čechránkem bělostného mra-
          ku clonu medového slunce

Ruce se klepaly, ale klapky Tvého klavíru
byly na správných místech

III
Prošel jsem cestami, po nichž kráčely
Tvé stopy, dýchal Tvůj dech, vonělo
Tvé ovoce, zlátl Tvůj klas, třpytila
se Tvá voda, stoupalo Tvé světlo,
za Tebou, nenávratně šťastně

Smál jsem se na věčnosti, pošetilý
opozdilec, jeden z trnů Tvé koruny

To Ty jsi nás uvolnil z hloží
vrátil jsi radost do vlastnictví aort
a tanec do vlastnictví nártů,
z temnoty učinil noc prodchnutou
          přítomností

Haleluja!

IV
Nový člověk je rozvedený.
Je žalud vyrostlý z dubu
     neproniknutelných kořenů
podebírajících krustu starých smluv

Uplynulé je zneplatněno

Volání z Lateránu víry